Co jedli turisté na dovolených před čtyřmi tisíci lety?

Myslíte si, že turistika je vymožeností moderní civilizace? Ani náhodou.

Už třeba staří Římané na léto sbalili fidlátka a pět oliv a vyrazili na pobřeží Španělska či Tunisu.

Hodně lidí ve středověku putovalo do jiných zemí zase z duchovních příčin. Jídlo pro podobné cesty by se dalo označit jako vysoce dietní – v kombinaci s pěším putováním šlo o pořádné fitko.

Starověká turistická centra

Ke skutečně hromadnému rozvoji turistiky a cestování došlo v moderní době – ačkoliv se většina z nás spíše přesunuje jen k moři, kde se na týden rozplácne, využije nabídku all inklusive a pak se vrátí domů.

Ale už ve starověku byla známá turistická centra, kam lidé rádi jezdili na dovolenou a za odpočinkem. Kromě výše zmíněných Španělska nebo Tunisu, kde dodnes najdeme i „turistické“ památky jako dovolenkové vily nebo věže pro hlídání pohybu pirátů na moři, za taková turistická centra platila třeba města jako Neapol či mořské lázně Baie v dnešní Itálii, Athény a Korinth ve starém Řecku, v Egejském moři ostrovy Rhodos a Délos, jezdilo se do Říma, Alexandrie, do Marseille, do nynější turecké Lydie, do zábavních středisek v přístavech Egypta a mnoha dalších letovisek.

• První hostince měly zájezdní charakter a vznikaly kolem cest, po nichž se pohybovaly obchodní karavany. Kromě občerstvení a odpočinku se zde setkávali obchodníci a dojednávali různé obchodní transakce. Vedle hostinců pak stály další domy s nabídkou pro cestující, třeba pekárny nebo nevěstince.

Primárním důvodem cestování tedy tehdy nebyl odpočinek nebo relaxace, ale objevitelské hledání obchodních cest a nových trhů. Za cestování by se dokonce daly označit i vojenské výpady – přece jen třeba vojáci v Alexandrově nebo římské armádě viděli mnohá exotická místa. Díky Alexandrovi Makedonskému například v zemích Dálného východu objevili olivy.

Obchodníci a objevitelé

První začali hledat obchodní stezky a místa Féničané, kteří navštívili všechny země Středozemního moře, ale také Anglii a Irsko, po Rudém moři se dostali do Indie, prozkoumali břehy Černého moře a z příkazu krále Nekóa dokonce obepluli Afriku. Po nich tyto obchodní cesty udržovali další národy včetně Řeků a částečně Římanů.

• Z doby před 14 000 lety (!) nacházíme první staré mapy, ty podobné dnešním pak pocházejí z doby před 2 500 lety, z této doby najdeme i jakési itineráře, jak bychom řekli dnes, tehdy se jim říkalo periegese. Dokonce se objevují i veršované popisy cest, tzv. periploi!

Díky obchodníkům a objevitelům svět jídla doznal velkých změn. Na Blízký východ a do Evropy přišla nová jídla a koření z Dálného východu a asijských zemí, a naopak z naší oblasti jsme asijské země obohatili i my o různé jim tehdy neznámé plodiny, kromě zmíněných oliv třeba řepu, hrách a kávu. O významu objevení Ameriky a dovozu rajčat, brambor, paprik, fazolí, kukuřice a dalších plodin asi nemá cenu se více rozepisovat.

Nás ale zajímají ta jídla. Máme o nich jak záznamy archeologické, tak přímé z tehdejší literatury.

Co byste si mohli dát ve starověkých hostincích

Mezopotámie

Pokud vás nezajímají podrobnosti, svatou trojici tvoří v jižních zemích chléb, víno nebo pivo a olivový olej.

• Archeologie nachází ve všech starověkých hostincích lisy na víno a olej, amfory, kotlíky, a dokonce komory a skladiště jídel (často masa, mléka, semen, fíků a luštěnin včetně bobů). Starobylé hostince nabízely i ubytování, což dokládá, že lidé kdysi cestovali více, než si možná dnes myslíme.

Ve staré Mezopotámii se před 4 700 lety nabízelo hostům pivo, vyráběné samozřejmě bez přídavku chmele, hořká chuť se dodávala přidáním ječných placek pražených v popelu, nebo se ochucovalo řeřichou a sezamem. V hospůdkách kolem Eufratu a Tigridu jste si také mhli objednat sladký nápoj podobný vínu připravovaný z plodů datlové palmy.

• Zákoník Chamurapiho z tehdejší doby některé hostinské problémy řeší rázně: „Jestliže šenkýřka nepřijala při koupi opojného nápoje obilí, ale přijala stříbro podle velikého závaží a snížila hodnotu opojného nápoje oproti ceně obilí, tuto šenkýřku usvědčí a hodí do vody.“

K jídlu jste mohli dostat především placky z ječné a pšeničné mouky, připravené přitisknutím těsta na stěnu pece, nebo na rozpálený kámen. Maso bylo spíše výsadou vyšších vrstev a ani ty je neměli každý den. Toto menu dále doplňovaly hrách a čočka, občas také řeřicha, červená řepa, okurka, několik druhů koření nebo různé ovoce (datle, fíky, jablka, granátová jablka, třešně či švestky). Výjimečně bylo možné dát si v Mezopotámii v hospůdce tvaroh a sýr.

Palestina

Po Mezopotámii byla nejpohostinnější zemí Palestina. Kromě výše zmíněných jídel zde byla oblíbená cizrna, svatojánský chléb, boby, pomeranče, mléko a mléčné kaše s medem, díky Římanům se později v nabídce objevily ryby, cukr a dokonce rýže. Zvláštní je, že ve staré Palestině byste si nedali moc zeleniny, v archeologických nálezech jsou zbytky zeleninových jídel jen výjimečně. Když už byste tedy narazili na zeleninu, pak by to byly dýně, česnek, cibule, pórek, ředkvičky, lebeda, pampelišky či melouny. A pokud byste měli štěstí na maso, bylo by to kozí a jehněčí, případně hrdlička, holub, husa či kachna.

Staré Řecko a Řím

Jestli někdy doznalo pohostinství zlatých časů, pak v období starého Řecka, a posléze Říma. V Řecku dokonce existovala jakási rychlá občerstvení pro chudé, a luxusnější hostince pro bohatší vrstvu. Rychlá občerstvení ve formě pouličních stánků známe ostatně také ze staré Číny a později Japonska.

• Fast-foody tedy nejsou vynálezem americkým, ale starověkého Říma. Říkalo se jim thermopolium podle horké vody, která se podle římského zvyku podávala k vínu.

Před vznikem tradičních hostinců rovněž existoval princip tzv. hostinského přátelství (řecky proxinie, latinsky hospitium), kdy si přátelé a přátelé přátel a jejich přátelé navzájem poskytovali ubytování a stravu. Neznámí přátelé či členové rodiny se museli prokázat destičkou, rozlomenou napůl, kdy každý z přátel měl jednu polovinu.

• S rozvojem silnic a výstavbou nových a nových silnic (ty staré římské leckdy používáme dodnes!) vznikaly při těchto cestách stanice, kde se dalo najít občerstvení a nocleh. Fungovaly i jako pošta. Vybavení se leckdy podobalo moderním hotelům – byly zde pokoje, koupelny, jídelny, jenom Wi–Fi a televizi na pokoji neměli.

Cestovatelé často jezdili nejen za obchodem, ale i za slavnostmi – třeba na oslavy Dionýsova svátku, na sportovní přehlídky, do tehdejších kasin, za hudbou, zábavou, hrami.

Pokud jde o jídlo, chudí Řekové si dávali maximálně tak chlebové placky máčené ve víně, koupit se daly luštěninové kaše, jako příloha se pojídaly olivy a fíky. Movitější si mohli dát vepřové klobásky.

Není snad nutno dodávat, že ani Mezopotámci, ani Řekové a Římané nejedli příbory, ale rukama – měli však všude mísy s vodou na omytí rukou, případně si ruce otřeli střídkou chleba a tu hodili psům.

• Velké hostince využívaly k vaření otroky a nabízely dokonce jídelní lístky, z nichž se některé dochovaly dodnes. Řekové a Římané příliš nepili pivo, jeho popíjení považovali za barbarské a změkčilé – což jim ale nebránilo je vyrábět a později i dovážet. Víno se ředilo – třetinu obsahu nádoby tvořila voda. Vína se skladovala a uchovávala v amforách, na nichž byl vyryt – stejně jako dnes – rok sklizně a výroby, a také oblast sběru. Alkoholické nápoje pak doplňovala medovina.

Bohatí Římané časem začali jezdit k moři, jako my dnes, kde si stavěli letoviska, hotelové komplexy s bazény a lázněmi, a samozřejmě bohatě zásobenými jídelnami a výčepy, kde se pití podávalo ve skle a jídlo na porcelánu. Začaly se používat příbory, ubrousky, a rovněž párátka.

Středověcí turisté

Měli zpočátku poněkud smůlu. S rozpadem Římské říše v 6. století nastal poněkud úpadek hostinských služeb, s pocestnými se moc nepočítalo. Velký rozkvět a rozvoj cestování nastal až díky náboženským poutím od zhruba 8. století, kdy ubytování a stravu nabízely zpočátku převážně kláštery – dá se říci, že měly monopol. Jídla se však nabízela prostá: pivo, chleba, zelenina, polévky, kaše, ryby.

Teprve v 9. – 11. století (v českých zemích vznikly první zájezdní hostince na obchodní cestě ze saské Žitavy do Čech) začínají růst skutečné hospody s nabídkou piva a ubytování, krčmy však církev napadala jako nečistá místa neřesti. Proto se objevila první pravidla a předpisy, jež řešila přesné placení daní, dodržování pořádku a zavírací dobu, ochranu zákazníků ve smyslu kvality nabízených jídel a dodržování měr, vah a cen. Stejně jako dnes i tehdy chodily kontroly a za porušení norem přišly nejen finanční sankce, ale mohl přijít i fyzický trest.

• Ve středověku hospoda sloužila i k zásobování obyvatel různými dovezenými druhy zboží. Lidé si u šenkýře kupovali sůl, koření nebo i maso.

První cestovní kancelář

Ačkoliv už ve starém Římě existovaly informační a cestovní kanceláře pro zájemce o dovolenou u moře (viz výše), za kolébku moderního cestovního ruchu se pokládá Anglie. Původně šlo o nápad anglického truhláře a baptistického kazatele Thomase Cooka, který na jedné ze schůzek abstinentů navrhl, aby se vydali železnicí na první hromadný zájezd z města Leicesteru do 11 mil vzdáleného Loughborough. Skupina 540 lidí vyjela 5. července 1841 a v ceně jízdenky byla zahrnuta i cena za čaj a šunkové chlebíčky. Po tomto výletu začal Cook organizovat podobné zájezdy nejprve jen po Anglii, později do zahraničí.

Popravdě řečeno však zde již tohle všechno bylo – proxinoi byly ve starém Řecku v každém městě a jejich zástupci nabízeli právní pomoc, jízdenky, vstupenky, nebo seznam pamětihodností k prohlédnutí (v seznamu byl např. výstup na Etnu za svítání, Heráklovy sloupy na Kanárských ostrovech a další).

Možná ty dovolené a cestování tehdy měly větší šmrnc – nebylo všude tolik aut, nikde žádná otravná Wi–Fi, internet ani televize, a člověk si mohl místa, a hlavně jídla a pití více užívat.

27.7.2015 Jan Lipšanský Články, O kaloriích nevážně