Je obezita nemoc?

Debaty o tom, jestli máme obezitu vnímat jako nemoc, nebo jestli je to prostý důsledek nedůslednosti, vede společnost už roky. Na obou stranách se najdou hlasití zastánci své pravdy.

Tak já dnes s dovolením přidám tu svoji jako člověk, který s klienty s obezitou už léta pracuje.

Jsem výživářka a trenérka, která se specializuje na práci s klienty s obezitou. Spolupracovala jsem se známými českými organizacemi pomáhajícími těmto klientům. Působila jsem několik let na mezinárodní scéně, která řešila obezitu z pohledu vnímání celé společnosti a také z pohledu politiky a nastavování určitých pravidel přístupu k pacientům s obezitou. Dovolím si tedy mluvit z této pozice a těchto zkušeností.

Bez deficitu to nejde

Neříkám, že obezita je jenom otázkou nedůslednosti daného člověka. Neříkám, že je jenom výsledkem onemocnění a každý klient je obézní bez přičinění svých rozhodnutí. Neříkám ovšem ani, že zhubnout je otázka nějakého jednoho jednoduchého rozhodnutí a pevné vůle.

Ano, bez kalorického deficitu se tuk nezhubne. Fyzika je základ, bez kterého to nejde. Deficitu se dá dosáhnout různými postupy, některé vedou k úbytku tuku, některé z valné části uberou ty kilogramy jinde – a to žádoucí není. Naším cílem má být hubnout nadměrný tuk, v prvé řadě. Ale o těch vhodných cestách to dnes není.

Je to hubnutí tuku až tak snadné, jak má občas někdo pocit? Není tak jednoduché si prostě říct „a odteď jím jinak“ a začít chroupat listí. To není otázka nějaké vůle (ať tím označujeme cokoli). Když někdo jí dlouhodobě nevhodně (cokoli, v nadměrném množství) a tráví život na gauči, často opravdu stačí jen trochu ubrat jídlo a začít se aspoň trochu hýbat. Proto takový člověk může získat dojem, že je to vlastně všechno ohromně jednoduché, protože jemu to přece tak krásně šlo!

Další proměnné v rovnici

Ale to, co funguje u relativně mladého muže, nefunguje u dámy déle mladé, například. Respektive to už nestačí. To je taky fyzika. Ano, pořád je to o té rovnici příjmu a výdeje, ta platí samozřejmě i u déle mladé ženy nebo u dietáře, který zkouší dlouhá desetiletí jednu dietu za druhou. Ovšem do rovnice jsme dosadili ještě další proměnné.

Do hry v tuto chvíli vstoupí vnitřní fungování daného člověka. A tam už přichází ke slovu ta nadstavba. To jsou ty proměnné navíc, které vkládáme do prosté rovnice o kalorickém příjmu a výdeji. Vliv hormonů, jejichž hladiny jsou jiné, než by měly být. Vliv výdeje, který neodpovídá tak docela tabulkovým rozpisům – protože tělo týrané dlouhé roky deficitem opravdu hospodaří s energií trošku jinak a víc s ní šetří (nemluvím o nějakém výrazném zpomalování metabolismu, mluvím o tom, že šetříme výdejem). Ta otázka je zkrátka složitější. Pořád jedna rovnice, jen v ní přibyly hodnoty, které musíme započítat.

Ano, pořád platí, že příjem musí být nižší než výdej. Bez toho to nefunguje v žádném případě. My ale musíme pracovat s tím, co všechno je ten výdej a jak je velký. A učit klienta/pacienta, co je taky ten příjem, jak je velký a jak si ho má poskládat.

Nastavení mysli

U mnoha klientů nestačí přijít jen na to, jak správně příjem a výdej nastavit. Ještě je taky třeba jim pomoct s nastavením celého dne, aby ten příjem a výdej mohli splnit. A to taky není jenom záležitost „řeknu si, a tak to bude“. Tento přístup bude plně vyhovovat klientovi, který se stará sám o sebe a je zvyklý brát na sebe ohledy. Ale ke mně přichází i řada klientů, kteří jsou zvyklí klást na první místo všechny a všechno ostatní. Oni pro sebe tou prioritou být neumí. A pak si nedokážou říct, že zkrátka budou dělat to a to, a tak zhubnou.

Musíme začít pracovat s nastavením jejich mysli. Naučit je, že tou prioritou pro sebe být vůbec mají. A jak to mají taky udělat – což je ještě náročnější. Říct si, že budu brát ohledy na sebe, je hezké, ale je zapotřebí si k tomu udělat i podmínky. Najít si čas pro sebe. Dovolit si postarat se o svoje potřeby. A to zcela prakticky.

Někdy nestačí ani změna nastavení mysli a je k tomu zapotřebí sáhnout po dalších způsobech léčby. Ať už je to medikace, psychoterapie (i kdyby „jen“ ta týkající se jídelních návyků), někdy dojde ke slovu i zákrok. Dokud stačí práce výživáře, je to ještě jednoduché.

• Ne, někdy opravdu nestačí klientovi/pacientovi říct „tak tolik nejez a zvedni zadek“. To může být naopak kontraproduktivní a za chvíli přijde ke slovu bariatrie.

Ano, kdyby byla spousta případů podchycena v tomto stadiu, kdy to „stačí“, bylo by to ideální. Ale když se překročí určitá hranice (a ta je u každého trochu jinde), je to trochu složitější.

Nemoc z nadbytku?

Pořád je to fyzika, pořád je to příjem vs. výdej. Ale někdy je třeba pracovat s víc záležitostmi než jen s tím, co si kdo dal na talíř a kolik toho za den nachodil. A proto to nemoc, minimálně od určitého stadia, opravdu je.

• Je to nemoc z nadbytku? Ano, často. Je ovlivnitelná naším chováním? Ano (opět, mimo vzácné poruchy). Stejně tak je hodně ovlivnitelný DM2, hypertenze, metabolický syndrom obecně atd.

Neříkám tím, že každý člověk s kily navíc je složitý případ, chce to vždy speciální léčbu a je v tom úplně nevinně. Základ je stejný vždycky, příjem a výdej. Jen někdy stačí lehce poupravit ten příjem a výdej, a nic víc, a někdy je třeba poupravit toho víc a přistupovat k řešení obezity doslova jako ke komplexní léčbě.

ilustrační foto: cz.depositphotos.com a autorka článku

29.7.2023 Saša Fraisová Články, Jak si udržet zdraví, Jak zhubnout