Cecílie Jílková: Proč tak často hřešíme jídlem? Koloběh selhávání.
Snažíte se držet dietu nebo jíst zdravě, ale stále dokola selháváte? Máte za sebou nespočet pokusů o změnu jídelníčku, ale nikdy vám to nevydrží už napořád?
Prozradím vám jedno tajemství. To, co považujete za selhání, je ve skutečnosti úplně normální.
Když jsem se před lety trápila s dietami, stávalo se mi takové „selhání“ pořád. A i dnes, když už mám optimální váhu, jím tu a tam jídlo, které bych svým klientům rozhodně nedoporučila. Narozdíl od svých klientů to ale nenazývám „hřešením“. Vysvětlím vám, proč.
Cecilie Jílková
Proces změny jídelníčku je cesta. Není to skok z jedné reality do druhé, ale postupný vývoj. A k tomuto vývoji patří i opakující se návraty ke starému jídelníčku nebo jeho částem. Nejste první ani poslední, kdo po čtrnácti dnech diety vyluxoval ledničku. Děje se to v různých obměnách každému, kdo prochází podobnou změnou. Vaším úkolem není odstranit toto „selhávání“, vaší úkolem je naučit se „selhávání“ správně vnímat.
Odpusťme si…
Vlastně celý proces změny jídelníčku úzce souvisí s naší psychologií, především se sebepřijetím. Většina mých klientů sama sebe vnímá negativně – obviňují se ze slabé vůle, stydí se za svůj jídelníček, popírají v sobě náklonnost k nevhodnému jídlu, vyčítají si svou nedokonalost a tak dále. Takový postoj ale dlouhodobě hubnutí nepomůže a navíc může vést k poruchám příjmu potravy.
Naše cesta ke změně stravy by proto měla začít odpuštěním sama sobě. To je v pořádku, že máme rádi všechno to nezdravé, tučné, sladké a jinak nevhodné jídlo. Některé potraviny byly dokonce vyrobeny za účelem vyvolání závislosti, proto není divu, že nás tolik lákají. Mnoho z nás navíc v důsledku předchozí nevyvážené stravy trpí nedostatkem vitaminů, minerálů a jiných důležitých živin, což nutí náš mozek stále dávat impulsy k jedení prakticky čehokoli. K tomu všemu žijeme ve stresující době a mnohdy je pro nás jídlo jednou z mála chvil, kdy se cítíme spokojeně.
Ať už jsou důvody vašeho „hřešení“ jakékoli, důležité je si uvědomit, že nejste vinni. Když si odpustíte
všechna minulá „selhání“ a všechny následující odbočky od zamýšleného správného jídelníčku budete vnímat jako neoddělitelnou součást – ne špatnou, ale běžnou, která k vaší změně přirozeně patří, zbavíte se výčitek, studu, pocitů viny a neposlední řadě také pocitů marnosti a kapitulace. Nebudete brát tu včerejší večerní čokoládu jako konec prohrané bitvy a nevzdáte celý další boj.
Žádný strach
Není důležité, že občas jíte něco nevhodného. To je normální a dělá to každý. Doopravdy důležité je, zda většinu času jíte něco vhodného. Pokud jste po měsíci diety snědli celý dort, není to důvod ukončit proces změny. Přeneste se přes tento moment s klidem a pochopením sama sebe, s vědomím, že i to se běžně stává a ještě stávat bude.
Beze strachu z dalšího „selhání“ další den jezte zase něco vhodného.
Některé diety povolují takzvané „prasečí dny“, kdy je možné jíst úplně vše. Pokud jste ale přijali svou náklonnost k nevhodnému jídlu a nevyčítáte si ji, nemusíte se omezovat jen na prasečí dny. Uvědomte si, že můžete jíst kdykoli cokoli. Povolte si jíst vše, na co si vzpomenete – a to ne jen v nějaký určený den. Není důležité, kdy jíte nevhodně. Důležité je, kolik procent nevhodného jídla z celkového objemu stravy nakonec během týdne sníte.
Z výše uvedeného je možné snadno odvodit, že výhodnější je jíst nevhodně často, ale po malých porcích. Povolte si proto ochutnat dort nebo klobásu na firemním večírku, dejte si trochu bůčku u babičky nebo pár soust cukrové vaty na pouti. A užijte si to s radostí a s vědomím, že můžete. Když budete vašemu tělu většinu času dávat kvalitní výživnou a vyváženou stravu, těch pár soust dokonale uspokojí chuťové buňky a nebudete cítit potřebu spořádat celou sýrovou pizzu, celý pytlík brambůrků nebo dva dvojité hamburgery na posezení. Pár soust bude stačit a vychutnáte si je s klidem, bez pocitů viny a zoufalství.
Můžu, cokoli chci…
Žádná dieta založená na odpírání, omezování a přemáhání nefunguje. Můžete pomocí ní sice shodit rychle mnoho kilogramů, ale nikdy nevydržíte takový dril už napořád. Cesta k ideální postavě a zdraví nevede přes utrpení. Šťastného života v krásném a zdravém těle dosáhnete pouze pomocí smíření, pochopení sama sebe a svého těla. Neexistuje žádné hřešení nebo selhání, protože vše na vaší cestě ke změně je součástí oné cesty. Netýrejte svou mysl pocity viny a ona se vám odmění jasnějším uvažováním v momentech rozhodování, co vložit do úst. Když nebude nic zakázáno, nebude po tom vaše tělo tolik prahnout. Opakujte si: „Můžu jíst, cokoli chci.“ A po čase si s překvapením uvědomíte, že stále častěji chcete jíst právě to správné.
Přeji vám hodně spokojenosti a radosti s novou stravou.
Cecílie Jílková (narozena v Praze r. 1981) je česká spisovatelka, novinářka a scenáristka, dcera spisovatelů Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové. V posledních letech se věnuje především tématu zdravého hubnutí, je autorkou webu „Najím se a zhubnu“ a tří knih, v nichž poskytuje čtenářům vtipnou a čtivou formou praktické návody, jak krok za krokem přejít na nový a účinný způsob stravování. Cecílie od dětství trpěla nadváhou, nakonec se jí ale podařilo boj vyhrát, zhubla 25 kg a nyní radí ostatním, jak na to. Je mimo jiné lektorkou kurzů o zdravé stravě a kvalifikovanou poradkyní pro výživu.
Diabetes 2. typu, také diabetes mellitus 2. typu (DM2), onemocnění dříve známé jako tzv. stařecká cukrovka, neboť se týkala převážně starších osob na sklonku života, dnes postihuje i děti a náctileté. Jen v ČR trápí přes jeden milion pacientů.
Ještě docela nedávno bylo považováno za tzv. chronické a progresivní, tedy bez možnosti vyléčení a s postupně se zhoršujícími symptomy, včetně srdečních infarktů, mozkových mrtvic, slepoty či amputací.
V uzavřené skupině na Facebooku Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami se často setkáváme s názorem, že zdravá výživa je jen pro movité, že normální lidi si nemohou dovolit kupovat drahé potraviny.
Občas – pokud máte ten dar dívat se kolem sebe – potkáte na jinak opuštěných stezkách a cestách lidi, kteří jdou rychle, jako by někam spěchali.
Avšak vypadají zamyšleně, jako kdyby ani sami nevěděli, kam vlastně jdou. Potřebují jen chodit. Chůze jim pomáhá v přemýšlení. V ujasňování názorů a pocitů.
Osobně mě vždycky zajímalo, jak to mají samotní odborníci, kteří druhým lidem radí ohledně zdraví a životního stylu.
Jak asi přistupují k vlastním pilířům ve zdraví lékaři, terapeuti, trenéři a nutriční poradci? Drží se sami toho, co doporučují, nebo ve skutečnosti, jak se říká, kážou vodu a pijí víno?
