Zuzana Švédová: Tradiční české Vánoce včera a dnes
Na tradičním českém vánočním stole bychom formou výzdoby ještě před sto lety našli vše, co se hospodáři přes rok urodilo.
Tak jednotlivé rodiny vzdávaly hold Bohu a zemi, kterou tu v lásce obdělávali, aby je živila.
Prostředek stolu zdobil vdoleček s šípky a kolem něj pak obligátních deset hromádek. Jedna z nich plná máku, další mouky, nechyběla ani hrstka hrachu.
V současné době, poté, co svátečně oděná rodina usedne ke štědrovečernímu stolu, začínáme polévkou – většinou rybí či hrachovou. Na počátku minulého století si lidé pochutnávali na štědrovečerním oplatku s medem. S povděkem se pokaždé usměji, když se ještě tu a tam tento milý zvyk naskytne.
Následovala houbová polévka, zasmažená moukou. Sacharidová strava byla všeobecně hlavní součástí jídelníčku českého člověka, maso se na stůl nosilo spíše výjimečně, jen vzpomeňme na desátky, které hospodář potřeboval odvést vrchnosti a které tvořilo z velké části maso. Proto se hospodyňky snažily energetickou hodnotu pokrmu navýšit právě nejrůznějšími zásmažkami, ovesnými vločkami, případně pak zrnky prosa.
Po vydatné polévce následoval kroupový KUBA s hříbky modráky. Dále jsme si mohli pochutnat na krupičné kaši, případně pak kaši z prosa či hrachu, který platil za symbol hojnosti. Nechybělo ani sušené ovoce, povětšinou meruňky či švestky. Následoval kapr na černo v doprovodu perníkové omáčky.
Tento recept jsem připravila do příštího článku.
Kromě těchto několika výborných chodů jste se mohli těšit také na kvalitní máslovou, doma upečenou slaďoučkou vánočku se spoustou rozinek a oříšků či pšeničné vdolky. Chudí pak vdolky chystali s povidly, ti nejchudší je zdobili červenou řepou, tradiční českou kořenovou zeleninu, která se již dnes, bohužel, velké radosti netěší.
Jaká to škoda. Osobně ji doslova zbožňuji. Kdybychom jen věděli, co pod svou černou slupkou tento karmínový poklad ukrývá, řepu bychom snídali, obědvali a snad z ní i pekli vánoční cukroví…
Na závěr, na důkaz svornosti, se pak rodina podělila o rozkrojené jablíčko a hrst oříšků. Někdo si možná položí otázku, zda je vůbec možné toto všechno během jednoho večera sníst. Nicméně, tehdejší společnost Vánoce vnímala jako jednu z mála příležitostí se tu skutečně do sytosti najíst. Jen uvažme, těžká práce na poli, v lese, jediným dopravním prostředkem pak koníček, který navíc do základního jmění rodiny patřil jen výjimečně.
Energetický výdej té doby byl skutečně velmi vysoký. Lidé ze stolu pouze ochutnávali, řídivše se božím desaterem, obžérství vnímali jako smrtelný hřích. Navíc, ony krásně vyhlížející talíře a mísy nebyly pouze prostředkem, který nás občerství, každý jednotlivý pokrm v sobě nesl křehkou symboliku pokory a lásky, vděčnosti, která obývala mnohdy skromné příbytky.
Den se tedy nesl v tiché síle modlitby a za zpěvu koled, které jednotlivé členy rodiny ještě více spojovaly k sobě. V současné době je tomu jinak, jako by se ono starodávné kouzlo nevídané síly a lásky vytrácelo. Upadají zvyky, uklízíme snad už jen z povinnosti, cukroví pro nás pečou jiní lidé, atmosféru domova již provoní jen františek.
Jaká to musela být tehdy asi krása, když kuchyň voněla po jemné vůni anýzu, hřebíčku, skořice, fenyklu či zázvoru? Již nyní si tu představuji, co bude utvářet oněch deset hromádek právě u nás doma.
Pokud se letos rozhodnete chystat a péci, připravila jsem pro vás několik staročeských receptur, které jsem objevila v babiččině staré kuchařské knize. Zdědila ji po své mamince a já mám onu krásnou možnost se s vámi o vše podělit – tak za týden na shledanou.
Působí jako nutriční terapeutka se zálibou v byliny, bylinkové produkty, léčivý potenciál přírody, který povzbuzuje na těle i duchu. Její velkou láskou je též publikační činnost, kdy přispívá do hezké řádky novin a časopisů. V nedávné době jí vyšly knihy Zdravou stravou proti únavě a Štědrý bylinářův rok. Je maminkou pětiletého syna, ráda cestuje, vaří a nahlíží do starých archivů, ze kterých čerpá inspiraci pro svou tvorbu.
Bylo 11. května 2017, měsíc po mých 26. narozeninách. Vážil jsem šílených 152 kilogramů a seděl na recepci fitness Euforie v Praze, v obklopení krásných a vyrýsovaných těl, a čekal na první schůzku s osobním trenérem Vladimírem Hirkou.
Připadal jsem si tam naprosto nepatřičně a trpěl vsugerovaným pocitem, že mě určitě pozorují úplně všichni. Přesto jsem věděl, že je to den, který mi změní život, první krok z cesty dlouhé tisíc mil, o němž kdysi mluvil Konfucius.
