Může se to stát i vám! Vyhoření očima výživové poradkyně aneb když tělo přestane spolupracovat

I odborník je jen člověk. Vědět co dělat neznamená, že vše půjde pořád bez problémů. A to platí i pro oblast hubnutí.

Co mě osobně vyhoření naučilo o jídle a životě? Na žádost redakce aplikace Kalorické Tabulky, s kterou spolupracuji v rámci blogu a pro jejichž knihu Nejlepší recepty jsem vytvořila ukázkové jídelníčky, jsem sepsala svoje postřehy. Možná se v mém příběhu také najdete.

Jako odbornice na výživu jsem věděla, že vyhoření a deprese se nevyhýbají ani lidem s příslušnými znalostmi. Přesto mě vlastní zkušenost naučila, jak tenká je hranice mezi „zvládám“ a „už nemohu“.

Záleží na nás. Na tom, co cítíme, co jíme a jak se k sobě chováme. Jaké tempo života si dlouhodobě dovolíme. A ano – tohle všechno učím roky i své klienty. Přesto jsem sama došla vlastně „ve svém oboru“ až k vyhoření a depresi. Ne proto, že bych „selhala“ po odborné stránce. Ale proto, že jsem taky „jenom“ člověk.

Často mezi lidmi panuje představa, že odborník na výživu, zdravý životní styl nebo psychiku by měl mít všechno pod kontrolou. Že by měl být imunní vůči únavě, stresu, nemocem. Jenže realita je jiná. A možná právě proto může takový člověk narazit snáz.

Proč?

Protože:

• máme tendenci vydržet víc než ostatní,
• často dáváme potřeby druhých před své vlastní,
• jsme zvyklí fungovat, i když už to bolí,
• a dlouho si říkáme: „Ještě to zvládnu. Vždyť vím, co dělat.“

Jenže vědění samo o sobě nestačí, pokud dlouhodobě ignorujeme signály těla. Tělo nebere v úvahu diplomy, zkušenosti ani dobré úmysly. Reaguje na realitu – na stres, přetížení, nedostatek odpočinku, radosti a prostoru pro sebe.

Další pastí je, že když pomáháme druhým, snadno ztratíme kontakt sami se sebou. Koučujeme, vedeme, podporujeme – a někde po cestě zapomeneme být stejně pozorní i k sobě. Ne ze slabosti, ale ze zodpovědnosti, tlaku a potřeby obstát. Vyhoření a deprese nejsou důkazem selhání. Jsou důkazem toho, že člověk příliš dlouho fungoval proti sobě.

A právě tahle zkušenost mi dnes dává hlubší pokoru i pochopení věcí, jež se dějí ostatním. Vím, že změna nezačíná u dokonalosti, ale u pravdivosti. U ochoty přiznat si, že něco není v pořádku. U rozhodnutí přestat se nutit a začít se poslouchat.

Možná právě proto má smysl o tom mluvit otevřeně i veřejně. Ne proto, abych byla příkladem „jak to pokazit“. Ale proto, aby bylo jasné, že cesta k sobě není přímka – a že i ti, kteří umí poradit, občas potřebují zastavit, nadechnout se a znovu se najít.

Když tělo i duše už nemůže, přichází nemoc, deprese a vyhoření.

Zdravý životní styl nestačí, pokud ignorujeme sami sebe

Uvěřila jsem tlaku okolí a okolností a dovolila uvěřit, že jistota znamená bezpečí. Že když opustím podnikání a půjdu do zaměstnání, budu mít „KLID“. Pravidelný příjem. Pocit, že někam patřím. Možná i pocit větší „důležitosti“ ve společnosti díky vzdělání.

A tak jsem najednou místo jedné školy studovala i druhou. Ke studiu Naturopatie (tři a půl roku) jsem si přidala VOŠ Nutriční terapeut. Doma tři děti – 12, 14 a 17 let. Péče o rodinu, dům, zahradu. Do toho práce, jež měla být původně na osm hodin denně. Naivně jsem si myslela, že domů budu chodit s čistou hlavou.

Realita však byla jiná už od prvních dní. Věřila jsem, že si to sedne. Ale přidaly se nedobrovolné přesčasy, neustálý tlak, víc povinností. S tím samozřejmě bylo méně energie, času na rodinu, děti i sebe. A právě v tomto zajetí jsem se začala od sebe odpoutávat – od zdravého životního stylu, jídla i režimu, který moje tělo potřebovalo.

Může se zdát, že práce v lázních musí být pohoda, ale ne. Je to práce jako každá jiná a ten odpočinek není pro zaměstnance. Moje zkušenost byla tvrdá a cenná. Vážím si jí, ale nedalo se to vydržet.

Když tělo už nemůže, přijde nemoc, vyhoření, deprese

Existuje ticho, které není klidné. Ticho, v kterém zmizela síla, radost i pláč. Zbyla jen prázdnota. Milovaná práce s lidmi se stala povinností a něčím, co mi ubíralo energii čím dál tím více. Přestalo mi to dávat smysl.

Že to znáte? Mnoho lidí tomu říká vyhoření, ale v jádru je to stav hlubokého vyčerpání duše, která se příliš dlouho snažila být silná.

Vyhoření nevzniká přes noc. Je to dlouhý pochod přes poušť, kdy člověk ztrácí kontakt se svými potřebami.  Každý den trochu víc ustoupí sám sobě, až nakonec zůstane jen prázdné a otupělé tělo, které jede na automat, zatímco vnitřní svět je natolik utlumen a utlačen, že postupně mizí.

Tělo to pozná dřív než mysl. Nejdřív jsem byla „jen unavená“. To trvalo několik týdnů, pak se přidala podrážděnost, zhoršení autoimunity štítné žlázy (tady jsem hodně zpozorněla a zaznamenala první velkou informaci STOP – takhle to dál nejde).

Postupně se přidávala apatie, pracovní vyhoření a ještě větší únava, která začala být vidět. Okolí říkalo, že jsem jiná. Ano, snažila jsem se být silná, tohle přeci dělá „každý“. Každý se snaží poctivě pracovat.

Ale postupně jsem kvůli práci ztrácela sama sebe. A rodina mámu a manželku. Z práce jsem chodila vyčerpaná, doma se uzavírala do sebe.

Teď přeci nemůžu skončit, jak by to vypadalo?

Začaly přicházet různé bolesti po těle, migrény, které jsem roky už neměla. A začala jsem také rapidně přibírat na váze.

Nároky v práci rostly, únava se zvyšovala, studium na škole gradovalo.

Utěšovala jsem se příběhy jiných žen v mém okolí. „Vidíš, nejsi jediná, takhle to má hodně žen, tak to je.“ Jenže já věděla, že to tak být nemusí. A nesmí. Vzpomínala jsem na období, kdy jsem podnikala, dělala na sebe. Bylo mi lépe, i když chyběla jistota. Jenže opustit rozjetý vlak a vrátit se zpět jsem se také bála.

Když nezastavíme, nezpomalíme, přijde to samo. Tělo není hloupé.

Nakonec jsem udělala ten krok. Věděla jsem, že jestli nedám výpověď, přijde zhroucení. A to jsem ještě netušila, že už teď je to vážné. Navíc jsem musela přežít dvouměsíční výpovědní lhůtu. Připadalo mi to jako neskutečně dlouhý čas.

Rapidně se zhoršovala štítná žláza a vše ostatní. Vnímala jsem to jako velkou prohru. Přišla regulérní DEPRESE I VYHOŘENÍ. Ještě další tři měsíce po odchodu z práce jsem se léčila na gauči – v péči lékařů, odborníků na tělo i duši.

(pokračování)

27.1.2026 Markéta Matyášová Články, Jak si udržet zdraví