Východ slunce na Snežce? No jasně! A tak se zrodil plán.
Kromě tradičního programu cvičení dynamické jógy a relaxace v rámci Špindlerovského jógování využijeme den volna navíc k pořádné túře. A to rozhodně ne ledajaké! Dáme si to pěšky ze Špindlu až na Sněžku a zpět.
Plán zněl jasně: Vyjdeme hodně brzy nad ránem a užijeme si na vrcholu naší nejvyšší „Paní Hory“ východ slunce! Zasloužená snídaně se bude konat na Luční boudě a ještě dopoledne budeme v pohodě zpátky v hotelu. Na přelomu dubna a května bývá krásně, takže to bude vlastně jen taková trošku delší ranní rozcvička. A odpoledne si konečně zacvičíme jógu… Paráda!
Jaro se ale letos nekonalo. Lyžařská sezóna byla na konci dubna v plném proudu. Počasí šílené. Mrzlo a ve Špindlu se déšť měnil ve sněhovou vánici. Pravidelně jsem volala na horskou službu, jak to cestou nahoru vypadá, jestli se to dá i bez sněžnic. Ale nikdo nevěděl. Zato jsme se dozvěděli, že “jsme fakt cvoci, že se v těchto podmínkách chceme o půlnoci sápat na vrchol Sněžky”. No, když o tom teď s odstupem času přemýšlím, říkám si, že na tom fakt něco je…
Předvečer v 19 hodin
Z patnácti přihlášených k výstupu zůstává večer – vzhledem k počasí a náročnosti výstupu – skupina odhodlaných “sedmi statečných” ŽEN! Šťastné číslo. Dává mi to naději na úspěch expedice. Bude to náročné! Budeme se bořit, nebo bude ledovka? Vezmeme si sněžnice? Počítáme hodiny, jak dlouho nám to zabere odkud kam, kolik si nechat rezervu, jaké tempo nás čeká. Při nejhorším se otočíme a vrátíme se, ne? Pozitivním impulzem je fakt, že předpověď počasí je jako zázrakem najednou dokonalá. Dohodnuto. Sraz skupiny “zítra” v 00:30 hod.
Start: 00:00
Je právě půlnoc. Zvoní mi budík. Podařilo se mi kupodivu usnout a teď se probouzím s úplnou samozřejmostí, jako kdyby bylo ráno. Soukám na sebe jednu vrstvu funkčního prádla za druhou, na jedno koleno bandáž, na druhé rovnou ortézu. Ach ty moje kolena! To jsou ty roky aerobiku, funky, hip-hopu a závodění. A pak úraz, a ta věc, které se říká “trvalé následky”. Nu což, mohlo být hůř. Vyrážíme.
První část: Hotel Olympie – Dlouhý důl – Výrovka
Je nádherná jasná noc, bezvětří, příjemná teplota kolem nuly. Procházíme Svatým Petrem po rovince po asfaltce, sem tam se ještě někde svítí. Vcházíme do lesa, cesta se mění v pěšinu ve sněhu, která se zvedá do dlouhého táhlého stoupání Dlouhým dolem až k prudkému a výživnému převýšení na Výrovku. Čelo naší skupiny nasadilo hned od hotelu svižné tempo – pod tíhou zodpovědnosti (jak mi později holky prozradily), abychom ten východ slunce stihly. Já jsem zvyklá začínat výstupy pomalu, zvolna nastartovat metabolizmus a podle sil pak případně přidávat na tempu. Takže strategicky zaujímám pozici na konci naší skupiny a “jistím to zezadu”. Jsem odhodlaná držet si své tempo, aby mi zbyly síly na výstup, na sestup. A na další náročný program wellness víkendu.
Jak se zvedá stoupání, mé odhodlání držet si své tempo se pomalu mění v odhodlání alespoň přežít. Moje tělo má půlnoc a je překvapené, co se to děje. Co to po něm chci? V tuhle hodinu? Ještě ke všemu jsem se posledních 14 dní v podstatě vyhýbala sacharidům, abych alespoň trochu vyladila postavu do plavek… Výsledkem toho všeho je, že kromě toho, že šokuji své tělo tím, že má v půl druhé ráno šplhat na kopec, ještě ke všemu nemám vůbec palivo na výkon.
Vlaji na konci naší skupinky a přemýšlím, jak nahodit nějaký záložní systém, nějaké jiné spalování. V batohu mám dvě proteinové tyčinky. Výborně. Tak ty mi teď opravdu nepomůžou. Lezu jak šnek, je mi hrozně, srdce jede jako o závod, v hlavě mi tepe, jako kdyby mi měla každou chvíli prasknout, ale energie žádná. V duchu se směji sama sobě, že to celé naplánuji, zorganizuji, vydaří se počasí …. a pak zrovna já “vytuhnu” na prvním kopci. Přichází pokus o záchranu, dostávám kapsičku sportovní výživy. Naděje?
Kupodivu se zatím stále sunu kupředu. I přes vypjatý fyzický stav, ve kterém se nacházím, si uvědomuji, jaká je to všechno NÁDHERA. Kromě nás nikde ani živáčka. Absolutní ticho, které občas protne jen křik nočních ptáků. Sněhová pokrývka za jasné hvězdné noci dodává všemu tajemné kouzlo. Vzduch NESKUTEČNĚ voní. Nejraději bych si lehla, dívala se na hvězdné nebe a jen dýchala. Jak je snadné někde umrznout, říkám si, a vybavuji si horolezce, kteří si chtěli “jen tak chvilku zdřímnout”, a už se nikdy nevrátili z výstupu zpátky.
Nadmořská výška stoupá, teplota klesá. Konečně se dostáváme k našemu prvnímu milníku – rozcestí u chaty Výrovka. Nejhorší stoupání je za námi! Na hřebenu výrazně mrzne a fičí, přidává se mlha. Bleskurychle na sebe navlékám další triko a rychle zpátky do bundy a do rukavic. I za tu chvilku jsem zmrzlá jak rampouch. Lovím taktéž zmrzlou proteinovou tyčinku z batohu a za pochodu se ji snažím do sebe nasoukat. Soustředím se na každý krok, šetřím síly i kolena, zhluboka dýchám, abych se dostala zpět do formy.
Jsou tři hodiny ráno – Luční bouda. Další milník dosažen. Držíme načasování. A to i se mnou, zarputile se plížící vzadu na konci skupiny. Radujeme se, každá v rámci svých momentálních možností, ale euforii si necháváme na později. A děláme dobře. Jak se později ukázalo, ta pravá (tragi)komedie nás teprve čeká. Paní Sněžka se prostě nedává zadarmo…
Druhá část: Luční bouda – Slezský dům – vrchol Sněžky
Odpočinek na Luční boudě nám dodal síly a optimismus na další část výstupu. Příjemný úsek od Luční boudy po hřebeni pod vrchol Sněžky a pak poslední prudké stoupání na vrchol. Tempo už je i pro mě příjemné, kapsička mě evidentně zachránila, ale stehna jsou i tak uvařená. Prodýchávám v naději, že z nich odplavím co nejvíce kyseliny mléčné.
Přicházíme pod samotný vrchol Paní Sněžky. Tím mám na mysli tu úzkou kamennou stezku nahoru od Slezského domu, jištěnou řetězy. Poslední dnešní stoupání, utěšuji se. Jak se mi šlo od Luční boudy celkem přijatelně, tady do prudkého stoupání to jde ztuha. Ale už je to tak blízko! Odhodlaně se opírám o hole a v přítmí hledám schůdnou stopu. Po několika marných pokusech udělat krok vpřed zjišťuji, že sníh je uhlazený do nenápadné, bílé hladké klouzačky. Dva kroky nahoru, dva metry dolů… Jak by se mi teď hodily mačky!
Chvílemi mi pomáhají hůlky, ale chvílemi tak překážejí, že jsem s nimi nebezpečná sama sobě i svému okolí. Zkouším to po čtyřech nebo se zapřít nohama do svahu a ručkovat po řetězu. Chvíli se to dá, ale hrozně to vysiluje, takže tahle taktika mne také nespasí. Nic geniálního mě ovšem zrovna nenapadá, a tak střídám různé zoufalé techniky a každou chvíli odpočívám, visíc na řetězu. Pro nezúčastněného pozorovatele to musí být parádní groteskní podívaná! Kdyby to někdo natočil, bylo by to určitě nejvtipnější video roku…
Někde v poslední třetině stoupání kontroluji obzor. Barvy východu nabývají na intenzitě a světla přibývá. Slunce už je blízko… Kolik mám ještě času? Stihnu to? Pod Výrovkou jsem to rozchodila, tak “vytuhnu a zakufruju” těsně pod vrcholem?! Přestože mi vlastně vůbec není do smíchu, ta představa mě náramně pobavila. Za chvíli nastane ten vytoužený východ slunce, a paní instruktorka a “vedoucí zájezdu” zůstane viset na řetězu, kousek pod vrcholem. Možná ji cestou dolů někdo sundá a donese rozmrznout do Slezského domu. Jako fór je to dobrý, ale rozhodně to nemám v plánu! Mobilizuji všechny síly, vztek i vůli. To už přece musím dolézt!
Je 04:45 hodin a celá naše expedice (dokonce i já) právě dosáhla vrcholu naší nejvyšší hory Sněžky. Ze souboje na svahu obracím svou pozornost k naší skupině. Dívám se na šest úžasných žen. Nesmírně si jich vážím. Za úsvitu cvičíme na sněhu pozdrav slunci. Tomu říkám Surya Namaskára. Nezapomenutelné a neopakovatelné chvíle! Radost. Nádhera. Naplnění. Oslava slunce, svobody, vůle a odhodlání.
V 05:37 obzor růžoví a objevuje se první žhnoucí proužek. Proužek se mění v rudý kotouč a rychle stoupá nad obzor, zlátne a zalévá svět svou září. Vítáme paprsky nejen jako nádhernou podívanou, ale také čistě prakticky doufáme, že nás zahřejí. Vítr, pocitová teplota -10°C. Prsty na rukách ani na nohách už necítím. Že bych si pohrála s manuálním nastavením fotoaparátu, naprosto nehrozí. Vyndat ruku z rukavice je takové utrpení! Ale fotky musí být, sice na automat, ale i tak mají pro nás ohromnou cenu! Zima je opravdu neúprosná, je čas jít dolů. Přeci jen, druhá polovina cesty před námi – a pak ještě celý den s nabitým programem.
Třetí část: Sněžka – Jantarová stezka – Luční bouda – Kozí hřbety – Sv. Petr – Hotel Olympie
Sestup z vrcholu po uklouzané kamenné stezce je opět neuvěřitelná groteska. Jsou k vidění různé originální techniky, mezi nimi i sjezd po zadku, couvání a opět oblíbené ručkování po řetězu. My, co máme ortézy na obou kolenech, jdeme dolů “obzvlášť elegantně” a jen o málo rychleji, než se nám dařilo lézt nahoru.
Zdravější část naší skupiny (ta bez kolenních ortéz) se již úspěšně dostala dolů ke Slezskému domu a opět svižným tempem vyráží zpět na Luční boudu na zaslouženou snídani, na kterou se všechny tolik těšíme. Já, ještě s jednou “kolenní kolegyní”, nespěchám. Luční bouda je nedaleko a cesta od Slezského domu už je příjemná. Je něco po šesté hodině ranní a snídaně jsou až od půl osmé. Není kam spěchat! Slunce nás hřeje do zad, pomalu stoupá a stíny kloužou z úbočí a svahů do údolí. Sníh se třpytí a září až k obzoru, k blankytně modrému nebi a do té ryze zimní scenérie cvrlikají ptáci. Je to nepopsatelná nádhera a absolutní euforie. Snažím se mít oči i srdce otevřené, dívat se a vidět. A zapamatovat si. Kocháme se, radujeme se a užíváme přítomného okamžiku – až zjišťujeme, že jsme se vypravily místo na Luční boudu směrem do Polska… Trochu nás přechází humor a přichází na řadu i papírová mapa… Naštěstí je tady schůdná cesta směrem na Luční a nemusíme se vracet až k Slezskému domu. Takže jen asi hodina pochoďáku ve sněhu navíc. No, ne že bych měla zrovna sil nazbyt. Ještě že je to taková nádhera!
Přicházíme k Luční boudě a snídaně se právě otevírají. Jak skvělé načasování! Holky, které na rozdíl od nás nezabloudily, hodinu čekají tady. Z toho zastavení je dohnala krize. Nasazené tempo a sněhové podmínky jsou náročné pro všechny. Teď opravdu děkuji za těch pár kilometrů navíc! Udržely jsme se v tempu, v relativně příjemném terénu, a odplavily zase trochu kyseliny mléčné. Teď vidím, že i takové menší zabloudění se může nakonec hodit… Naštěstí odpočinek a báječná snídaně dělají zázraky a všem je nám lépe. Máme skvělou náladu, sdílíme zážitky a sbíráme síly na závěrečnou část naší cesty.
Poslední zrada může nastat na Kozích hřbetech a Bucharově cestě. V zimě je cesta obvykle neschůdná, zavřená a hrozí tu sesuv lavin. Váháme, jestli to risknout, nebo se vrátit delší trasou. Ale ta je delší o hodně! Rozhodnutí na sebe beru já. Půjdeme “Bucharkou”.
Jak se blížíme ke hřebeni, potkáváme v protisměru ojedinělé turisty, kteří míří na Luční boudu. To je dobré znamení. Ti museli vylézt právě Bucharovou stezkou, takže je schůdná. Určitě to dolů zvládneme!
A zvládly jsme to! Je cca 11 hodin. Celá naše skupina se ve zdraví a v pohodě vrací do základního tábora, do hotelu Olympie. Tohle byl fakt hodně silný zážitek. Shodujeme se, že jsme si každá v průběhu cesty sáhla na dno. A všechny jsme to překonaly. Společně. Žádná z nás už není stejná jako včera. Nedá se to vypovědět. Musí se to prožít…
Vítá nás zbytek party z Jarního Špindlerovského jógování. Celou dobu na nás mysleli, drželi nám palce a ráno kontrolovali facebook, jestli jsme to zvládly. Radují se s námi. I oni jsou součástí našeho úspěchu, našeho společného dobrodružství. A teď odpočinek, sauna, vířivka, Kneippův chodník a od 15 hodin dvouhodinovka dynamické jógy. Na namožené tělo ta naprosto nejlepší kombinace. Jóga byla báječná. Smály jsme se celou dobu. Endorfiny prostě nezklamou. A radost je nakažlivá.
Děkuji Iloně, Romaně, Evě, Míše, Kristýně a Vlaďce. Děkuji za skvělou partu a společný nezapomenutelný a neopakovatelný zážitek. Expedice Sněžka je za námi, je v nás…
Trasa tam: Hotel Olympie – Sv. Petr – údolí Dlouhý důl – Výrovka – Kaplička – Luční Bouda – Slezský dům – Sněžka
Trasa zpět: Sněžka – Slezský dům – Jantarová cesta – Luční Bouda – Vyhlídka Kozí hřbety – úbočí Kozích hřbetů (Bucharova cesta) – Sv. Petr – Olympie
26.10.2017 Články, O kaloriích nevážně
Dnes si představíme tři současné „novinky“ (ono totiž moc o novinky nejde) do kuchyně, jejich historii, využití a případné kalorické výhody.
Jde o hity z naší skupiny Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami.
Celý článek 13.4.2024
Jídlo je radost, ne starost.
A to samozřejmě platí i během svátků. Připomeňme si, jak si užít velikonoční čas – a to včetně tradičních i nových pochoutek. A nezbytných vajec.
Celý článek 28.3.2024
S rostoucí popularitou indických restaurací začínáme i víc používat indické názvy jídel.
Asi není problém zapamatovat si, že slovo „aloo“ znamená brambory, „palak“ špenát, „chana“ že je cizrna, „dhál“ čočka, „rajma“ fazole, „mattar“ hrášek, „paneer“ je sýr, „raita“ jogurt, „gobhi“ květák „malai kofta“ opečené noky z bramborového těsta.
Celý článek 24.3.2024
