Zuzana Švédová: Jak se nebát změn a vykročit k lepšímu

Když mne Marcela Macáková, redaktorka Kalorických tabulek, požádala, zda bych nenapsala motivační článek, jak se zde pro něco nadchnout a v oné změně setrvat, usmála jsem se, neboť mi došlo, že tohle bude oříšek.

Ona motivace je pro každého jiná.

Nicméně aniž bych čekala, že oslovím každého z vás, postačí, vezme-li si moje slova k srdci alespoň hrstka čtenářů.

Již hezkou řádku let působím jako nutriční terapeutka. Svou práci zbožňuji, dává mi možnost učit se a vnímat. Nacházet podstatu a rovnat zmačkané, s oblibou říkávám, rovnat pomačkané drátky. Neboť většina z vás, kteří ke mně přijdou, „trpí“ nejrůznějšími životními neduhy, marně hledajíc onu cestu ven. Netvrdím, že je tento život snadný. Občas nám každému pořádně naloží. Naloží však pouze tak, abychom stále zvládli jít. Už to je velmi uklidňující. Neboť každý pohyb kupředu je jeden malý zázrak.

Nejsou žádné životní prohry, pouze a jen sbíráme zkušenosti

Postupem času mi stále více dochází, že ony nejcennější lekce, které od života dostáváme, vyústí ve zkušenost. Onemocněl jsem? Opustil mne milovaný muž, má milovaná žena? Přišel jsem o práci? Můj nejlepší přítel změnil náhle tvář? Mé tělo je nedokonalé? Postrádám hlubšího smyslu? Má práce je pro mne utrpením?

• Zamysleme se…

Kdo jiný, nežli my, drží v rukou klíč, aby jím konečně dokázal otočit? Občas se v životě objeví mezník, bod, na kterém se vše, úplně vše, do poslední kostky sesype. A pořádně promísí, aby nás již nenapadlo stavět dle původního plánu.

• Zamysleme se…

Vždyť je to vlastně dobré. Přišel jsem o práci? Třeba na mne čeká jinde něco lepšího, lidé, kteří mne posunou, něčemu nového naučí, příležitosti, které mi otevřou zcela nové cesty, možnosti, které dají smysl mému zmatenému bytí, třeba zde potkám svou lásku, najdu svůj klid, podstatu a duši, více volného času… To vše mi tato příležitost může dát. Jenom se nebát a věřit.

Mnohdy, když před vámi sedím, vyprávíte mi… Vnímám, že by kolikrát stačilo udělat krok kupředu… A jít, cítit vítr ve vlasech, nebát se, neboť život nás v každé své vteřině hlídá a miluje… A my, pokud se na chvíli cítíme znavení, smíme se položit na jeho ruce, aby dále plynul, plynul s námi…

Vzpomínám na hezkou řádku okamžiků, kterých jsem se účastnila – mé zdánlivé životní prohry, nemoci a hledání, lidé, se kterými mi bylo umožněno kráčet, abych je pak časem nechala za sebou, pojala nové, vědomější duše, které se, mimo jiné, narodily, aby spolu na moment splynuly… Je to tu velmi, velmi zvláštní.  Pokud se však oprostíme od všeho toho svého a staneme se pozorovateli, časem zjistíme, že opravdu nic, vůbec nic, není tak horké, jak se v první chvíli zdá.

Rozhodněme se právě a jen pro sebe

Uvědomme si, že každý z nás píše svůj životní příběh. Mnohdy lidé, se kterými jdeme, nedokážou akceptovat to, čemu jsme se podvolili my. Nenuťme je. I oni mají vlastní cestu, na které sbírají  ty zkušenosti, pro které se zrodili. Nelpěme na jejich přítomnosti. Ať už se rozhodneme uzdravit, zhubnout pár kilo, naučit se malovat, tancovat či létat, nebojme se samoty. Postupně zjistíme, že i ticho je třeba, neboť v tichu nasloucháme světu i sobě, oproštěni od všeho zbytečného hluku, který nás mnohdy drží mocně na místě.

Pokud se tedy rozhodneme pro změnu, užijme si ono prvotní chvění. Na mysl mi nyní vytanula velmi krásná kniha Tomáše Halíka: Co je bez chvění, není pevné.  Pamatuji si na všechny velké kroky, které jsem zde učinila. V prvním momentu jsem se mnohdy chtěla vrátit, obestřel mne strach a otázka neznáma. Vzdát se svého stálého, jistého a stabilního, toho, co tak důvěrně znám. PUSTIT SE … A JÍT … SAMA

Co když již nebude nikdo? Co když již nebude nic? Otázky, které se pokaždé vynoří, aby nám umožnily onen krok zpátky. Místo, ve kterém se točí veškeré nic světa. Pokud by již zde bylo všechno zřejmé, přišli bychom o onu dávku chvění, která nás přenese někam dál. Nikdy, opravdu nikdy, když jsem se pustila, nebylo mi umožněno spadnout. Naopak. Pokud moje duše cítila, že je čas jít, jemně mne postrčila vpřed.

A nyní, ohlédnu-li se zpět, vidím velmi zvláštní cestu, plnou zajímavých lidí, práce a lásky, která mi umožnila dojít až sem… Pro tento okamžik mám tedy vše, svůj život, svého muže, své dítě, které nosím pod srdcem, práci, kterou miluji, strachy, které držím na provázku jako barevné draky… Vím o nich, ale nedám se …

Ostatně, i v poslední životní vteřině, bude nám souzeno se pustit…

Odhoďme strach

Ze svého pohledu nutričního terapeuta, který je mnohdy také pohledem psychologickým, to když mi umožníte otevřít své nitro, vnímám, že pokud se přestanete bát, dokážete jít. A dokážete setrvat, najdete-li životní motivaci, která vás nedá. Ono zjištění, že se zde smíme uzdravit z nemocí, které lékařská věda označila za konečné, je velmi cenné. Všechny ty choroby jsou stejně jen otázkou, na kterou je třeba najít správnou odpověď. Základ je láska, neboť ta plní buňky tou nejčistší infuzí. A tam, kde je láska, není již strach.

Dejme si čas

Mnohé začátky jsou samozřejmě těžké. Máme-li však motivaci, půjde to. Nezapomínejme také na to, že než z jara vykvete strom, trvá to. Jeho větve jsou nejprve svraštělé, posléze míza oživí listy a až poté můžou rašit květy, které v konečné fázi přecházejí v plod. Spravedlivý čas miluje sám sebe, nic na světě jej nepřinutí, aby tančil v unaveném kvapíku. Proč tedy my chceme všechno hned? Čas, to je těšení se, chvění vibrující každičkou buňkou… Nespěchejme, veškeré dění tohoto světa má svůj čas.

Nevzdávejme to pět minut před tím, než se udá zázrak

Nenechme se zlákat štěstím, které zdánlivě sluší, a rozhodneme-li se pro určitou cestu, setrvejme v ní. Vždy se objeví někdo, tvrdící pravý opak, neboť si právě posbíral svou pravdu, která je zde pro něj. To, co však vyhovuje jednomu, nemusí nutně rezonovat s námi. Jděme a těšme se ze všeho, čeho jsme již dosáhli. Pokud ucítíme, že docházejí síly, vyčkejme, ale poté opět pokračujme, řiďme se svým vlastním pocitem, vnímejme, co nám tělo říká.

• Chceme-li cvičit, cvičme.
• Toužíme-li změnit práci, hledejme.
• Snižujeme-li hladinu krevního cukru, setrvejme a zkoumejme, na které potraviny naše tělo reaguje kladně.

Nebude to hned, vždyť jenom ovoce existují stovky. Cítíme-li zlobu a vztek, obestřeme se klidem. Hledejme, co nás nejvíc trápí a to se snažme změnit. Jedinou cestou z bezvýchodných situací je učinit krok… a pak druhý a třetí… Po čase si uvědomíme, že již vlastně běžíme (úsměv).

Znám jeden pár, který se po šedesáti pěti letech potkal na jednom prořídlém školním srazu. Po šedesáti pěti letech! Vzali se, postavili dům a zdá se, že jejich život právě započal. Tvoří z toho, co mají, čerpají z předešlých cest, vypadají šťastně. Tohle je život – nebát se a jít. Protože strach, obavy a nedostatek motivace, to vše nás drží od krásna.

28.4.2016 Zuzana Švédová Články, Jak si udržet zdraví, Jak zhubnout