Veronika Mayová: Tělo zhublo, hlava to nestíhala

Zhubla jsem. Po letech snažení se číslo na váze konečně změnilo na mnou trochu přijatelné. Oblečení jsem už za tu dobu několikrát změnila.

Jak mi začalo být volné, musela jsem si utahovat pásek. A také lidé kolem si všímali změny.

Říkali: „Ty jo, vypadáš skvěle!“„Kolik jsi dala dolů? Jak jsi to dokázala?“ A já? Já jsem pořád měla pocit, že se nic nezměnilo. Že je to pořád to samé.

Bylo zvláštní, jak pomalu mi to docházelo. Pořád jsem si automaticky brala volnější oblečení. Jako bych měla potřebu se schovat, i když už nebylo před čím. V obchodě jsem sahala po velikostech, které mi už dávno neseděly. Jako bych si nedokázala dovolit uvěřit, že jsem jiná. Že mám jinou velikost. Může to být pravda?

Vždy jsem byla „ta tlustá“. To už nejsem? Tak kdo tedy jsem?

S oblečením jsem zažila hned několik vtipných i méně vtipných situací.

• První, když jsem si tehdy uvědomila, jak „velká“ jsem. Prodavačka (mladá a útlá) skládala mé kalhoty velikosti 54 a já si říkala, že ona by se vešla do jedné mojí nohavice.
• Druhá, když jsem si koupila džíny, které jsem si vybrala, a ne jen proto, že mi jsou. Odnášela jsem čtvery. Tak nadšená jsem byla.
• O pár let později a pár kilo lehčí jsem z kabinek běhala pro menší a menší velikosti, neboť jsem si nemohla zvyknout na „nové číslo“. Sice jsem nasbírala kroky, ale to nebyl úplně plán.

Najednou jsem si začala všímat dalších věcí. Když jsem si sedla, čekala jsem, že mi na břiše vznikne stejný fald jako dřív. Nebyl tam. Na fotkách jsem vypadala jinak, ale v hlavě jsem se pořád viděla jako dřív. Jako bych byla uvězněná ve starém obrazu sebe sama.

A tehdy mi došlo, že hubnutí není jen o kilech. Můžeš zhubnout, ale pokud si pořád myslíš, že nejsi dost dobrá, nikdy se nebudeš cítit tak lehká, jak jsi chtěla.

Můžeš si stoupnout na váhu a vidět nižší číslo. Můžeš si koupit menší kalhoty. Můžeš vidět, jak tělo reaguje na tvou snahu. Ale dokud si to sama neuvědomíš uvnitř, bude to pořád jako sen, na který si nemůžeš sáhnout.

Připadla jsem si nepatřičně. Na co si stěžuji? Co by za to jiní dali? Jenomže kdo to zažil, ví, že i pozitivní změna, je změna. A musíme s ní nějak naložit a je fajn se na to připravit.

A tak jsem si dala čas. Každý den jsem se učila vidět se jinak. Přijmout, že tohle nové tělo je moje. Že si zasloužím cítit se dobře. Že už nemusím schovávat ruce nebo stahovat tričko přes břicho. Učila jsem se na sebe dívat s respektem, ne s kritikou.

A jednoho dne to přišlo. Postavila jsem se před zrcadlo a konečně jsem viděla tu novou verzi sebe sama. Ne jako cizího člověka, ne jako někoho, koho si musím „zasloužit“. Ale jako mě. Moje věta dnes zní, že číslo na váze neurčuje mou hodnotu. Ať už pozitivně, nebo negativně.

Stálo to za to a nikdy to nevzdávejte. Sama jsem se pokoušela zhubnout asi dvacetkrát. A pak to vyšlo – napořád (doufám).
Takže pokud si tímhle procházíte, chci vám říct jedno: Dejte si čas. Hlava možná nestíhá to, co dokázalo tělo, ale jednou to dožene. A pak přijde ten moment, kdy se podíváte do zrcadla a konečně si řeknete: „Jo. To jsem já. A jsem na sebe sakra hrdá.“

foto: cz.depositphotos.com a archiv

Slovo a tip redakce Kalorické Tabulky

Autorka článku, která dnes sama umí poradit, má na svých stránkách toto: „Stáhla jsem si aplikaci Kalorické Tabulky a začala zapisovat. Neměla jsem sílu měnit všechno najednou, a tak jsem jen zapisovala. Každý kousek, každé sousto. Zjistila jsem, že jím přes den málo a večer to doháním. Můj jídelníček vypadal děsivě: ráno buchty, k obědu smažené nudle, odpoledne sušenky, koláč a večer chleba ve vajíčku v nekontrolovatelném množství. Říct si pravdu nebylo lehké, ale bylo to nutné. Viděla jsem černé na bílém, že bez změny to dál nepůjde. Už jen to, že jsem si jídlo zapisovala, mě přinutilo zamyslet se nad tím, co vlastně dělám.“

Nebojte se požádat o pomoc. Někomu stačí začít si zapisovat, jiný potřebuje parťáka, který pomůže „nakopnout“ a překonat krize. 

8.4.2025 Bc. Mayová Veronika Články, Jak zhubnout