Nutriční poučení z pohádek

Blíží se nám Mezinárodní den dětí, a tak bychom se pro tentokrát mohli podívat na kulinářský svět očima pohádek, co myslíte?

Pohádky totiž nabízejí rovněž mnohé nutriční rady, jež můžeme při naší snaze o zdravý životní styl využít.

Pojďme se tedy na chvíli přenést do dětského věku, kdy proces vaření pro nás byl alchymistickou záhadou a kdy jsme nesměli z dobrých důvodů sahat na rozpálený sporák. Chvilka z uzdy puštěné fantazie nám nyní třeba pomůže podívat se na problémy stravování z jiného úhlu pohledu.

Hrnečku vař a poučení o vině a trestu

Nevím, jak vy, ale mne v dětství ani tak nefascinoval stoleček, co se sám prostíral, jako hrneček, co na něho stačilo křiknout a on vařil krupičnou kaši. V původní verzi pohádky tedy pro pořádek šlo o ovesnou kaši, ochucenou o jahody – což je rozhodně zdravá výživa, když už jsme u toho.

Ačkoliv máme tuto pohádku zafixovanou jako českou klasiku, již zapsal Karel Jaromír Erben, koluje v různých podobách i v dalších evropských zemích. V Itálii se pohádka jmenuje Strega Nona a zapsal ji a ilustroval Tomie dePaola. V roce 1977 ji v ČSSR natočil jako animovanou pohádku Gene Deitch pod názvem Babička čarodějka, neodolatelně ji namluvil Eduard Cupák.

Do služby k babičce čarodějce nastoupí mladý větroplach Antonín, jehož fascinuje kotlík, který sám vaří špagety. Když jde jednou babička na trh, řekne Antonínovi: „Ale jednu věc nesmíš nikdy udělat, nikdy se nesmíš dotknout mého hrnce!“ (Vidíte? Děti by se neměly dotýkat rozpáleného sporáku.)

Jenže Antonín šel, nechal kotlík, ať vaří špagety, a ty zaplavily město – dokud nepřišla babička z trhu a vaření nezarazila. A se slovy: „Trest se musí rovnat zločinu.“ podala Antonínovi vidličku, aby vše snědl. Nakonec mu pomohli lidé z města, ale pro nás se zde skrývá několik nutričních ponaučení.

Nejenom, že bychom neměli pokoušet přivlastnit si jídelníček někoho druhého, protože každý má svůj vlastní podle svého metabolismu. Ale také ponaučení, abychom nechtěli mít na talíři jídla moc – je to nakonec jenom prokletí pro nás a naše snahy zhubnout nebo jíst zdravě.

• A koneckonců, líbí se mi ponaučení, že „co si kdo navaří, to si také sní“.

Kdo mi to tady loupe perníček?

Skoro hororovými německými pohádkami je inspirovaná i ta o Hansel a Gretel, u nás ji známe jako o Jeníčkovi a Mařence. Jen si ji přečtěte, abyste viděli, kam vede nezřízená vášeň pro sladké!

Je to těžká závislost, která nutí oba mladé delikventy krást (!), a posléze se jen těžce vyrovnávají s tím, že neustále přibírají. Ve variantě této pohádky pro večerníčkovský seriál O Dorotce se Dorotka zachrání jen díky tomu, že začne běhat a sportovat, aby zhubnula. A když konečně čarodějnici uteče, ne, nedá si už doma kremrole, ale mrkvičku!

Co si budeme povídat, ježibaba je zde symbolem hrozby z podobného přejídání se sladkým. Ježibaba je synonymem kornatění tepen, vysokého cholesterolu a dalších spolehlivých zabijáků. Kteří také dopředu nejprve říznou do prstíčku, zda jsme dostatečně tlustí, aby nás pak skolili.

Evidentně Jeníček s Mařenkou, i ta Dorotka, nakonec přišli na to, jak utéct doslova hrobníkovi z lopaty – a pro nás je to nesmírně cenná pohádková nutriční rada.

Jitrnice, jakou svět neviděl vs. ubrousku, prostři se

Dva extrémy našeho stravování představují tyto dva pohádkové atributy. Jsou tací mezi námi, kteří se snaží skoro nejíst a žít jen ze vzduchu omaštěného větrem. A na druhé straně ti, kteří zdlábnou vše, co jim na stůl přistane, bez ladu a skladu.

• Není v tom vyváženost, to je jasné. Chybí zlatá střední cesta. Zbytečné hladovění totiž nepřispívá hubnutí, ale naopak ukládání tuků. Tělo se bojí, že už žádné další jídlo nebude, a tak si ukládá zásoby.

A podobně s přejídáním – tělo zase nestíhá takový přísun kalorií zpracovat a ukládá tedy z nadbytku. Ve výsledku jsou obě varianty nezdravé. Jak už zaznělo kolikrát – jistá střídmost je jistě prospěšná, ale člověk by se v jídle neměl omezovat jen na super dietní a lupou neviditelné porce, případně porce zase nadmíru přehánět.

Zcela extrémním případem přejídání je pak jistý Otesánek. Pecen chleba mu nestačil, ani kaše a polévka, ani celí koně, dokonce vyzkoušel i kanibalismus – a skončil, jak skončil. Rozpárali mu břicho. Hodně podobných otesánků končí každý rok hlavně v USA na klinikách, kde jim rozpárají břicho, odsají tuk, znovu zašijí, ale kusy kůže jim stejně plandají kolem těla.

• Dokonce o podobných jedlících vzniklo několik dokumentárních seriálů. V nich se dozvíte, že tito otesánci se nejenom nejsou schopni pohnout, ale pro převoz na kliniku jim musejí objednat těžkotonážní přepravní náklaďáky.

Když Pán Bůh chodil po zemi

Jednou z klasických pohádek, jež sesbírala Božena Němcová, je ta, kdy Pán Bůh chodí inkognito v přestrojení se svatým Petrem po zemi.

Jednou přijdou do vesnice, kde je ubytuje chudá vdova se synem. Připraví jim k večeři polévku, ale protože nemá dost omastku, plave na polévce jen něco málo mastných ok. Pán Bůh nechá svatého Petra oka spočítat, a pak vdově vyplatí tolik zlaťáků, kolik je ok. Bohatě to stačí na opravu střechy, koupi kozy a živobytí na pár let.

Když se to však dozví bohatý statkář, hnedle oba poutníky pozve také k přenocování. A omastkem nešetří, aby zlatých penízků bylo hodně. Jenže dostane jen jediný zlaťák – všechna ta mastnota totiž vytvořila na hladině polévky jedno velké oko.

• A máme zde další nutriční ponaučení – hodně omastku nedělá dobře. Proděláte tak jako tak. Udělejte si raději sekyrkovou polévku.

Buchty hloupého Honzy

Kdykoliv jde hloupý Honza do světa, zabalí mu maminka do uzlíčku buchty. Ne že by buchty samy o sobě nebyly dobré, ale opět platí výše zmíněné všeho s mírou. Jen se podívejte, co Honza s buchtami udělá.

Sedne si na pařez, rozbalí uzlíček, kousne do jedné buchty – a najednou se zde objeví kouzelný dědeček. A ten mu pomůže i nutričně. Jen si vzpomeňte, co se stalo Jeníčkovi s Mařenkou! (Ostatně, jestlipak Honza není ten původní Jeníček, který už vyrostl?)

Aby tedy dědeček Honzovi pomohl od sladkého, nechá si buchty vnutit jako dar. Což je to nejlepší kouzlo, jaké mohl Honzovi nabídnout. Honza si pak dá něco zdravého pohybu při pěší turistice lesem, a povšimněte si, že při osvobozování princezny pak na zámku při hostině moudře spořádá už jen rybu.

Měla Maruška pravdu?

„Sůl! Ani ta boží hovádka se bez soli neobejdou. To ví i naše Majdalenka.“ Moje oblíbená replika z filmu Byl jednou jeden král, vycházející z pohádky Sůl nad zlato. Nutriční poradci obecně radí, abychom se solí zacházeli opatrně. Ostatně ve větším množství působí jako jed.

Jenže to bychom mohli říct o jakémkoliv koření. Pohádka není ani tak o tom, že by se lidé měli solí přejídat nebo jí používat nadmíru, ale o tom, že jídlo bez koření a bez soli prostě nemá chuť. Jen si přečtěte pohádky tisíce a jedné noci, kde se o dovednostech, jak využít chutně koření pro delikátní pokrmy, rozebírá často velmi podrobně.

„Tady jsem pro tebe přivez‘ něco moc užitečnýho. Pravý královský, nefalšovaný puncovaný poklad. Takový poklad se v domácnosti vždycky vyplatí. Spáváš na slamníku? Za takovýto malinký prstýnek si pořídíš tři fůry prachového peří. Chodíš k muzice? Navlékneš si smaragdové náušnice a všechny sousedky puknou závistí. Všecko jak to tu stojí a leží, všecku tu nádheru můžeš mít, ať ztratím…“ – „No, zač to můžu mít?“ – „Za pytlík soli.“ – „To si pak posolím chleba diamantama nebo snad náušnicema a ovcím dáme lízat smaragdy?“

Uznejte, bez soli a koření by nám žádné jídlo skutečně nechutnalo. To, že se dnes cpe jako konzervant do kdejakých uzenin a salámů, je problém hlavně výrobců. Problém, o kterém Maruška vážně nemohla mít ani tucha, protože tehdy ještě E250 nikdo neznal.

Pohádkové podivnosti

U některých kulinářských událostí v pohádkách však netuším, jaká rada by se za nimi mohla skrývat.

Měl snad původní autor Sněhurky averzi na jablka? A jak si vysvětlit, že chudák jiná Maruška musela maceše a nevlastní sestře dojít ke dvanácti měsíčkům zrovna pro jahody, borůvky a opět jablíčka? Vynaložila velké úsilí, aby sehnala nedostatkové zboží pro své tyrany, nic z toho neměla, ještě musela žebrat u pohádkových bytostí.

A což had, z něhož kuchtík Jiřík nesměl při přípravě ochutnat, a když jako správný kuchař ochutnal, začal rozumět řeči zvířat? Existují snad jídla, která nás přenesou na nějakou novou úroveň? Raději nepřemýšlet.

Ponaučení z pohádek

Pokud srovnáme všechny pohádky, zjistíme, že nakonec, co se týče jídla a stravování, nabízejí podobný pohled na život: jíst se má střídmě, přejídat se vede jen k obtížím a těžkostem, sladkosti nejsou pro organismus to nejlepší, a zdravý pohyb na čerstvém vzduchu nám prospívá. Jídla je třeba si ho vážit a nenasytnost v jakékoli podobě bývá potrestána.

23.5.2016 Jan Lipšanský Články, O kaloriích nevážně