Téměř osmdesát kilo zhubla za tři roky s aplikací KalorickeTabulky.cz úžasná Kateřina Timková. Jak to dokázala?

Sympatická Kateřina dle svých vlastních slov „slaví“ dne 6. dubna 2019 třetí výročí své redukční cesty.

A protože ten úspěch jejího hubnutí je vskutku fantastický, požádali jsme jí, aby sepsala celý proces trvalé změny stravovacích a životních návyků pro náš blog.

Na úvod velmi děkujeme Kateřině, že nemám nejen velmi pečlivě popsala svoji cestu, ale že se odhodlala zveřejnit i problém, s kterým se potýkala. Věříme, že bude velkou inspirací pro mnoho lidí, kteří se v jejím příběhu tak trochu najdou. Tleskáme opravdu výjimečnému úspěchu a přejeme, ať se vám všem daří.

Pár čísel pro srovnání

Duben 2016

• Hmotnost: 158 kg
• BMI: 55
• Pas: 155 cm
• Boky: 174 cm
• Lýtko: 49 cm
• Velikost oblečení: 58-60 (5XL a více)

Duben 2019

• Hmotnost: 80 kg
• BMI: 27
• Pas: 92 cm
• Boky: 110 cm
• Lýtko: 42 cm
• Velikost oblečení: 42-44 (L)

Jak se mi to celé vlastně podařilo

Nejsou v tom žádné pilulky, zázračné zkratky, diety či radikální bariatrická operace (i o té jsem ještě v roce 2015 dlouze uvažovala, ale naštěstí k ní nemuselo dojít). Po desítkách vyzkoušených nesmyslných diet, střídání období hladovění a přejídání jsem našla ten (pro mně) nejlepší způsob => projíst se k vytoužené postavě zdravou a vyváženou stravou. K tomu mě nejvíce přesvědčil tehdy příklad z mého nejbližšího okolí – můj bratr, který také dokázal naprosto změnit svůj životní styl. Stravou a cvičením shodil několik desítek kilogramů. Moc děkuji i jemu za to nakopnutí – jak v jídle, tak ve cvičení.

• Základem bylo nechat si pomocí Kalorických tabulek spočítat hodnotu bazálního metabolismu, vlastního redukčního příjmu a rozpočítání maker. Pak už jen stačilo do toho přímo skočit.

Jím v podstatě dle zásad IIFYM (If It Fits Your Macros – flexibilní stravování), přičemž se snažím jíst z 80-90% zdravé nezpracované suroviny a potraviny.

Mou dřívější chybou bylo, že jsem jedla hodně sacharidů i tuků, a málo bílkovin. Do toho jsem zkoušela hloupé diety a hladovky. Až když jsem se začala více zajímat o výživu, počítání a vyváženou zdravou stravu, tak zmizela spousta psychických problémů a bloků.

• Hubla jsem ze začátku s relativně vysokým příjmem kolem 2400 kcal. Aktuální příjem mám 1900 – 2000 kcal a stále pomaličku hubnu.

Bylo psychicky těžké uvěřit tomu, že budu na tak vysokém příjmu hubnout, protože i doktor obezitolog většinou nastaví těžce obéznímu pacientovi redukční jídelníček na nějakých 1100 – 1200 kcal. A ono to přitom šlo i s dvojnásobkem (možná pomaleji, ale zase určitě trvaleji). Navíc s mnohem větší pravděpodobností toho, že na takové stravě a příjmu se dá vydržet dlouhodobě. Nebývá to totiž pro hubnoucího člověk tak radiální změna. Ještě se u toho dá i sportovat nebo se jen více hýbat, protože z dostatku jídla je dostatek energie. Metabolismus se zrychlí, aktivní hmota roste a díky tomu se více pálí. Organismus nemá potřebu ukládat a vše je navíc opravdu udržitelné.

Když to vezmu obecně, tak jsem odbourala smažené jídlo, alkohol, džusy, slazené limonády, z velké části i sladkosti a pochutiny obecně, bílou mouku, cukry (přijímám je hlavně z ovoce a občas si nějakou tu čokoládu dopřeji, ale vždy je to o rozumném množství). Hlavně už se nebojím jíst a netrestám se za to, když mi to ne vždy vyjde podle představ.

Postupně zařazuji také více pohybu a cvičení jako takového. Pohyb jsem měla vždy ráda a teď si ho s každým shozeným kilogramem užívám čím dál, tím víc. Prvních 20 kg jsem pouze přidala více chůze. Když jsem se po pár měsících dostala na 140 kg, přidala jsem rotoped a kolem hmotnosti 110 kg jsem se poprvé odvážila do posilovny. Ze začátku pouze 1x týdně a prokládala jsem to stále tím rotopedem a domácím cvičením s vlastní vahou. V létě jsem přidala ještě kolo, hodně procházek a výletů. Dnes už cíleně to statické kardio na rotopedu nedělám anebo jen velmi výjimečně – nebaví mně to a nepřidává mi to nic fyzicky ani psychicky. Do posilovny chodím teď 3x týdně, zamilovala jsem si silové cvičení. Jinak vyhledávám pohyb, který mně baví a nabíjí mně i psychicky – např. to kolo nebo delší procházky.

Co bych ještě dodala

Častá otázka, kterou morbidně obézní člověk dostává, je: „Jak to někdo může nechat zajít tak daleko?“. Každý to má určitě jinak, ale můžu odpovědět za sebe.

V poslední době se objevují názory, že počítání a vážení nejsou potřeba a že stačí poslouchat své tělo, hlad a chutě. Já si to nemyslím. Ale stejně tak si nemyslím, že se musí počítat a vážit, aby se hublo. Určitě jsou lidé, kteří dokáží jíst intuitivně a pokrýt svůj příjem tak,  aby zdravě shazovali či udržovali svou hmotnost.

• Já to neumím a pokud nepočítám, tak vždy jím buď moc nebo málo.

Souvisí s tím i jeden z hlavních důvodů, proč jsem se v podstatě už v dětství vůbec propracovala k tak vysoké a život ohrožující hmotnosti. Od základky jsem na všech společných fotkách nejširší. V každém dalším školním roku jsem dostávala nové a nové přezdívky, z nichž  „metráček“ byla jedna z těch mírnějších. Více jak 25 let totiž mou hlavu ovládá porucha příjmu potravy (PPP) zvaná záchvatovité přejídání (ZP). Ještě před pár lety, kdy se konečně dostávalo osvěty dalším PPP (mentální anorexie a mentální bulimie), se ale zrovna o ZP moc nemluvilo. A jen málokdo tušil, že vůbec jde o PPP. Já sama jsem to dlouhé roky nevěděla a nenáviděla jsem se za to, že nedokážu ovládnout své chutě, když všichni ostatní to zvládají.

• Kdo to na vlastní kůži nezažil, tak si neumí představit, co je to opravdový „přejídací záchvat“.

Občas se mi stane, že to někdo srovnává s přejedením při nedělním obědě u babičky, ale to je velmi mylná představa. Při přejídacím záchvatu člověk jí, i když nemá hlad. Jí tak moc, že je mu fyzicky zle, a přesto jí dál a dál, dokud má co jíst. Nejde to ovládnout a většinou zjistí, kolik toho vlastně během záchvatu snědl, až když si po jeho skončení prohlédne prázdné talíře, obaly od pochutin apod. V té chvíli začíná další fáze – nenávist k sobě samému a následný trest ve formě hladovění. To pak většinou probíhá až do jednoho z dalších přejedení.

Já tohle všechno dělala tajně, styděla jsem se za sebe a až do nedávné doby jsem o tom nikomu neřekla. I dnes, před uveřejněním tohoto článku, o tom ví jen pár nejbližších lidí. Je to teprve pár týdnů, co jsem se svěřila těm úplně nejbližším – mamce a příteli. Pro ostatní to nejspíš bude novinka.

• Každopádně už jen to, že to můžu takto naráz říct všem, kdo toto budou číst, mi v mysli ohromně ulevilo.

O ZP se dál rozepisovat nebudu, jde o těžký psychický problém. A prvním krokem je si přiznat, že něčím takovým člověk trpí. Od toho se to všechno odpíchne. V nejtěžších případech je nutná pomoc psychologa, případně léčení. I tak se z toho člověk nedostane nikdy a nemá vyhráno ani po letech bez záchvatu přejedení. Já jsem celé ty tři roky přejídací záchvat neměla a doufám, že se mi bude dařit i nadále a to za pomoci Kalorických tabulek a plánování.

Hodlám pokračovat i dál, ještě bych pár kg dolů ráda dala. A ani po skončení té hubnoucí fáze, nechci na Kalorické tabulky zapomenout. Chci i nadále svůj příjem přizpůsobovat situacím a životním fázím. Příjmem i makry hýbu během celého toho hubnutí. Posledních pár měsíců už neubírám tolik a hubnu již jen velmi pozvolna (0,5 – 1 kg za měsíc). Nechci snižovat příliš, protože jídlo mám ráda a nechci se znovu vrátit do toho kolotoče hladovění a přejídání.

Ve třiatřiceti letech jsem opravdu změnila myšlení a věřím, že i ta často opakovaná fráze o tom, že je potřeba si to přepnout v hlavě, je pravdivá. Už vím, že se nikdy nechci vrátit do starých kolejí, tohle je životní styl a způsob, u kterého chci zůstat. Cítím se lépe než kdykoliv předtím.

Kateřina Timková

Redakce Kalorických tabulek:

Ještě jednou děkujeme za inspirující příběh a ověřené rady. A vy, milí čtenáři, si hned můžete zkusit, jak na tom s vaším jídelníčkem jste. Myslíte, že máte dost bílkovin? 

3.4.2019 redakce Články, Jak zhubnout