Vánoce byly pro mě od dětství hned vedle prázdnin tím nejvíc očekávaným obdobím roku. Netrvaly den nebo dva, ale celé dlouhé dny před nimi a ještě první dny školy po nich.
U nás byly Vánoce vždycky hlavně svátkem dárků, nebudu nic předstírat. Dárků a jídla.
Horečně jsem hledala ve skříních ukryté igelitové tašky, protože moje maminka dárky nikdy nebalila, nechávala je v taškách z obchodu, často i s cenovkami a účtenkami, „kdyby něco“. Všechno, co jsem objevila, jsem si důkladně prohlédla a v soukromí se radovala a jásala. Pod stromečkem už ten jásot nebyl upřímný, jak by také mohl? Peklo se cukroví, ale ne moc, maminka vždycky byla „masová“ a sladké skoro nejedla, tudíž jsme měli na vánočním stole obrovské množství vinných klobásek, rybích a vepřových řízků a šunky. Jedlo se to skoro do Nového roku.
Pochopitelně se také horečně uklízelo, každý ze stovek hrníčků, sošek, váziček, mističek a talířků, které maminka sbírala, se musel omýt v mydlinkové vodě, všechno se muselo blýskat. Mytí oken, klepání koberců na sněhu, smejčení všech koutů. Všude byla zima z neustálého větrání a páchlo to ironem a leštěnkou. Vánoční gruntování je pro mě odpudivá vzpomínka.
Na Štědrý den samotný vládla nervozita a křik. Všechno muselo být dokonalé. Speciální vánoční ubrus, nádobí „cibulák“ a alpakové příbory. Pouze a jedině o vánočních svátcích stávala na stole konvička s čajem. Jedině vidina dárků mě držela nad vodou. Večeřelo se u stromečku, pod kterým už byly narovnané dárky. Hromady dárků. Poznávala jsem některé balíčky a nemohla se dočkat. Pak ještě čaj. Pár kousků cukroví. Prskavky, zvoneček. Znáte to. A teprve potom jsme se my děti mohly pustit do toho, oč celou tu dobu šlo – do rozbalování dárků.
Když jsem se vdala a začala Vánoce slavit ve své vlastní rodině, zpočátku jsem pokračovala v tradici úklidu, dárků a jídla, protože jsem to zkrátka neuměla jinak. Akorát dárky jsem balila do vánočního papíru. Dětem jsem vyrobila adventní kalendář – dřevotřískovou desku jsem vyřezala do tvaru stromečku, natřela na zeleno a připevnila na něj čtyřiadvacet ušitých barevných pytlíčků. V každém z nich bylo malé překvapení – voňavá guma, bonbón, rolnička, maličké autíčko nebo zvířátko. Kdoví, jaké vzpomínky mají naše děti na Vánoce, doteď jsem se jich vlastně nezeptala.
I když se můj vztah k Vánocům a dárkům postupem let radikálně proměnil, nikdy jsem nebyla schopna na Vánoce pomýšlet jako na křesťanský svátek Narození Páně. I když jsem se snažila, žádné radostné pocity z Ježíškových narozenin ani jásavé vytržení jsem nepociťovala. A předstírat mě nebaví.
Dnes slavíme Štědrý den už jen kvůli nejmladší dceři a vnučce. Stromek, dárky, večeře, prskavky a zvoneček. Pro mě osobně se Vánoce nenápadně a nenásilně proměnily v soukromou, veskrze niternou oslavu návratu Slunce. Jestli jste to ještě nezaregistrovali, tak naše mírné pásmo se střídáním ročních období nám dává překrásnou možnost následovat svou duší proměny roku, od radostného jara, přes plné a živočišné léto a melancholický podzim až po spící zimu.
Období před zimním slunovratem je dobou, která přímo vybízí k rozjímání o smrti, o umírání, o všem, co je konečné a pomíjivé. Loučíme se nejen s lidmi, kteří nás opustili, ale i se starými životy, názory a přesvědčeními. Smrt je mocí, se kterou je třeba počítat a které nikdo z nás neunikne.
Nejtemnější část roku bychom měli trávit sami se sebou, vyhýbat se lidem, večírkům, nákupním centrům a přeplněným ulicím. Měli bychom být co nejvíc v přírodě a naslouchat zvukům řeky, lesa a svým myšlenkám. Slunovrat přináší naději, znovuzrození světla, život. Zasmušilost jsme překonali a můžeme si vychutnávat útulné pohodlí vlastního domova a těšit se na jaro.
Máme vlastně štěstí, že nežijeme na rovníku, že ano?
Výtvarnice na volné noze, autorka úspěšného blogu Kuchařka ze Svatojánu a fotografka.
Denně doplňuje zásobárnu vegetariánských a veganských receptů inspirovaných kuchyní našich babiček.
Je moudrá a výjimečná.
Navzdory nadpisu si skutečně budeme povídat o jídle, a to různých národů a zemí.
V přeneseném slova významu se pojem svatá trojice, nakolik odkazuje k biblickému Bohu Otci, Synu a Duchu svatému, používá často i v běžné mluvě pro cokoliv, kde jsou různé nezaměnitelné trojice. Například se zcela neformálně říká mezi milovníky dobrého piva, že v pražských hospodách se čepuje jen a pouze „svatá trojice“, což znamená Gambrinus, Kozel a Pilsner Urquell (kdysi dávno Prazdroj).
