Sportujete? A kolik si dopřejete odpočinku? Jak vlastně namíchat koktejl fyzické zátěže a regenerace, abyste výkonnost udrželi dlouhodobě a zároveň ji i zvyšovali?
Toto už je tak trochu sportovní věda, jelikož každý člověk je individualita a klade si různé cíle, od kterých se odvíjí samozřejmě i samotný trénink a i doba regenerace.
V podstatě jde o to, jak často po sobě by měly následovat tréninkové jednotky a kdy dopřát tělu regeneraci, aby se lépe adaptovalo na následující zátěž. Mnoho lidí může dřít v posilovnách a tělocvičnách na krev a diví se, že jejich výkonnost stagnuje nebo dokonce klesá a odpověď může být i ta (krom jiného), že mají nedostatek odpočinku a málo regenerují.
Eliška Růžičková
V případě střídání regenerace (odpočinku) a fyzické aktivity (tréninku) by měl být ucelený proces se správným načasováním, aby došlo k efektivnímu zapojení energetických systémů (ATP, CP, LA) a tudíž k superkompenzaci.
Tento proces můžeme rozdělit do čtyř fází (zátěž, únava, zotavení, superkompenzace).
První fází je zatížení – trénink, při kterém dochází k dočasnému poklesu výkonnosti organismu a vyčerpání energetických zásob, což můžeme vnímat jako únavu po tréninku. Druhou fází je fáze regenerace, která částečně začíná už ve fázi první a pokračuje nějakou dobu po ní. Výsledkem fáze regenerace je obnovení energetických zásob organismu na původní úroveň. V třetí fázi se tělo nezastaví a obrazně řečeno v očekávání možnosti dalšího obdobného vyššího zatížení zvýší po určitou dobu zásoby energetických zdrojů nad výchozí úroveň. Což je čtvrtá fáze, která se nazývá superkompenzace.
Jedině v dlouhodobém opakování těchto fází regenerace a samotného tréninku tkví tajemství úspěchu vaší výkonnosti a určuje se plánování frekvence tréninků.
Superkompenzace
Důležitým ukazatelem je náročnost tréninku. To znamená čím větší zatížení je, tím delší je doba než se dostaví superkompenzace. V podstatě je člověk vyčerpán a potřebuje větší oddech, aby načerpal síly a doplnil potřebnou energii na další zátěž.
Zde jen velmi orientačně, jak to vypadá dle zatížení a po jak dlouhé době je potřeba začít další trénink:
Po těžkém silovém tréninku 48-72 hod.
Po těžkém aerobně vytrvalostním 48 hod.
Po lehkém aerobně vytrvalostním 24 hod.
Po těžkém anaerobně vytrvalostním 48 hod.
Po lehkém anaerobně vytrvalostním 24 hod.
Po náročném rychlostním 24 hod.
Po lehkém rychlostním 12 hod.
Nebudu konkrétně zmiňovat profesionální sport, i přestože zde superkompenzace hraje samozřejmě také obrovskou roli, ale to se už odvíjí od dalších nároků, které jsou kladeny na vrcholové sportovce a velmi záleží na trenérovi.
Jde mi spíše o to, aby si lidé uvědomili, že pokud sportují, ať více či méně, měli by také odpočívat. Mnoho lidí regeneraci podceňuje nebo si na ni prostě neudělají čas.
Jelikož každý máme hranici výkonnosti někde jinde, může se doba regenerace lišit. Proto je vhodné vnímat své tělo a dát mu co potřebuje a to nejlépe včas. Není to o tom denně trápit tělo fyzickou zátěží, ale dopřát mu také klid a čas na dobití baterek. Nejen že na tom budete fyzický i psychicky lépe, ale máte i větší šanci, že si nezhuntujete klouby a vše ostatní co se pohybového aparátu týče.
Co další má vliv na superkompenzaci:
charakter trénink (intenzita, délka, zapojení energetických systémů)
věk, pohlaví, genetické predispozice, zdravotní stav, aktuální kondice
kvalita stravy celkově, před tréninkem a i po tréninku
kvalita regenerace
úroveň stresu
doba a kvalita spánku
a další
Samozřejmě je velmi těžké odhadnou správnou chvíli superkompenzace. Zaleží na mnoha faktorech. Důležité je sledovat své tělo, pocity a dlouhodobý efekt tréninku a spojit to se svými předchozími zkušenostmi. A samozřejmě není trénink jako trénink. Je to prostě věda, ale není to tak tragické. Opět tu platí pravidlo „NASLOUCHÉJ SVÉMU TĚLU“
Kdysi dávno lidstvo přišlo na to, že smícháním mouky a vody vznikne těsto, a začalo z něj péct chleba. A potom někoho napadlo dát do těsta náplň, zabalit a těsto uvařit či osmažit.
Časem dokonce vznikly i nové varianty těsta jako listové nebo odpalované.
Gochujang, možná znáte pod slovním spojením „pasta z červené chilli papričky“. Je to sladko-slané fermentované koření velmi oblíbené v korejské kuchyni.
V poslední době začíná být velmi populární nejen kvůli svému exotickému názvu, ale také pro zajímavé spektrum chutí, které dodá běžným pokrmům.
Dnešní potravinářský průmysl dokáže hotové zázraky. Umí vyrobit potraviny, které vypadají skvěle, chutnají božsky a ještě se tváří jako něco, co prospěje našemu zdraví.
Krásný obal, lákavé slogany, sliby o zdraví, a to s hlavním cílem – přesvědčit nás, že kupujeme něco dobrého pro naše tělo.
Tak trochu jako slepý k houslím jsem se dostal ke studijnímu výletu na pár dní do jednoho z řeckých monastýrů, kde jsem zjistil, že existují jídla jako patatopita, spanakopita, skordalia, koulourakia, koliva, bougatsa, tyrokafteri nebo arakas latheros.