Co mají tyto svátky společného? A mají vůbec něco společného?
Odkud pocházejí, a jak jsou staré?
Konec října a začátek listopadu byl všude ve světě obdobím, kdy končila veškerá zemědělská činnost. Poslední hrozny z vinic, jablka, ořechy, vše bylo sklizeno. Stáda, které pastevci po celý rok od začátku jara pásli v horách, se sháněla do nížin, aby přezimovala v chlévech. Země se ukládala ke spánku.
Naši předci podobně se chystali ke spánku. Na polích se již nepracovalo, obstarával se případně jen dobytek a zvířata. Lidé si nachystali kožíšky z ovčí vlny, aby hned tak nenastydli, pánové se zásobili slivovicí, kdyby případně nastydli.
Moudré matky pak naložily zeleninu na zimu (o té kysané jsme psali nedávno) nebo se uchovávala ve sklepech, aby vydržela do jara.
Také již v nejstarších náboženstvích koncem října začínala temnější, introspektivnější část roku, kdy je onen svět tomu našemu blíž než kdy jindy, a je i snadnější ho dosáhnout.
Ve starém Egyptě jde o období bohyně Isis a při slavnosti Isia se předváděly divadelní hry o tom, jak byl Osiris rozsekán a opět zcelen a oživen. V novokeltském (irském) kalendáři začíná listopadem měsíc bohyně Samhain (vyslov sauň), což je jedna z podob bohyně Cailleach, a začíná jím keltský rok.
Na opačné polokouli tomu bylo nejinak. Konec října a začátek listopadu patřil a patří mrtvým a vzpomínce na ně. Svátek zesnulých se slavil v Mexiku dávno před příchodem španělských dobyvatelů, a to už od konce srpna, když skončila sklizeň.
Pro Aztéky mrtví jen odcházeli do jiného světa. Ten svět se jmenoval Mictlán a vládli v něm Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl – pán a paní smrti. Děti měly svůj vlastní svět, který se jmenoval Chichihuacuauhco.
Lidé věřili a věří, že jednou do roka se mrtví vracejí na zem, jen tak, trochu si popovídat. A tak pro ně smrt nikdy neznamenala konec a smutek.
Ve starém Japonsku podobně jako v Mexiku s koncem polních prací (tam od konce července a po celý srpen) se slavil svátek mrtvých zvaný bon nebo také O – Bon, který je sice svátkem buddhistickým, ale po staletí se v něm udržely i zvyky spojené s domácími představami o návratu duší předků do rodného domu.
Podle buddhistické tradice se během těchto dnů mrtví vracejí zpět na zem. Jsou zapalovány svíčky nebo lucerny, které se nechávají volně unášet řekou nebo mořem, aby ukázaly mrtvým cestu. Během těchto svátků se obyčejně všichni vracejí do svých rodných vesnic.
Pohled na smrt byl podobný i u nás v Evropě a severní Africe či Blízkém východě. Byly to dny slavností, bakchanálií, kdy živí vzpomínali na mrtvé v dobrém a brali je jako stále přítomné. Tento pohled se však změnil ve 14. století dvěma krutými morovými ranami, jež Evropu postihly. Jen první epidemie vyhladila třetinu obyvatel Evropy a psychologické důsledky a pesimistické nálady jsou nasnadě.
A tak zatímco Američané přejímali mexickou kulturu a s ní spojené oslavy svátků mrtvých a zemřelých, v evropském pojetí se smrt stala tabuizovaným slovem, znamenajícím velké neštěstí a hrůzy. K čemuž přispěl i jeden slavný pátek třináctého, 13. října 1307, kdy se francouzský král Filip IV. Sličný rozhodl skoncovat s řádem templářů a všechny v zemi povraždit.
Tradiční americký a kanadský Halloween však navzdory názvu All-hallow-even (předvečer všech svatých) nemá tolik společného ani se svátky mrtvých, ani s křesťanskými dušičkami. Navazuje spíše na tradice rejů čarodějnic, jak o tom svědčí např. báseň: Hej hou, Halloween, čarodějky na komín, zbude po nich jenom stín, hej hou, Haloween. V latinskoamerických zemích je Halloween známý jako Noche de las Brujas (Noc čarodějnic).
U Halloweenu najdeme daleko více propriet čarodějnic – sovy, kočky, košťata apod. Co se dýní týče, irští přistěhovalci používali lucernu z vyřezávaného tuřínu, brambor nebo červené řepy a se svítícími uhlíky nebo svíčkou uvnitř.
Tyto lucerny představovaly duše zemřelých milovaných bytostí a bývaly umístěny v oknech nebo na verandách, aby vítaly pozůstalé. Také sloužily jako ochrana proti zlým skřítkům. Protože však tuřínu moc v Americe nebylo, začaly se časem používat dýně.
Pokud jde o tzv. dušičky, tedy Vzpomínku na všechny věrné zesnulé, navazuje na blízkovýchodní a asijské kulturní kořeny, kdy lidé zapalují svíčky a vzpomínají na zemřelé příbuzné a členy rodiny.
Od 4. století se v katolické církvi tento zvyk rozšířil i o vzpomínku na mučedníky a ty, kteří zemřeli pro víru, a o modlitby za ty, u nichž nebylo jasné, zda jim byly odpuštěny hříchy.
Původně se tento svátek slavil v polovině května, s šířením křesťanství do Anglie a Irska v 7. a 8. století však byl přejat 1. a 2. listopad irského svátku mrtvých a nového roku, aby se neslavilo zbytečně dvakrát v roce. Z Irska se pak zpětně nové datum šíří do celé Evropy, Francií počínaje.
Je to stejně zvláštní, jak po celém světě nezávisle na sobě lidé udržují vzpomínku na zemřelé příbuzné. Když pomineme Halloween, který je skutečně spíše odrazem oslav čarodějnic, a ostatně byl podkladem pouze pro vznik mnoha filmových hororů, jsou i oslavy po celém světě hodně podobné. A nebýt moru v euroasijské oblasti, i podobně slavnostně laděné.
Na každý pád bychom měli alespoň krátce vzpomenout na ty, kteří již nejsou mezi námi, ale měli jsme je rádi. Protože každý člověk žije stále ve vzpomínkách těch druhých.
Podzimu jsme se na blogu kaloricketabulky.cz věnovali již víckrát, ale protože v posledních dnech kolem sebe vidím spoustu lidí „postižených“ nenávistí k tomuto ročnímu období, řekla jsem si, že neuškodí se zkusit na něj příjemně naladit a z jeho darů se radovat.
Dnes to bude opravdu polehounku, takřka nenápadně, jak už titulek napověděl – i pro ty z nás, kteří stále ještě nenašli svou cestu změny k lepšímu jídelníčku a staví se jim do jejich cílů subjektivní překážky.
S rostoucí popularitou indických restaurací začínáme i víc používat indické názvy jídel.
Asi není problém zapamatovat si, že slovo „aloo“ znamená brambory, „palak“ špenát, „chana“ že je cizrna, „dhál“ čočka, „rajma“ fazole, „mattar“ hrášek, „paneer“ je sýr, „raita“ jogurt, „gobhi“ květák „malai kofta“ opečené noky z bramborového těsta.
