O kaloriích nevážně: Historické omyly týkající se jídel
Když se v knize z 10. století opře král na hradě o okenní sklo, je vám jasné, že autor ví o historii houbeles. A podobně je tomu s jídly.
Jako byste v takové knize třeba napsali, že si král Karel IV. dal k řízku brambory a dochutil je majonézou. Nechám vás chvilku hádat…
Jistě, nedal by si ani jedno, protože ve 14. století neznali žádný z těchto tří pokrmů. Víte třeba, že…
Řízek
Historie řízků, tak, jak je známe dnes, začíná teprve v 19. století. Staří Římané sice připravovali kousky masa obalované v těstíčku, jak o tom svědčí recept v nejstarší dochované kuchařce s názvem Apicius. Vitellina Fricta (smažené telecí) se však obalovalo v těstíčku z vína, olivového oleje, medu, drceného pepře, rozinek, vinného octa, oregana, kmínu a jemně nasekané cibule. A rozhodně se tehdy po Evropě nijak zvlášť tento pokrm nerozšířil.

V Itálii však ano, ale jako cotoletta. Což je kotleta obalovaná i s kostí, u nás ji známe pod názvem sloní ucho. Existovalo (a existuje) samozřejmě množství regionálních variant. Nu a právě v Itálii si obalovanou kotletu údajně oblíbil slavný rakouský maršál Joseph Radetzky, a tak se na území Rakouska v 19. století objevil schnitzel, který je neuvěřitelně podobný přípravě cotoletta milanesa. Slovo „schnitzel“ pak vzniklo od „snitz“ (plátek).
Brambory, ale i rajčata, kukuřice, fazole…
Hodně potravin a plodin přivezli Španělé po (znovu)objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Což znamená, že před 16. stoletím by si král na hradě rozhodně nedal brambory, kukuřici, rajčata, fazole, chili papričky, papriky, dýni, brokolici, salát, krocana, vanilku a samozřejmě ani kakao nebo kávu. Ta se dokonce v Evropě objevila až v 17. století, viz níže.

Zajímavou je otázka, co lidé jedli místo těchto plodin. Brambory nahrazoval například pastinák (obsahuje vlákninu, vitamín C, draslík) a připravoval se podobně jako dnešní bramborové kaše, nebo opečený, v guláši či dokonce do dezertů. Případně se místo brambor využívala brukev řepák vodnice, zkráceně jen vodnice, nebo tuřín či kotvice plovoucí. Chutnají někde mezi ředkvičkou a kedlubnou. A samozřejmě nejvíce se jako příloha využíval těžký, tmavý chléb (i proto, že se dělal z pšenice dvouzrnky), případně chlebové placky.
Místo rajčat se ve velké míře používala kapusta nebo zelí, ostatně dodnes máme hodně receptů s využitím těchto plodin. Na místě fazolí se objevoval hrách, případně boby (s významným podílem bílkovin, až 50 % denní potřeby) či hnědá čočka.
Majonéza
Ačkoliv přesný historický příběh o vzniku majonézy asi již nikdy nedohledáme, protože existuje několik teorií a příběhů, jeden hezčí než druhý, před 18. stoletím byste ji na jídelních stolech hledali marně. Prokazatelně však k jejímu většímu rozšíření došlo ve Španělsku a Francii teprve na začátku 19. století.

Pivo
Ve středověku rozhodně nepopíjeli pivo, jak je známe dnes. Středověké pivo se podobalo ze všeho nejvíce husté a vydatné zeleninové polévce. Protože voda tehdy bývala většinou závadná a zdrojem infekcí, preferovali lidé pivo, při jehož přípravě se voda převařovala, takže potom neobsahovala škodlivé bakterie. Do piva se přidávalo různé koření (třeba hořčice) nebo bylinky (šalvěj, anýz, puškvorec, jalovec apod.). K většímu využití chmele při vaření piva došlo až ve 14. – 15. století. Většina piv byla svrchně kvašená, spodně kvašená piva se ve větší míře objevila až v 18. století.

Cukr
Ve středověku se sladilo medem, rozhodně ne cukrem. Cukrovou řepu totiž opět dovezly až španělské a portugalské lodě z Ameriky, respektive z Karibiku, v 16. století. První cukrovary v Evropě však vznikly až na začátku 19. století.
Intermezzo od redakce Kalorické Tabulky
Víte, kde byla vyrobena první kostka cukru? Ano, bylo to u nás, konkrétně v Dačicích. Kostka cukru tam má dokonce svůj „pomník“. A když půjdete navštívit tamní zámek, zřejmě se dovíte půvabnou historku, jež se k tomuto vynálezu váže.

Čaj a káva
Káva se v Evropě objevila poprvé na začátku 17. století, s rozvojem obchodů benátských cestovatelů a jejich cestami na Dálný východ. Byla nejprve pokládána za ďábelský nápoj, ale pak ji prý požehnal papež Klement VIII. a byl klid. Císař Karel IV. by si ji ale rozhodně dát nemohl, i kdyby třeba chtěl.
Podobně se do Evropy dostal skutečný čínský čaj, s karavanami benátských kupců z Dálného východu. Čaj poté začaly přivážet z Orientu lodě portugalských obchodníků.
Arašídy
Také arašídy přivezli až španělští kokvistadoři v 16. století, takže vidět je na miskách ve filmu o 14. století je hrubá chyba.

Losos
A ještě jeden drobný historický omyl. Když je v televizi reklama, jak jistý císař měl na svém císařském stole tuňáka nebo lososa a prezentuje se to jako skoro luxus (což dnes zajisté je), musíme připomenout, že ještě na začátku 20. století bylo v řekách tolik ryb (a ve Vltavě tolik lososů), že je už nechtělo jíst ani služebnictvo, natož císař, a dokonce si vymohli dekret, že ryby k jídlu budou maximálně dvakrát týdně. Ostatně i proto se ryby staly postním jídlem.
foto: cz.depositphotos.com

Autor článku přispěl svými texty také do naší kuchařky Kalorické Tabulky – nejlepší recepty a Diáře plného motivace. Nyní oba tituly zakoupíte ve zvýhodněném balíčku na e-shopu Kalorických Tabulek.
Jan Lipšanský
Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.
31.5.2025
Jan Lipšanský
Články, O kaloriích nevážně