Super nabídka pro cestovatele od ZP 211
Většina z vás už ví, že při cestách do zahraničí nemá spoléhat jen na svoji kartičku pojišťovny.
Ta vám totiž v Evropské unii kryje jen lékařsky nezbytnou zdravotní péči a mimo EU neznamená nic.
Konzervy, kam se podíváš
Přišel mi tuhle zajímavý průzkum trhu. Prý jestli konzumuju konzervy s paštikami méně než před rokem 1989, stejně, nebo snad dokonce více.
A jestli konzumuju paštiky trvanlivé, či chlazené. A jaké si beru na výlet? A jaké zas na dovolenou? Beru si vůbec na dovolenou nějaké konzervy? A jaké značky znám? Májku, Svačinku, Matěje? A ještě něco jiného? Tenhle průzkum trhu mne dokonale zmátl.
Co jsem u všech všudy vozil kdysi na výlety? Co jsem to tenkrát vyhazoval z těch dvou tlustých půlek krajíce chleba? Jo, jasně, vysočinu. Ta mi nikdy nechutnala. To raději chleba jen s trochou másla. Což mi připomnělo jinou historku, a totiž, že jsem si jednou zcela cíleně a při vědomí toho, co se bude dít, vzal jednou na svačinu do školy chleba s tvarůžky. Ano, všem to smrdělo, já smrděl, ale za a) jsem jedl zdravě, za b) jsem si říkal, že do roka na tuhle historku každý, kromě mne, zapomene. A taky že ano.
Ale oni se ptali na zvyky při dovolené. Tak já nevím, ale tradičním výletním a dovolenkovým jídlem snad byl chleba s řízkem, a ne konzervy? Mastnota řízku se nasála do papírových ubrousků, a tak jsme buď jedli řízek s ubrouskem, nebo se snažili vrstvu po vrstvě odlupovat papír. Hliníkové fólie tehdy ještě tak rozšířené nebyly.
Do lesa jsme brali buřty. Pěkně držely tvar při opékání nad ohýnkem, a kupodivu nikdy se nám neroztekly do beztvaré hmoty, jako se nám stává v současnosti. Inu, to je ta hodná chemie, jež na nás myslí. Ne, skutečně. Na jedné diskuzi pod článkem o farmách někdo psal něco ve smyslu, že si lidé neuvědomují, že chemie je zde pro jejich dobro, že chemické produkty jsou pro tělo potřebné, a nejpotřebnější jsou ona zavrhovaná éčka. Pán to myslel skutečně vážně. Škoda, že nenapsal, kde lidé brali pro tělo tolik potřebná éčka před jejich vynalezením.
- (Což mi připomnělo zase jeden vtip. Říkají si dva neandrtálci: „Něco děláme špatně. Máme čistý vzduch, jíme všechno bio, hlavně se živíme zeleninou, to mi řekni, proč teda umíráme ve třiceti.“)
Avšak zpět k tomu cestování. Nevím, zda jsme byli za dobu komunistů tak vyhladovělí, ale nikdy nezapomenu na první svou dovolenou se svou tehdejší slečnou ve Španělsku. V podstatě krátce po revoluci, mohl se psát rok 1994. Jak tam ty švédské stoly vzali Češi útokem, to jsem neviděl ani v tom hororu o nenasytných kobylkách!
A když rozlili omáčku po zemi, ani nenechali uklízečku to uklidit, haťmali v tom, jen aby někdo neměl víc na talíři než oni. Když jsem pak byl skoro dvacet let poté (no jo, ten čas letí hrozně) se synem v Tunisu, vybavila se mi tato vzpomínka bolestně živě. Evidentně se lidé mají stále hůř, protože čeští vyslanci hladověli určitě i po těch dvaceti letech a sebrali na talíř, co je napadlo, popadlo a co kde viděli. Inu, bodová dieta. Co vidím, to zbodnu.
Mezi novináři existuje takzvaná Holubí letka. Jsou to „žurnalisté“, kteří se vetřou na jakoukoliv tiskovou konferenci, ačkoliv tématu nerozumějí, ale při rautu baští zcela stejně. Informace o akcích si předávají snad tamtamy, protože jsou všude, nikdo jim neunikne ani při sebepřísnějším utajení místa a času konání tiskovky. A aby měli pocit, že si odpracovali svůj díl, pokládají dotazy. Třeba kolik litrů se do té fleshky vejde? Tak přesně taková Holubí letka asi řádí na všech zájezdech v zahraničí…
Jenže to jsem zcela odbočil od toho průzkumu trhu – asociace a vzpomínky jsou hrozné věci. Dobře, dobře, takže plechovky, konzervy a paštiky. Májka, to je jak ten Bolek Polívka žvýkal chleba už v mládí, a díky tomu pak jezdí na koni okolo nějakého zámku, ne? Jenže věřte Bolkovi řeči o zlatém dědictví, když si nedokázal udržet ani vlastní farmu nad hlavou. Svačinka už mi něco říká, to je takový ten mix zeleniny s masem. To jde, proč ne? Matěje jsem musel hledat. To je nějaká pálivá paštika na topinky. Já tedy nevím, ale u nás si dáváme na topinky česnek.
A stejně, proč se mne raději v tom průzkumu nezeptají na trenčianské párky s fazuľou? Kurňa, to se jedlo po kilech a i studené! Zkoušel jsem jednu moderní variantu, a nějak tomu chybí šmrnc. Nu, a teď ty nejzáludnější otázky – jak často jsem tyhle konzervy jedl na výletech před rokem 1989, krátce po něm a jak teď? Co jim tam mám vyplnit?
Že dřív jsme to brali celá rodina po dvaceti kusech včetně třiceti rohlíků? Vždyť to není pravda. My měli přece ty řízky. Případně vysočinu. A jak jsem slyšel, tak třeba takoví horolezci měli jen čokoládu, žádnou paštiku. Docela by mne zajímalo, jak je tomu dnes. Na každém rohu supermarket nebo fast food, před odjezdem tam člověk vběhne a neví, mám si vzít na cestu koblihu, croissant, rohlík se slaninou, bagetu, hambáč, čokoládovou tyčinku? A k pití Fantu, Sprite, nebo snad nějakou minerálku?
Otázkou také je, zda v dnešní době někdo řeší kalorie takových výletních jídel? Chápu, že před rokem 1989 se to tolik neřešilo. Ne každý měl auto a cestování vlakem tehdy vyžadovalo plné nasazení fyzických i psychických sil. A ne všude se dalo zajet autem, cyklostezky neexistovaly, a tak se na výlety, považte!, chodilo pěšky! Čímž člověk vydal všechny ty svačinkami nabrané kalorie zase pryč. Jenže co dnes? Taková bageta má zhruba 1800 – 2200 kJ, a to nemluvím o koblihách (1600 kJ), cheesburgeru (1500 kJ), croissantu (1100 kJ) nebo rohlíku se slaninou (další tisícovka kilojoulů), to v autě nevyběháme. Protože dnes má auto každý a na výlety se jezdí autem.
Tuhle jsem viděl rodinku, docela špekatou, přijeli autem k Vltavě, ze střechy auta sundali značková kola, opatrně se projeli po cyklostezce, aby se neunavili, a pak opět pietně uložili kola na střechu auta a odjeli. Jistě přesvědčeni, že pro své zdraví udělali první poslední. Nebo tady máme na základní škole posilovnu. Ačkoliv musí jet po chodníku, cvičenímilovní k té posilovně zajedou autem až před vchod. Chápejte – kdyby zaparkovali na tom parkovišťátku o asi 200 metrů dál, mohli se chůzí na cvičení již zahřát, svaly nažhavit. Takhle ale podobné cvičení postrádá smysl.
A tak maně mi napadá – jezdí se vůbec ještě na čundr? Jsou někde v lesích trampové, kteří sem přijeli s usárnou stopem nebo vlakem? Kteří si na louce nad ohýnkem opečou buřta nebo ohřejí guláš či trenčanský párek? Případně taková myšlenka naruby – existují cestovatelé zdravé výživy? Kteří jedou na výlet a k jídlu si vezou jen mrkev, jablka, jogurt, trochu žitné mouky a vodu?
Inu, nevím. Nevím, jak se dnes cestuje na výlety a dovolené, a zda fenomén vozit si jídlo s sebou stále funguje. Kdysi se asi ta Májka s rohlíkem vozila, i když mé vzpomínky patří řízkům a vysočině. Asi ta agentura, která bude ten průzkum vyhodnocovat, ze mne nebude moc nadšená. A dobře jí tak! Mají se vykašlat na průzkumy a jet někam na výlet.
A co vozíte na svačinu vy?
Jan Lipšanský
Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.
