Rozhovor Cecílie Jílkové s Michalou Jendruchovou: Dvacet let anorektičkou

Vypadá jako mladá dívka. Ještě nedávno novinářka MICHALA JENDRUCHOVÁ (36) stála na prahu smrti, dnes září životem.

Před dvěma sty lety byla žena jejího věku považována za starou. Dnes jsou mnohé šestatřicetileté Češky ještě svobodné a bezdětné.

Časy se mění a lidský život se prodlužuje. Doba cílí na výkon ve všech myslitelných směrech. Vkus nám stále silněji diktují média. Přiblížit se dnešnímu polobožství mnohdy znamená investovat více, než uneseme…

V roce 2013 jsi napsala knihu „UŽ JE TO ZA MNOU aneb zpověď (bývalé?) anorektičky„. Přitom jsi velmi citlivý člověk. Kolik tě to stálo sil? A považuješ to za – byť alespoň nějaké dílčí – vítězství?
Psaní nebylo to, co mě stálo nejvíc sil. Ba naopak, psaní mi sílu dodávalo. V podstatě jsem ze sebe chrlila pocity na papír, všechno muselo jít ven. Ve fázi, kterou jsem tehdy procházela, mi to strašně pomohlo – potřebovala jsem se vypsat. Teď je ta kniha mým ochranným štítem.Vysvětluje lidem mně blízkým nebo známým, proč jsem roky vypadala jako kostra a z jakých důvodů se nyní měním. Nemusím tak často čelit situacím, kdy mě okolí na změnu postavy upozorňuje a ptá se, co je důvodem. Samozřejmě i doufám, že můj příběh pomůže lidem s podobným problémem. Vzpomínám si, jak mi v nejtěžších chvílích takové knížky dodávaly sílu.

V závěru knihy uvádíš svůj e-mail. Chodí ti vzkazy od čtenářů? Co sdělují?
Ano, nejčastěji mi píší dívky a mladé ženy s poruchami příjmu potravy. Prý konečně někdo vystihl jejich pocity. Děkují, protože se najednou necítí samy. To je jeden ze znaků anorexie nebo bulimie – člověk se v tom cítí strašně sám. Píšou mi i rodiče takto nemocných. Nejčastěji o tom, že konečně pochopili, co se jejich dítěti vlastně odehrává v hlavě.

Já sama jsem se snažila zhubnout od puberty až do třicítky a i když mě nepohltila porucha příjmu potravy, znám mnohé z těch pocitů sebenenávisti, výčitek, znám ty boje s vlastní psychikou a tělem. Mým největším trápením byl pocit, že to pětaosmdesátikilové tělo vůbec nekoresponduje s mou vnitřní křehkostí. Když jsem o tom publikovala článek, mnoho žen reagovalo ve smyslu, že jim mluvím z duše. Myslíš, že i lidi s PPP spojuje jistá duševní křehkost?
Určitě. Když o tom teď mluvíš, uvědomuju si, že i já jsem chtěla zhubnout, aby mě lidi vnímali jako křehkou. Velkým problémem je ale křehkost v momentě, kdy se z anorexie nebo bulimie snaží člověk dostat. Nemocní se rozhodnou jít do nemocnice, kde dva měsíce spolupracují s týmem doktorů, psychiatrů a psychologů, všichni společně dělají vše pro to, aby se nemocný vyhrabal z toho nejhoršího a dal se dohromady. Tam venku za bránou je ale stále to stejné dravé prostředí. A tyto křehké bytosti se bojí vyjít ven, protože to vědí…

Čeho se bojí víc – okolí, nebo sami sebe a svého selhání?
Obojího, protože jedno s druhým přímo souvisí. Vyjdeš ven a někdo ti řekne: „Ty ses krásně spravila!“ Jistě to myslí dobře, ale ta věta je jako vražda. Stalo se mi to mockrát. Zdraví lidé si bohužel neuvědomují, že člověk s anorexií si VŠE vezme jako náznak, že je tlustý. A to dokonce, i když řekneš: „Sluší ti to.“ Nemocný v tom okamžitě vidí to svoje obsedantní: „Jsem tlustý!“ A to ho okamžitě hodí zpět do patologického koloběhu. I proto jsem tu knihu napsala. Jako jakýsi „návod“ pro zdravé lidi při jednání s těmi nemocnými.

Odkdy už tohle umíš ty osobně zvládat, aniž by to mělo na tebe negativní dopad? Přijde změna vnímání takových situací sama, nebo se k tomu musíš nějak vytrénovat, propracovat?
Je to práce. Já se to učím zvládat už roky a stále to se mnou ještě dokáže malinko zacloumat. Zhruba před tři čtvrtě rokem se mi stalo, že mě potkal jeden známý, který mě předtím viděl v mé nejhorší fázi, kdy jsem vážila třicet jedna kilo. A nyní jsem před ním stála s váhou čtyřicet pět kilogramů, což už u postavy s výškou sto padesát jedna centimetrů vypadá zdravě. A ten muž mi řekl: „Ty jdeš ode zdi ke zdi, viď?“ Nic jsem mu na to neřekla. Natolik mi vyrazil dech, že jsem nebyla schopná se bránit. Musela jsem to rozdýchat.

• Dnes už bych ho uvedla do patřičných mezí.

Co bys mu řekla dnes? Poslala bys ho do háje?
Určitě už bych uměla reagovat s větším sebevědomím. Protože, řekněme si to na rovinu, i kdybych skutečně šla ode zdi ke zdi, i kdybych nyní měla třeba metrák, tak jemu do toho vůbec nic není. Mnoho lidí dnes hodnotí každý špíček, ale co jim je vlastně do toho? Nikdy nemohou vědět, proč je ten který člověk při těle. Co když je nemocný? A jaký má vůbec smysl někomu soudnému, kdo jistě ví, jak na tom se svou postavou je, říkat: „Jsi tlustý!“?

• Mnohým lidem při těle navíc tato podoba sluší a jsou v takovém těle šťastní a spokojení. Mají v očích jiskru a vypadají daleko lépe než před lety já, vyschlá a hubená. Mně ta vychrtlost štěstí nepřinesla.

Posunula ses i ve svých reakcích na dobře míněné poznámky týkající se tvé aktuální váhy?
Ano, zvládnu už i na dobře míněná slova: „Ty ses hezky dala dohromady,“ odpovědět: „Promiň, ale neříkej mi to, nedělá mi to dobře.“ Dřív bych se jen stáhla, pokývala hlavou, ale uvnitř by mi bylo hrozně špatně. Dokonce už si umím vychutnat pochvalu, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Už mě to potěší.

Když jsem tě dnes poprvé uviděla, chtěla jsem ti říct, že jsi krásná a štíhlá. Ale není takové sdělení pro bývalého anorektika taky destruktivní? Nepřiživujeme tím jeho závislost na štíhlosti?
Myslím, že každého člověka potěší, když mu někdo řekne, že vypadá štíhle. A anorektika to pravděpodobně navíc uklidní. Podívejme se na to z opačné strany – i zdravého člověka většinou zamrzí, když mu někdo řekne, že přibral. Anorektik se přibírání navíc panicky bojí – a to i v případě, že už má dramatickou podváhu. Každé hubnutí v něm vzbuzuje pozitivní pocity a každé tloustnutí paniku. Jaká je jeho aktuální hmotnost, je přitom vlastně irelevantní.

• Když jsem byla ve své nejhorší fázi, uvědomovala jsem si, že jednatřicet kilo je životu nebezpečná podváha. Uvědomovala jsem si i to, že musím přibrat, protože vypadám ohyzdně. Přesto, kdykoli mi váha ukázala o něco méně, udělalo mi to dobře. Vylekala jsem se, strachovala jsem se o svůj život, ale současně mě to potěšilo. Je to nepochopitelný paradox.

Jaká je tvoje aktuální hmotnost?
Čtyřicet šest kilo. Zdá se to jako nic, ale při mé výšce a drobné kostře už je to viditelná ženskost. Učím se s tímto tělem žít, učím se sama sobě líbit.

Původně jsi mě kontaktovala, abys mi nabídla pomoc v projektech pro léčbu poruch příjmu potravy, které jsou kombinací výživového poradenství a psychoterapie. Jsi přesvědčená, že terapie pomáhá?
ANO! Podle mě je psychoterapie stěžejní. Docházím na ni už tři roky a nehodlám přestat. Dokud na to budu mít peníze, budu tam chodit, i kdybych neměla pro to jet například na dovolenou. Terapie je v mém životě momentálně velmi důležitý bod.

Proč jsi terapii nezahájila dřív?
Nejprve jsem terapii odmítala, protože jsem se za svoje problémy styděla a styděla bych se vlastně i za to, že chodím k psychologovi. Když jsem ale při hmotnosti třicet jedna kilogramů začala cítit, že umírám, vyhledala jsem odbornou pomoc nejmenované psycholožky. Její způsob práce byl ale nešťastný, a tím pádem neúčinný. Měla jsem pocit, že se mnou jedná jako s méněcenným člověkem. Kvůli nepříjemným pocitům při sezení jsem to nakonec vzdala.

• S mou současnou terapeutkou jsem naopak velmi spokojená. Při sezeních jdeme až do nejranějšího dětství a postupně odhalujeme momenty, které vedly k mé anorexii.

Bolí to?
Ne, je to obrovská úleva. Konečně jsem pochopila, že za svou nemoc nemůžu já. Ano, opravdu jsem roky žila v domnění, že jsem si nemoc způsobila sama. Když jsem se v minulosti pokoušela ve vzpomínkách hledat nějaké vnější spouštěče nebo dokonce viníky, žádné jsem nenacházela. A tak nezbývalo, než vztáhnout vinu sama na sebe. Tuto domněnku mi tehdy ani lékaři nevyvrátili. Při diagnóze „anorexie“ mě zaškatulkovali slovy: „To jsou komplikované vztahy v rodině atakdále…“ Mně to ale znělo jako fráze a ptala jsem se: „Jak -komplikované vztahy? My přece máme v rodině vztahy silné a hezké.“ Vůbec jsem tomu nerozuměla. Věděla jsem, že nejsem z problémové rodiny, že naše rodina fungovala a držela při sobě, že pro nás oba naši rodiče v rámci svých možností dělali vždy naprosté maximum, že jsme pro ně byli s bráchou to nejdůležitější na světě…

Doma mi ani nikdo nikdy neřekl: „Ty jsi při těle,“ dokonce si pamatuju krásná slova mojí mamky, když jsem si postěžovala, že mi roste břicho. Tehdy se jen usmála a uklidnila mě: „Někam se ti ty střeva přece musí vejít.“ Nikdo z rodiny se ani nijak neomezoval v jídle, stolovali jsme společně. Tyto věci tedy byly v pořádku. Kde potom hledat příčiny? A tak jsem z toho všeho obviňovala sama sebe. Až dnes konečně díky kvalitní terapii vím, že ani já sama jsem za to nemohla.

Co byla tedy příčina?
Příčiny už tři roky odhaluji a nelze říct: „Toto je ta jediná skutečná příčina.“ Anorexie nevzniká ze dne na den a příčina nikdy není jedna. Poruchu příjmu potravy ovlivňuje mnoho aspektů. Během terapie postupně rozklíčovávám mnoho momentů z útlého dětství, které vedly k tomu, že se mi snižovalo sebevědomí. S nízkým sebevědomím jsem poté nastoupila do základní školy mezi dravce. Bála jsem se jít do konfliktu nebo i jen říct svůj názor, protože okolí mě většinou smetlo. Stávalo se mi, že když mi někdo něco vytýkal nebo mě ponižoval, místo zdravé reakce směrem k němu jsem se obrátila do svého nitra a tam jsem svoje pocity dusila tak dlouho, jak jsem unesla. Dřív nebo později ale přetlakovaný míč praskne a v takových momentech jsem naopak reagovala přehnaně a nepatřičně.

• Když se na to dnes dívám s odstupem, zdá se mi, že toto je i princip anorexie.

Dlouho si necháte líbit kritiku okolí na svou postavu a nejenom na ni. Dlouho se trápíte svou domnělou nedokonalostí, aniž byste se s tím někomu svěřili či jinak své pocity ventilovali. A jednoho dne dopadne do poháru poslední kapka, pohár přeteče a vy začnete držet dietu, která se brzy změní ve skutečné hladovění. Zareagujete takto přehnaně, protože těch motivů pro to stát se dokonalejším máte v sobě nastřádáno příliš. Nemoc vás ovládne a postupně vás začne trhat na kusy. Vy přitom vůbec nerozumíte, co se s vámi děje.

Za vším bylo tedy jenom nízké sebevědomí?
To ne. Kdyby to bylo jen o tom, tak by každý s nízkým sebevědomím měl anorexii. Jak jsem řekla, je to celá řada dalších aspektů, genetická výbava, fyzické předpoklady, ale také snaha o dokonalost, snaha mít vše pod kontrolou. V mém případě hrál roli i fakt, že jsem v tom těžkém věku dospívání měla neustále před očima korpulentní postavy svých dvou babiček, které celou naši rodinu zahrnovaly zákusky a laskominami. Současně jsem už na sobě pozorovala znaky vyspělosti, zvětšily se mi boky, prsa, břicho. Bála jsem se, že se pomalu, ale nevyhnutelně měním v korpulentní ženu. A nebyla jsem na takovou proměnu připravená.

• Duší jsem byla ještě dítě, přestože mě štvalo, když se mnou jako s dítětem všichni jednali. Nakonec stačilo málo, pár jinak neškodných vět, aby se rozjela porucha příjmu potravy.

Jaké to byly věty?
Mnohdy dobře míněné. „Ty máš krásně kulaté tvářičky,“ například. A někdy bohužel věty zlé: „Holka, ty seš teda pěkně při těle!“ Nebo: „Aby sis při běhu těma prsama nevypíchla oči!“ To jsou věty, které mnohdy nakonec do celé mozaiky doplní poslední dílek.

A vzpomeneš si na svůj první dílek? U mě to bylo ve chvíli, kdy mi došlo, že máma i sestra jsou štíhlé a já jsem tlusté dítě. Kde jsi prožila svou první konfrontaci?
Měla jsem štíhlé kamarádky, se kterými jsem se samozřejmě mimoděk porovnávala. A také už mě na moje kulatější tvary začalo upozorňovat širší okolí vně rodiny. Což by zdravému člověku tolik neuškodilo. Zdravý člověk by nad tím mávnul rukou nebo by pro to možná chvilku smutnil, dokonce by třeba chvíli držel nějakou dietu, ale neskončil by s těžkou podváhou na pokraji smrti. Já s mým extrémně nízkým sebevědomím jsem si ale každý takový střípek uložila a nikdy na něj nezapomněla.

Před půl rokem jsem o svém příběhu mluvila na konferenci o poruchách příjmu potravy a profesorka prof. Hana Papežová se mě zeptala: „Už vám můžu říct, že vám to sluší?“ Přesně věděla, jak jednat s člověkem uzdravujícím se z anorexie. Mám taky několik kamarádek, které jsou momentálně v akutní fázi nemoci. A já vím, že jediné, co jim teď můžu pochválit, jsou oči a řasy.

Když pomineme problém se sebedůvěrou, existuje dle tvého názoru nějaký povahový rys, který spojuje lidi s anorexií?
Ano. Je to touha po dokonalosti, po tom splnit očekávání druhých, nezklamat, mít nad sebou kontrolu a tak podobně. Překvapilo mě ale, jaký smysl pro humor dokážou mnozí z nich mít. Jakou si ze sebe umí i při plném vědomí, jak otřesně vypadají, dělat legraci.

V knize píšeš, žes už jako dítě vypadala mladší, než byl tvůj věk. V kolika letech ses začala cítit jako žena?
Vzpomínám si na období mých asi dvaadvaceti let, kdy se mi podařilo přibrat na optimální hmotnost a měla jsem prsa, za která se žádná žena nemusí stydět. Tehdy jsem se cítila už ženou, nicméně na ta prsa jsem hrdá nebyla. Pozornost mužů mi nebyla pokaždé jen příjemná, pískot dělníků ze stavby a některé jejich řeči mi vyloženě ubližovaly.

Neužívala sis ten pocit, že už tě chlapi neberou jako dítě?
Spíš mi dávali najevo, že je přitahuje – slušně řečeno – jen fyzično. Mnohdy to byly až poněkud neurvalé poznámky. To mi nahánělo strach. Dodnes je mi to nepříjemné.

To byl i můj motiv k hubnutí. Utéct té pozornosti, kdy cítíš, že tu jde opravdu jen o to „maso“. Nemít tohle maso na sobě, aby to tyto situace nevytvářelo. K vílám jsou muži a potažmo všichni lidé jemnější, nemyslíš?
Ano! Měla jsem pocit, že muži, kteří o mě jevili zájem, viděli právě jen to maso. A já z toho měla strach.

Co je dle tvého názoru nejdůležitější pro uzdravení se z poruchy příjmu potravy?

Rozhodnutí. Když už jsem věděla, že mi vynechává srdce a že se nemusím dožít dalšího dne, rozhodla jsem se, že se uzdravím. Do té doby jsem to rozhodnutí vlastně jen předstírala. Před okolím i před sebou. Na tom úplném dně nebo možná skoro konci jsem ale udělala reálné rozhodnutí, že tomu, co se se mnou děje, přijdu na kloub a že se toho jednou zbavím a budu volná. A dnes už věřím, že jednou dokážu na anorexii úplně zapomenout. Zbavit se poruchy příjmu potravy ale znamená nejprve si ji plně přiznat. A poté začít zkoumat a odbourávat příčiny.

Jak vnímáš teorii, že PPP je žádostí o pozornost okolí?
Přijde mi to logické. Jakákoli nemoc může být z psychosomatického pohledu žádostí o pozornost, voláním o pomoc. Pamatuju se, jak se o mě rodiče krásně starali, kdykoli jsem jako dítě stonala. Vzpomínám si na ten pocit bezpečí.

Oba tví rodiče jsou bohužel již po smrti. Maminka odešla teprve nedávno. Nerozpoutal její odchod nové propuknutí tvé nemoci?
Situace tohoto typu jsem nikdy neřešila hladověním. Maminka mi ale citelně chybí. Těch otázek, na které bych se jí potřebovala ještě zeptat… Od těch zásadních až po drobnosti, jako je třeba recept na zadělávaný hrášek.

Když psal Honoré de Balzac své romány, byla šestatřicetiletá žena považována za starou. Připadáš si stará?
Vzhledem k tomu, že dospívání mi ukradla anorexie a pubertu jsem si tím pádem prožila opožděně teprve nedávno, ve společenském slova smyslu si připadám ještě jako debutantka. Ovšem s duší, která už něco viděla a prožila.

Respektují tě lidé jako dospělou ženu?
Tu a tam se mi pořád stává, že se mnou jednají spíš jako s dívkou, protože prostě stále vypadám hodně mladě. Měla bych z toho mít radost, ale v některých situacích to není příjemné. Často mám chuť říct: „Nejsem žádná děvenka, ale šestatřicetiletá žena, která toho možná prožila v mnohém ohledu víc než ty, a která má možná víc zkušeností.“ Ale díky terapii už spoustu situací zvládám. Pracuju na vztahu k sobě, na sebepřijetí, sebelásce, učím se sama sobě věřit a mít se ráda i se svými chybami. Učím se respektovat svoje potřeby. Vidíš, v posledních větách stále používám zájmeno „svoje“. Ale o tom to je. Dokud jsem nemyslela taky na sebe, nemohla jsem se uzdravovat.

• Poznámka redakce: Jelikož se jedná o rozhovor na velmi intimní téma, prosíme čtenáře, aby tentokrát nepsali své komentáře. Nebudou zde zveřejňovány. Děkujeme za pochopení.

19.11.2015 Cecílie Jílková Články, Jak si udržet zdraví