Kuchařka ze Svatojánu: Jak vypadá můj den a jídelníček
Jsem ranní ptáče – skřivan. V deset večer už mi padá hlava a v půl šesté ráno jsem na nohou.
Musím našlapovat tichoučce, protože můj muž je sova, chodí spát ve dvě a vstává v devět.
Ještě v pyžamu jdu pustit z kurníku slepičky, v létě bosa, v zimě si přes sebe hodím kabát. Slepice už mě vyhlíží ze svého okénka, netrpělivě přešlapují a rozčileně kvokají.
Když je hezky, obejdu zahradu, zhluboka dýchám. Když něco kvete, přivoním si silně a mocně, aby se mi ta dokonalá vůně dostala i do těch nejhlubších plicních sklípků. Mezi moje voňavé favority patří šeřík, černý bez a rozemnuté jehličí douglasky. Mám ráda, když procházím zahradou a vůně se střídají, prolínají, slábnou a zesilují.
Když se vrátím do domu, vypiji sklenici vody, umyji se a obléknu. Pyžamo je na spaní a nerada v něm trávím víc času než je nutné.
Ráno si zuby čistím kokosovým olejem, jednou nebo dvakrát do týdne na kartáček dám i špetku jedlé sody. Každé oko vypláchnu sedmkrát ledovou vodou. Vlastně ani nevím proč, nejspíš to mám z nějaké jogínské poučky. Ale dělá mi to dobře a stal se z toho zvyk.
Snídám ovesné vločky s oříšky, semínky, medem a sušeným i čerstvým ovocem. Večer předem všechno kromě čerstvého ovoce namočím do čisté studené vody a nechám přes noc nabobtnat. Ráno jen přidám ovoce podle sezóny. Nikdy se mi to nepřejí! Piji zelený nebo vlastní bylinkový čaj, výhradně půllitrák.
Snídám bohužel u počítače. Hanba mi! Otevřu si svou stránku Kuchařka ze Svatojánu a vyřizuji dotazy a připomínky. Nahraji pranostiku, často i recept pro dnešní den a přečtu si e-maily.
Dopoledne strávím v kuchyni. V zimě vařím a peču v kamnech na dřevo a už jen z toho důvodu mi zima nevadí. V našem domě je zima krásná, teplá a útulná. V létě netopíme, samozřejmě, takže musím vzít zavděk střídavému proudu. Také peču chleba, téměř denně. Během té doby, ve chvilkách technologických pauz, odbíhám k počítači a reaguji na komentáře k receptům a dalším příspěvkům. Možná to působí dojmem, že sedím u počítače nepřetržitě, ale není to tak. Jsou to několikaminutové chvilky a čistého času strávím nad klávesnicí a u monitoru přibližně dvě hodinky denně.
Během vaření fotím jednotlivé kroky a suroviny a nakonec i hotové jídlo. Všichni už jedí a já si svou porci fotím, často až do vystydnutí. Po obědě fotky nahraji do počítače, upravím je a napíši recept. To mi trvá zpravidla hodinu. Když je třeba, uklidím, vyperu a podobné nezbytnosti . A pokud je venku hezky, jdu na zahradu pracovat nebo lelkovat, podle ročního období a stavu zahrady.
Pokud je zima či jen nevlídno, čtu si nebo se věnuji dalším aktivitám, píši články nebo kreslím. Někdy vyrazím na výlet do přírody, do lesa, k řece nebo potoku, mám ráda sakrální architekturu, úplně nejraději malé, zapomenuté kaple a kostelíky, oprýskané a nefrekventované.
Občas přiberu i foťák nebo psy. Jet nakupovat je pro mě nepříjemná povinnost a proto se jí snažím vyhýbat a posílám členy rodiny, pokud neprotestují.
Večeři většinou nevařím, dojídá se to, co zbylo od oběda, nebo se jí chleba s pomazánkou, máslem nebo jen zeleninou. Já nevečeřím, naposledy v pět odpoledne sním něco lehkého, třeba ovoce nebo zeleninu, hrst oříšků. Jeden den v týdnu držím hladovku, to znamená, že nejím, jen piji. Vodu, bylinné čaje nebo zeleninové šťávy – ty jen když mě trápí pocit hladu.
V podvečer zadělám na chleba, namočím vločky, mandle, mák nebo slunečnici na rostlinné mléko a vločky s oříšky ke své snídani. V tuto dobu si s rodinou sedneme a povídáme si, to je pro mě důležitá část dne.
Večer jsem nějaký čas opět on-line, Kuchařka ze Svatojánu. Také musím vymyslet, co budu vařit. Dnes už v kuchařkách nelistuji, plánuji oběd podle stavu spíže a úrody v zahradě. Anebo prostě podle chuti. Večer píšu i pár slov do deníčku, jde jen o to, co se ten den událo, jaké bylo počasí, žádné hluboké úvahy. Nakonec si zacvičím Pět Tibeťanů, bez nich nikdy spát nejdu. Pak už jen sprchu a do pelechu.
Výtvarnice na volné noze, autorka úspěšného blogu Kuchařka ze Svatojánu a fotografka.
Denně doplňuje zásobárnu vegetariánských a veganských receptů inspirovaných kuchyní našich babiček.
Je moudrá a výjimečná.
Bylo 11. května 2017, měsíc po mých 26. narozeninách. Vážil jsem šílených 152 kilogramů a seděl na recepci fitness Euforie v Praze, v obklopení krásných a vyrýsovaných těl, a čekal na první schůzku s osobním trenérem Vladimírem Hirkou.
Připadal jsem si tam naprosto nepatřičně a trpěl vsugerovaným pocitem, že mě určitě pozorují úplně všichni. Přesto jsem věděl, že je to den, který mi změní život, první krok z cesty dlouhé tisíc mil, o němž kdysi mluvil Konfucius.
