O kaloriích nevážně

Přestože pro nás Vánoce souvisejí se stromečkem a kaprem, v Betlémě, kde se přede dvěma tisíci a něco lety narodil Ježíš, neměli ani stromeček, ani kapra. Jak vlastně probíhaly ty zcela první Vánoce, a co si asi Ježíšovi rodiče mohli dát tehdy k večeři?

O narození Ježíše vyprávějí jen dvě evangelia z Nového zákona – Matoušovo a Lukášovo. Z nich se toho však zase tolik moc nedozvíme. Do Betléma Josef s Marií přijeli kvůli soupisu obyvatel, nyní bychom řekli sčítání lidu.

Poněkud nezvyklá kombinace nás čeká každého 11. listopadu. Svatý Martin má nejen přijet na bílém koni, ale kupodivu má být zodpovědný i za víno a husy. Proč tomu jak je? O tom je dnešní svatomartinský článek.

Konec října a začátek listopadu byl (a většinou ještě bývá) všude ve světě obdobím, kdy končila veškerá zemědělská činnost. Poslední hrozny z vinic, jablka, ořechy, vše bylo sklizeno. Stáda, která pastevci po celý rok od začátku jara pásli v horách, se sháněla do nížin, aby přezimovala v chlévech. Země se ukládala ke spánku.

Že k vaření, receptům a jídlům mají blízko spisovatelé, básníci i filmaři, to dokládá celá řada titulů. Některé mají jídlo nebo vaření i v názvu.

Z českých si možná vybavíte seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka, reklamní seriál Dva chlapi v kuchyni, filmy Což takhle dát si špenát, Vrchní, prchni!, Šest medvědů s Cibulkou, ze zahraničních třeba jedním z prvních filmů Julie Roberts byla Mystic Pizza, německý film Recept na lásku se stal předobrazem Koření života s Catherine-Zeta Jones…

Kdybyste se procházeli kávovou plantáží, neuvidíte – jak si mnozí představují – keříky jako ve vinicích, ani vysoké rostliny jako kukuřice, ale budete procházet spíše jakýmsi třešňovým sadem.

Kávová zrna totiž vznikají v podstatě z pecek těchto třešní. Tzv. maso se jedním z tří možných způsobů odstraní, dokud nejde „pecky“, tedy kávová zrna, sesbírat samostatně.

V minulém článku jsme se podívali, jak si debužírují národy jihu Evropy. Jídlo si užívají, nespěchají, popovídají si u něho, a hlavně žijí zdravě – hlavní podíl na stolech má zelenina, ovoce, sýry. Ale jak je tomu ve střední a severní části Evropy?

Obecně se dá říci, že čím víc na sever se pohybujeme, tím nezdravěji budeme jíst. Má to svoji logiku.

V minulém článku jsem nastínil české turisty ve Španělsku, kteří v hotelu brali švédské stoly a možná stále berou útokem, aby měli na talíři co nejvíce jídla. Aniž by je zajímalo, jaká ta místní kuchyně vlastně je.

Říká se, že člověk má jíst jídlo a suroviny své země. Tedy ovoce a zeleninu, vypěstované v půdě, která je mu blízká. Protože obsahuje mikroorganismy, na něž je jeho tělo zvyklé.

Přišel mi tuhle zajímavý průzkum trhu. Prý jestli konzumuju konzervy s paštikami méně než před rokem 1989, stejně, nebo snad dokonce více.

A jestli konzumuju paštiky trvanlivé, či chlazené. A jaké si beru na výlet? A jaké zas na dovolenou? Beru si vůbec na dovolenou nějaké konzervy? A jaké značky znám? Májku, Svačinku, Matěje? A ještě něco jiného? Tenhle průzkum trhu mne dokonale zmátl.

Když jsem si kdysi střídkou chleba vytřel z talířku i vodu z párku, manželku, rodem od Poděbrad, to velmi udivilo. „U nás na Moravě si holt jídla vážíme,“ děl jsem tehdy.

Nevím, jestli je to dáno množstvím válek, jež se přes Moravu přehnaly (to máte samé bitvy tří císařů, a pak nemůžete ani zorat pole, abyste nenarazili na kosti vojáků), ale na Moravě se prostě nic nevyhazuje. S vyhazováním jídla do koše jsem se ostatně setkal až po přestěhování do Prahy. Zde asi lidé moc hladomory netrpěli, když takto činí.

Každý rok je to stejné. Několik měsíců pracně shazuji čtyři kila, hlídám si sacharidy a tuky, a pak do toho přijde vánoční období. Nejprve jedu s dětmi za mými rodiči na Moravu. A tam, uznáte, se nedá jíst střídmě, zvláště ne o Vánocích. Obzvláště mé oblíbené kakaové rohlíčky nemohu nechat ležet ladem.

Do toho si připočtěme řízky a bramborový salát speciálně pro syny, ale samozřejmě i pro dospělé. O tom uzeném a slivovici bych už ale raději pomlčel, stejně jako o těch klobáskách, co táta schovává na zimu. Případně o těch povidlových koláčích, achich ouvej.