Doc. MUDr. Dalibor Pastucha, Ph.D., MBA: Jak relaxuji a proč je pro mě ticho formou luxusu

Existují lidé, kteří si po náročném dni pustí seriál, objednají sushi a s pocitem dobře odvedené práce se rozplynou na gauči. A je to jistě fajn!

A pak existuji já, který mám rád intenzitu, výkon, pohyb, práci, odpovědnost, lidi i tempo, ale zároveň velmi dobře vím, že hlava i emoce potřebují pravidelný servis stejně jako tělo.

Psychohygiena pro mě není módní slovo ani lákavý termín do přednášky. Je to praktická nutnost, bez které by se dlouhodobě nedalo fungovat v ambulanci, v managementu, ani ve výuce.

Můj pracovní život je postavený na vysoké intenzitě a orientaci na výkon. Pracuji v ambulanci, manažersky vedu soukromou kliniku a současně nesu odpovědnost ve fakultním prostředí jako přednosta. K tomu výuka studentů, odborné přednášky pro kolegy i vystupování pro laickou veřejnost. Všechny tyto role mě baví. A baví mě opravdu upřímně. Mám rád kontakt s lidmi, rád předávám zkušenosti, rád vysvětluji složité věci srozumitelně a mám radost, když se medicína nestává jen souborem diagnóz, ale skutečnou službou člověku.

Právě tady je ale malý háček. Když člověk pracuje s lidmi intenzivně a dlouho, zjistí, že únava nebývá jen fyzická. Někdy je spíše sociální a emocionální. Nejde o nechuť k lidem, spíš o přesycení množstvím interakcí, rozhovorů, rozhodnutí a snahy o naplnění něčích očekávání. Jeden den řešíte závažné klinické situace, druhý den organizační problémy, třetí den vysvětlujete studentům fyziologii obezity či kvalitu zdravotní péče, čtvrtý den mluvíte na konferenci a pátý den zjišťujete, že i vaše vlastní mysl by ocenila, kdyby na chvíli nikdo nic nepotřeboval a hlavně neříkal. A přesně v tu chvíli pro mě začíná relaxace.

Moje psychohygiena nestojí na útěku od práce. Stojí na vědomém přepnutí do jiného rytmu. Nepotřebuji dramatické wellness rituály, tibetské mísy ani sedm kroků k harmonii v pastelových barvách. Potřebuji prostor, ticho, pohyb a minimum slov. Nejlépe funguje samota v tom dobrém slova smyslu, tedy stav, kdy člověk není osamělý, ale je chvíli jen sám se sebou. A velmi často také s mojí fenkou Ajou, která je v tomto směru ideální společnice. Není náročná na small talk, neorganizuje porady a nepožaduje prezentaci v PowerPointu. To považuji za ideální a velmi léčivý model vztahu.

Úplně nejlépe se mi vypíná na chalupě. Je to prostředí, které má skoro léčebný charakter už jen tím, co v něm není. Není tam wifi, signál je spíše teoretický než praktický v jednom z rohů zahrady a televize nefunguje. Pro někoho katastrofa, pro mě terapie. V době, kdy je člověk neustále dostupný, online a dosažitelný jedním kliknutím, je občasný digitální detox a ticho mimořádně osvobozující. Najednou se ukáže, že většina věcí opravdu počká a že svět se bez mého okamžitého stanoviska nezhroutí.

Práce na chalupě je pro mě zvláštní typ odpočinku, který mám velmi rád. Není pasivní, ale je intenzivní a očistný. Člověk něco dělá rukama, vidí konkrétní výsledek, nepotřebuje k tomu složité strategie a většinou ani poradu. Dřevo, zahrada, drobné opravy nebo běžná údržba mají jednu velkou výhodu: jsou reálné, hmatatelné a poctivé. Po dnech strávených v prostředí, kde se řeší složité systémy, lidé, emoce a odpovědnost, je nesmírně osvěžující dělat činnost, kde je hlavním problémem třeba to, že je potřeba vzít jiné hrábě.

Velkou součástí mé psychohygieny jsou procházky s Ajou v lese, v poli nebo po pláži. Mám rád ten jednoduchý princip: jdeme, mlčíme, okolní svět se zpomalí a hlava se spontánně vypne. Pes je v tomto směru skvělý průvodce přítomným okamžikem. Neřeší včerejší e-maily, neanalyzuje atmosféru a netrápí ho, kdo co myslel mezi řádky. Zajímá ho pach v trávě, zvuk v lese a směr cesty. A je překvapivě snadné se od něj v tomhle něco naučit.

Miluji Beskydy. Je v nich kus syrovosti, poctivého terénu a zvláštního klidu, který se nedá dobře popsat, ale dá se velmi dobře cítit. Rád chodím na Lysou horu, i když přiznávám, že v poslední době je tam někdy turistů tolik, že má člověk skoro pocit, že omylem vstoupil do venkovní verze obchodního centra. Pořád je to krásné místo, ale čím dál víc si vážím okamžiků a tras, kde je lidí méně a krajina může mluvit sama za sebe.

Specifickou kapitolou mé psychohygieny je zimní koupání v ledu. Na první pohled to může působit jako zvláštní nápad, ale ve skutečnosti je to jedna z nejčistších forem mentálního restartu, jež znám. Studená voda člověka okamžitě vrátí do přítomnosti. V tu chvíli skutečně neřešíte organizační strukturu kliniky, strategický rozvoj, výukové povinnosti, impakt faktory ani počet nepřečtených zpráv. Řešíte jen dech, tělo a přítomný okamžik. A to je nesmírně osvěžující. Navíc mám rád, že u zimního koupání zatím ještě nebývá mnoho lidí. Je to určitá výhoda. Ne snad proto, že bych byl asociál, ale protože po dnech naplněných komunikací člověk začne vnímat ticho jako vyšší formu komfortu a luxusu. Někomu dobíjí baterky kniha, večírek, jinému wellness hotel. Mně často nejvíc pomůže chvíle, kdy stojím venku nahý v zimě, kolem je klid, voda má respekt budící teplotu a nikdo po mně nechce, abych se k něčemu vyjadřoval.

A pak, v neposlední řadě je tu Španělsko. To je jiný typ odpočinku, ale stejně důležitý. Nejraději tam jezdím v zimě, kdy jsou pláže prázdné, atmosféra klidnější a celý prostor dýchá jinak než v hlavní sezoně. Mám rád večery u moře, skleničku dobrého vína a zvuk vln, který člověka přinutí zpomalit mnohem účinněji než většina motivačních příruček. Moře má zvláštní schopnost srovnat perspektivu. Vedle něj si člověk znovu uvědomí, co je důležité, co je jen provoz a co opravdu nestojí za zbytečné vnitřní napětí.

Možná to celé zní trochu paradoxně: Člověk, který je zvyklý jet naplno, si odpočinek nachází v tichu, chladu, samotě, práci rukama a dlouhých procházkách. Jenže právě to dává smysl. Psychohygiena podle mě nemá být kopií cizích návodů, ale osobním systémem regenerace, který odpovídá individuálním potřebám a tomu, jak skutečně žijeme. Kdo pracuje hodně hlavou i emocemi, nepotřebuje vždy další podněty. Často potřebuje pravý opak – ubrat hluk, ubrat slova, ubrat požadavky a vrátit se k jednoduchosti. S postupem času jsem si ověřil, že odpočinek nemusí znamenat nečinnost. Může znamenat změnu typu zátěže. Když po intenzivním pracovním týdnu vezmu psa do lesa, odjedu na chalupu, ponořím se do ledové vody nebo jen sedím večer ve Španělsku a poslouchám moře, nedělám nic okázalého. Jen dávám hlavě a psychice podmínky, aby se znovu nadechly. A díky tomu se potom mohu vracet ke své práci s energií, chutí a snad i s trochou většího nadhledu. Považuji za důležité říkat nahlas, že i lidé, kteří svou práci milují, mohou být unavení.

Není to slabost ani nevděk. Je to normální důsledek vysokého nasazení. O to důležitější je mít vlastní osvědčené způsoby, jak se vracet do rovnováhy. Pro mě to nejsou složité techniky, ale velmi obyčejné věci – pes, les (jak se mi to rýmuje), chalupa, hory, ledová voda, moře, víno a ticho. Když to tak po sobě čtu, vlastně to zní skoro jako dobře poskládaný léčebný plán. A upřímně řečeno, funguje výborně, alespoň pro mne.

Tip redakce Kalorické Tabulky

Intenzivní sportování klade na organismus vyšší nároky, zejména na kardiovaskulární systém. Proto se doporučuje absolvovat zátěžové testy, které pomohou odhalit případná rizika a nastavit trénink bezpečně a efektivně. Sportovci s předchozími zdravotními potížemi by měli zvážit i preventivní kardiologické vyšetření. Tyto testy je možné podstoupit například u autora článku v ReFit Clinic, kde se zaměřují na komplexní sportovní diagnostiku a bezpečný návrat k výkonu.

4.6.2026 Doc. MUDr. Dalibor Pastucha, Ph.D., MBA Články, Jak si udržet zdraví