Co jedl Karel IV.?

Také se připojíme k oslavám 700. výročí tohoto panovníka, a jak jinak, než že si budeme povídat o jídle.

Snad se dozvíte pár věcí, o nichž se zatím nikde nepsalo. Mimochodem, odpověď na otázku v nadpisu je jednoduchá – skoro nejedl.

Střídmost a zdrženlivost v jídle se Karlu IV. často vyplatila. Dokonce mu jednou doslova zachránila život. Nikoliv tím, že by se zbavil přebytečného tuku. To ho totiž jednou poslal otec, jistý Jan Lucemburský, do italského města Pavie, Karlovi bylo 15 let.

Karlštejn

Třetího dne, protože byla velikonoční neděle, šel Karel na mši. Přede mší nejedl, jak bývá zvykem, aby mohl přijímat, a slavná mše trvala velmi dlouho, takže se protáhla i přes dobu oběda. Což budoucímu císaři zachránilo život – když se vrátil, zjistil, že jeho společníci byli při obědě otráveni jedem v jídle.

  • Karel IV. pak tehdy několik dní nejedl, dokud nebyl vypátrán viník a dokud se ten nepřiznal, kdo ho navedl. Jako velmi věřící člověk však Karel držel časté posty, zvláště o církevních svátcích a v pátky.

Historické souvislosti

V době, kdy Karel IV. žil, tedy ve 14. století, se objevují první středověké kuchařské knihy. Nejstarší známá rukopisná kuchařka pochází z Francie a doloženy jsou i další, jež následovaly, ale třeba v Itálii čekali na první kuchařskou knihu až do 15. století.

  • Musíme však vzít v potaz, že od konce 13. století klesala zemědělská produkce, na počátku 14. století přišla i dlouhá řada krutých hladomorů a nesmíme zapomínat, že od poloviny 14. století Evropa bojovala s morem. Českým zemím se sice první vlna vyhnula, ale koncem 14. století přišla druhá vlna, jíž jsme se nevyhnuli.

Abychom si historické souvislosti zařadili více do kontextu, je třeba ještě připomenout, že v roce, kdy Karel IV. zemřel, měl jistý Jan Hus osm let a že chudí lidé se už tehdy začínali bouřit. Zde je nutno se sklonit před dovednostmi Karla IV., jemuž se podařilo za své vlády i přes problémy situaci v českých zemích stabilizovat, a dokonce je přivést k růstu.

Jak se jedlo ve 14. století

Konečně tedy k tématu jídelnímu. Dnes bychom se tomu možná divili, ale víte, že až do 16. století se jedlo jen dvakrát denně? Tedy co se dospělých týče, dětem a starým lidem se tolerovala tři, a někdy i čtyři jídla denně.

Lékařské záznamy z té doby polemizovaly s teorií, zda tři až čtyři jídla denně škodí zdraví, nebo ne. Podle některých doktorů bylo s podivem, že někteří lidé skutečně jedí třikrát až čtyřikrát denně, a neonemocní z toho! Ale jinak byli takoví nenasytní hladovci, kteří jedli, když neměli hlad, přísně káráni.

  • Našly se samozřejmě výjimky – pokud byl člověk někde na návštěvě a nabídli mu jídlo, bylo zdvořilé je sníst, i když šlo o třetí či čtvrté toho dne, případně jestliže se chudým a hladovým pocestným podařilo vyžebrat cestou více jídla.

Přesná doba jídla nebyla nijak stanovena, ale obecně se nejčastěji jedlo kolem desáté hodiny dopoledne, a pak až ve čtyři odpoledne, častěji však v šest večer (to převážně u robotníků). Tedy dnes tak populární oběd neexistoval – jen pozdní snídaně, moderně brunch by se dalo říct, a pak až večeře. V některých zemích se většinou toto dělení dodržuje dodnes.

Karel IV.

Stejně tak se ve střední Evropě ve 14. století nepoužívaly talíře. Jídlo se dávalo do společných mis, odkud si každý bral, co potřeboval, a místo nádobí se používal chleba – třeba jako „talířek“ na maso.

Podobně zapomeňte na příbory. Nejčastěji se používaly ruce (proto ve vznešenějších rodinách a na královském dvoře chodil kolem stolu služebník s mísou vody na umytí prstů u rukou a s osuškou na utření), a potom ještě nůž na odříznutí požadované části jídla a napíchnutí na čepel.

Vidličky se začaly používat až kolem 16. století, a to ještě jen u „vrchnosti“, místo lžic se používal u chudých lidí opět chleba nebo ze dřeva vydlabané menší misky, z nichž pak postupným zmenšováním vznikly lžíce. Lžíce ze zlata, kostí, dřeva, diamantů apod. byly určeny opět jen na slavnostní hosty na hradech a zámcích.

Talíře se v našich zemích začaly používat až ke konci 14. století, ale šlo spíše o to, čemu dnes říkáme prkýnko – kulaté nebo čtvercové desky, některé s prohlubní, vyrobené ze dřeva. Pro šlechtu se začalo vyrábět i cínové nádobí.

Co se jedlo ve 14. století

Asi si dokážeme představit, co se tak zhruba objevovalo na středověkém jídelním stole, ale některá jídla nás možná překvapí.

Samozřejmostí byl chléb. Dělalo se jej množství druhů, například žemlový, vláskový, žitný, húscový, režný, pecnový, nakyslý, mazancový, kořenný, ječný, preclíkový, prosný, žaludový, jáhlový, pohankový, z rejže, oplatkový, koláčový, perníkový, abychom citovali z dobové literatury.

Od počátku 14. století se připravovaly i knedlíky. Jan Hus proti tomuto názvu později vystoupil a navrhoval říkat šiška, ale nakonec se dělal i knedlíky (vařené) a šišky (smažené). Dělaly se z různého masa, z ryb, rybích jiker či hub, a vařily se buď v polévce, či obalovaly v mouce a smažily na pánvi.

Karel IV. si také mohl dopřát těstoviny – nejen v Itálii, když se ho zrovna nepokoušeli otrávit, ale i jinde v Evropě. Ve 14. století těstoviny pronikly i do Anglie.

  • Díky kázáním Tomáše Štítného ze Štítného víme o tom, že lidé ve 14. století hodně holdovali perníku. Nikoliv droze, ale pečivu. Mnozí si jej totiž dopřávali i v postním období, což není žádná zdrženlivost, konstatoval Tomáš Štítný ze Štítného.

Hodně se používala zelenina. Od 13. století se v českých zemích jako kořenová zelenina začala pěstovat a jíst mrkev, jíž se někdy říkalo žlutá řepa, a zvláštní je, že naši předci ji nepoužívali do polévky. Protože je sladká, vařila se z ní marmeláda!

Používal se chřest, výhonky bodláku, záraza (tzv. býčí bylina), výhonky bolševníku a rukevníku nebo také křen. Ve staročeské kuchyni se roztíral s mandlemi, vínem nebo vinným octem, míchal se s polévkou či se z něj vařila samostatná polévka s ořechy a sušeným chlebem, která se sladila cukrem.

Před příchodem brambor se hodně používala vodnice neboli brukev řepák. Měla na českém stole podobné postavení, jaké dnes mají brambory, paradoxně dnes je rostlinou u nás skoro neznámou. Když máme štěstí, najdeme ji v nějaké asijské zmražené směsi. Podobně jsme zapomněli na tzv. vodní ořechy, tedy kotvici, které se hojně pěstovaly v klášterních rybnících.

Obyvatelé českých zemí měli už ve 14. století zálibu v houbách. Klaretův terminologický slovník z té doby dokonce uvádí následující lidové názvy hub: hřib, holubka, muchomůrka, pýchavika, pečárka, špičky, lišky, hadovky, ryzce, sadovky, podbřezky, oříš, pestřec, kostřec, křemenáč, hlívy, kozáč, mléči, koloděj, smrž, podmáselník, sýrojed, kuratník, lanýž, vlněnka a oplenka.

Rovněž se používalo koření, nejen bylinky, a do českých zemí začal pronikat například muškátový oříšek.

A nesmíme zapomenout na první pokusy o zakládání nádrží a rybníků, kde se poprvé začali chovat kapři.

KAREL IV. - Tajný deník

KAREL IV. – Tajný deník

Co se pilo ve 14. století

Tedy kromě vody, mléka a z něho zkvašených nápojů? Samozřejmě víno, to však spíše na vznešených dvorech.

Co si budeme povídat, české země už v tehdejší době patřily mezi celosvětovou špičku v pití piva. Vařilo se tehdy doma, ve velkých hrncích, a moc nepřipomínalo dnešní nápoj. Žádná průsvitná barva, žádná hořkost po chmelu. Dělalo ze z kvašeného sladu a připomínalo často spíše ovesnou kaši a chutnalo, nu jak jinak, sladově. Z dnešních piv se jejich chuti asi nejvíce blíží piva pšeničná.

Spisovatel Zikmund Winter procházel pro svá díla pražské kroniky, a o 14. století píše, že jenom v Praze tehdy působilo třicet šest pivovarníků a dokonce 287 sladovníků. Na vaření piva se vztahovaly přísné normy a regulace. Trvalo však ještě pár desítek let, než se pivo začalo chmelit a vůbec připomínat alespoň vzdáleně dnešní nápoj.

Štědrovečerní půst a následná hostina

A nyní se zpětně vrátíme k začátku našeho článku a popovídáme si, jak probíhal takový půst. Kromě pátků, kdy nebylo povoleno maso, kromě rybího, se držel půst i v některé svátky, na Popelec, a pak samozřejmě na Štědrý den.

Musíme brát v potaz, že tehdy den začínal se západem slunce, a proto když řeknu, že se držel celodenní půst, trval od západu slunce do objevení se první hvězdy ve Štědrý den. Ostatně, právě proto se v pohádkách na Vánoce vždy čeká, až se objeví první hvězda.

Pak následovaly samozřejmě hostiny a oslavy, kdy se připravovala lepší jídla a kdy každý chudák byl vítán a dostal občerstvení. Především si lidé dopřávali maso, hlavně se mělo na Štědrý večer sníst selátko (kdepak kapr!), což byl zvyk převzatý z dávných dob a známý i u starých Římanů.

Inu, a k vánočním oslavám patřilo až do 18. století obřadní pití piva, kdy se připíjelo na zdar úrody, chovu dobytka a lovu ryb. A také na mír, na dobré vztahy mezi lidmi.

Jan Lipšanský

Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.

Komentáře

1

Jedle
24.7.2016 8.59

Clanek je plny nesmyslu. „ale třeba v Itálii čekali na první kuchařskou knihu až do 15. století.“ – hloupost. Co veta to nesmysl.

2

polcar
26.7.2016 12.40

mnoho slov a málo informací to je tak pro třetí třídu základky

3

guru808
8.8.2016 22.57

Zajímavý článek

4

Kateřina
13.8.2016 8.19

Článek mě moc bavil 🙂 Představivost pracovala a zkrátka moc příjemné čtení. Díky, Katka.

Komentáře nevyjadřují stanovisko redakce ani provozovatele blogu.

Přidat komentář

Související články