Co nejvíce brání v hubnutí lidem s vysokým stupněm obezity? Přečtěte si příběh muže, jenž se zbavil sedmdesáti kilogramů!

Pro lidi s vysokým stupněm obezity je velmi těžké přebytečná kila shodit. Kromě dodržování jídelníčku a zařazení pohybových aktivit totiž často musejí překonat především své vnitřní obavy.

Pro některé bývají bariérou, která jim brání s nezdravým životním stylem skoncovat. O svém příběhu se rozepsal novinář Josef Martínek, který se už před rokem se čtenáři blogu Kalorických tabulek podělil o to, jak se zbavil sedmdesáti kilogramů.

Za svou fyzickou proměnu jsem už posbíral spoustu „lajků“ na sociálních sítích a vyslechl si hodně krásných slov. A dost nerad bych působil jako „vejtaha“ nebo dokonce jako někdo povrchní, komu záleží jen na pěkném zevnějšku. Proto mi pokaždé, když něco s proměnou souvisejícího veřejně sdílím, buší srdce. Věřím, že až uvidíte ty dvě fotky proměny vedle sebe, pochopíte proč. Ten příběh nezačal fotkou vlevo, která byla – mimochodem – pořízena v době, kdy jsem už měl shozeno prvních 25 kil. Se sto padesáti jsem totiž neměl ani pomyšlení na to se vůbec podívat do zrcadla, natož se ještě fotit.

Začal už někdy na základní škole. Styděl jsem se pokaždé, když jsem se před ostatními kluky převlékal v šatně na tělocvik, protože jsem byl tlustý. Mohl jsem prostě jen míň jíst nebo začít sportovat, ale já místo toho svoje smutky zajídal. Uzavíral jsem se do svého světa, ve kterém jsem se cítil bezpečně. Ale byla to jen iluze. Ve skutečnosti jsem byl nešťastný. A čím dál tím tlustší. Vzdalovaly se mi všechny běžné radovánky typu sportování, procházek v přírodě, letního koupání, výletů a míň a míň jsem chodil mezi lidi, protože jsem nechtěl, aby mě někdo posuzoval. Místo lásky jsem chybějící pocit životní náplně hledal v práci. A jedinou radostí zůstávalo… jídlo.

Jak čas ubíhal, stále víc a víc jsem cítil, že to chci změnit. Ale dlouho jsem se bál. Postavit se čelem svému strachu totiž vyžaduje pořádnou dávku odvahy. Není tak těžké dosáhnout svého cíle, pokud jste pro to pevně rozhodnutí. Ale rozhodnout se, to je vůbec nejtěžší. Když jsem to před dvěma lety – ve svých šestadvaceti – udělal, věděl jsem, že sám to nezvládnu. Oslovil jsem proto trenéra a výživového poradce Vladimíra Hirku a začal pod jeho vedením cvičit a jinak se stravovat.

Přijít poprvé do posilovny, kde všude kolem sebe vidíte dokonalá mužská těla s vypracovanými bicepsy a vyholenými hrudníky, byla možná ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělal. Nebylo to vykročení z komfortní zóny, bylo to, jako by mě z ní někdo vystřelil až na Měsíc. Ale zvládl jsem to, každou další návštěvou jsem byl o něco jistější a také štíhlejší. Když jsem po čtrnáctiměsíční dřině konečně dosáhl vysněné váhy a celkový úbytek se zastavil na sedmdesáti kilech, všichni mi říkali, že vypadám skvěle. A já z toho měl velkou radost, pocítil jsem i určité zadostiučinění, ale… Sám sobě jsem vždy tím nejpřísnějším soudcem.

Nestačilo mi být hubený. To, o čem jsem vždycky snil, bylo nemuset se stydět za své tělo, mít pocit, že vypadám dobře i tehdy, když se svléknu. A ten pocit jsem stále neměl, protože když shodíte sedmdesát kilo, vaše tělo to chtě nechtě poznamená. Měl jsem veliké štěstí, že se mi při tak obrovském váhovém skoku kůže stáhla zpět, přesto jsem věděl, že nevypadám jako běžný muž svého věku a váhy. Prsa, břicho, stehna, zadek, všechno bylo povadlé, měkké a nedrželo tam, kde mělo, kůže nebyla tak pružná.

Za poslední rok se to poté, co jsme se s trenérem zaměřili více na silové cvičení a budování svalové hmoty, dost zlepšilo. Přesto se občas trápím tím, že bych chtěl vypadat lépe, že úsilí, které do práce na sobě dávám, není tolik vidět, protože moje startovní čára byla zkrátka hodně posunutá oproti většině lidí, kteří začali cvičit. Stále máme s trenérem před sebou spoustu práce.

Běžně teď vypadám o něco hůře než na té fotce úplně nahoře vpravo. Dalo mi práci, abych se co nejlépe natočil, narovnal, vypnul hruď a prsa, zaktivoval svalstvo a ještě se při tom netvářil úplně blbě a usmíval se. Ale ta fotka je skutečná. Jsem na ní já a mám pocit, že vypadám vážně dobře.

Poznámka redakce:

Josef Martínek hubnul a cvičí pod dohledem trenéra a výživového poradce Vladimíra Hirky v Praze.

Josef Martínek

musicserver.cz/autori/josef-martinek

Autor je novinář na volné noze, zabývá se především hudební žurnalistikou. Jeho články najdete na nejčtenějším českém hudebním webu musicserver.cz, na iDNES.cz nebo v tištěném magazínu pro muzikanty a skladatele Autor in. Od roku 2013 patří do Akademie populární hudby, později České hudební akademie, která uděluje Ceny Anděl

Je autorem blogu Hudební srdcovky, kde píše o svých oblíbených písních.