Jan Lipšanský: Meditace pohybem
Občas – pokud máte ten dar dívat se kolem sebe – potkáte na jinak opuštěných stezkách a cestách lidi, kteří jdou rychle, jako by někam spěchali.
Avšak vypadají zamyšleně, jako kdyby ani sami nevěděli, kam vlastně jdou. Potřebují jen chodit. Chůze jim pomáhá v přemýšlení. V ujasňování názorů a pocitů.

Jen krátce o asijské technice
Nebudeme si teď povídat o kinhin, tedy zenové buddhistické meditační technice (o níž dokonce vznikl celovečerní hraný film režiséra Ming-liang Tsaie s českým distribučním názvem Cesta na západ), kde jde o pomalou a rozvážnou chůzi. Tuto techniku ostatně najdeme i v indických védách a u nás ji zpopularizoval Anthony De Mello v knize Sádhana – Cesta k Bohu.

Zde je důraz kladen na uvědomování si jednotlivých částí těla, na procítění svých končetin, každého jednotlivého pohybu – proto nohu zvedáte neskutečně pomalu, abyste procítili pohyb vzduchem, jednotlivé zapojené svaly, koexistenci s okolním světem – včetně následného položení chodidla na zem. A to samé s druhou nohou. De Mello převedl tento meditační prvek do roviny rozhovoru s Bohem, kdy si člověk uvědomuje nejen svou tělesnost, ale i prostředí kolem sebe, jednotlivé předměty na cestě, přírodu, a tím i spojení se samotným Stvořitelem.
Rychlá chůze jako forma sebeuvědomění
Jenže v Evropě by asi přece jen vypadalo zvláštně, pokud byste šli po ulici rychlostí jeden krok za pět minut. Hodně slavných osobností si tedy třídilo myšlenky a svůj vztah ke světu (i k Bohu) rychlou chůzí.
Poprvé jsem si toho všiml při čtení Zápisků z blázince režiséra a herce Miroslava Macháčka. Rychlé procházky z Bohnic do Dolních Chaber a zpět (tedy takových osm kilometrů) mu pomáhaly ujasnit si myšlenky, sebe sama, svůj náhled na svět a na život – a pak to sepsat do svých deníků.

Podobně když čteme deníky Pavla Juráčka – ten zase chodil podél Labe z Nymburka do Poděbrad a zpět. Chodil hodiny, aby sám sobě ujasnil, že není blázen, když má poněkud odlišné vidění světa než ostatní kolem něho, nebo že dokonce není sobec, jak se mu druzí snažili vnutit.
To samé o potřebě procházek najdeme v knize V sibiřských lesích od Sylvaina Tessona, kde píše zajímavou věc, že chodí na procházky, protože tak lze zpomalit čas. A podobně švýcarský spisovatel Robert Walser popisuje ve své novele Procházka svou procházku během jednoho dne po městečku a přírodou v jeho okolí. Cestou potkává různé lidi, navštíví knihkupectví nebo krejčího a zamýšlí se nad životem. Popis místa, atmosféry, lidí, situací apod. je dokonalý, a jen proto stojí za to si tuto krátkou knížečku přečíst.

Nu a pak je zde také Charles Dickens, který podnikal rychlé pochody na 20 – 30 kilometrů. Chůzi popisoval jako naprostou nutnost pro svou psychickou rovnováhu a pro utřídění divokých myšlenek. Nebo Friedrich Nietzsche, který chodil po horách i několik hodin denně, přičemž si dělal poznámky. Prohlásil slavnou větu: „Všechny opravdu velké myšlenky vznikají při chůzi.“ A podobně Immanuel Kant chodil na pravidelné procházky kvůli zklidnění mysli a systematickému přemýšlení.
Jak to funguje
Nemám moc rád, když takové prosté věci jako chůze a pocity z ní někdo vysvětluje vědecky. Přijde mi to podobné, jako když mi kdysi spolužák při jednom hezkém západu slunce začal vysvětlovat, jak to funguje z fyzikálního hlediska, a zkazil mi tím zcela dojem. To vědecké myšlení zkrátka někdy sebere z poetických věcí veškerou tu poetiku.

První věc, kterou jsem si zjišťoval po procházkách, proč mi kolem 35. – 40. minuty přijde, že se mi jde lépe a mám lepší náladu. Při svižné chůzi se totiž začnou vyplavovat endorfiny, dopamin a serotonin. A ty fungují jako přírodní analgetikum a snižují vnímání bolesti, navozují pocity pohody, spokojenosti a mírné euforie a pomáhají organismu zvládat fyzický i psychický stres. A oproti tomu odbourává stresový hormon kortizol a adrenalin. (Jednoduše řečeno, rychleji vás přejde vztek.)
Dlouhá a svižná chůze – zvláště pokud máte možnost jít přírodou, ve městě parkem či lesoparkem – umožňuje víc využít tu hemisféru mozku, která zpracovává emoce. Chůze zajišťuje bdělou pozornost, protože člověk vnímá svůj dech, tempo, střídání nohou, okolní prostředí. Mozek je více okysličován, což zlepšuje přemýšlení, mentální jasnost, zmírňuje pocity únavy. Pravidelný rytmický pohyb také pomáhá uvolnit ztuhlé svaly v oblasti zad a krční páteře, jež často tuhnou právě kvůli psychickému stresu.

Osobní zkušenosti
Něco málo jsem popsal v mých článcích – Chvála chůze a jeho pokračování.
Pokud to shrnu za celou tu dobu – ano, svižná a delší chůze mi pomáhá zvládat stres, uklidnit se po hádce, snížit napětí z více pracovních úkolů, které mi třeba ten den přistanou na stole, rozmyslet a rozvážit si důležité kroky v životě. A pokud jste věřící, je to ideální chvíle na modlitbu a rozmluvu s Bohem. Ostatně, i Ježíš podnikal dlouhé procházky a chodil od města k městu, nebo se vydal na opuštěné místo se pomodlit.
Ilustrační foto k tématu – archiv

Autor článku přispěl svými texty také do naší kuchařky Kalorické Tabulky – nejlepší recepty a Diáře plného motivace. Nyní oba tituly zakoupíte ve zvýhodněném balíčku na e-shopu Kalorických Tabulek.
Jan Lipšanský
Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.
6.9.2026
Jan Lipšanský
Články, O kaloriích nevážně