Které největší chybě se při změně životního stylu vyvarovat?
Nechtějte vše hned a hlavně plánujte! Plánování je dost možná to jediné a základní, co vám může vyhrát boj nad leností v nově nastaveném režimu.
Neznám moc lidí, které by bavilo plánování…
Chvála malých kousků aneb Poučení z nemocnice
Minulý měsíc jsem musel do nemocnice na operaci. A díky nemocniční stravě jsem objevil jednu tolikrát opakovanou, ale málokdy praktikovanou nutriční pravdu.
Nechci se zde věnovat výběru, kvalitě a četnosti podávání jídla v nemocnicích. Ostatně, jak to koluje v oné zkušenosti někoho jiného, nemocnice skutečně není interhotel. Popravdě řečeno, v určité chvíli jsem byl rád za jakékoliv jídlo.
Ale pobyt v nemocnici mi připomněl, jakou děláme často nutriční chybu při snaze zhubnout. Vezměte si třeba jen otázku kávy. Když si Čech chce dát kávu, musí jí být hodně. Velký hrnek. Do toho mléko, cukr… Nutričně je to špatně, ale za ty peníze chce přece člověk hodně muziky, ne?
Nebo se podívejte na nabídky některých restaurací – řízek přes půl talíře, obří porce, hlavně, aby toho opět bylo hodně. Pamatuji si ze svých dovolených v zahraničí, jak některé české rodinky obklopily švédské stoly, a ne aby si vybraly, na co mají chuť. Na talíře si kladly vše, co švédský stůl nabízel. Bez ladu a skladu, padalo jim to na zem, kde jídlo rozšlapali…
- Inu, tak právě takhle ne, pánové a dámy. Nemocnice vás naučí správnějším krokům.
Mějte hrnek na očích
Když jsem nastoupil, prvním jídlem, které jsem dostal, byl kromě polévky jakýsi sekaný řízek s bramborovou kaší. Moudře jsem si schoval přiložený rohlík se sýrem. Protože večeře, jež se podává v pět večer, sestávala skutečně z lehkého jídla, tuším, že jogurt a nějaké pečivo. Kolem osmé hodiny se rohlík se sýrem hodil na utišení hladu.
Další věcí, kterou mi sestry důležitě kladly na srdce při nástupu, bylo, že u kuchyňky vzadu pod oknem jsou na stole konvice s čajem. „Měl byste za den vypít alespoň litr a půl!“ vysvětlovala mi sestra. „Pročistí to organismus a doplní vodu, kterou ztratíte po antibiotikách.“ Teprve později jsem měl zjistit, že antibiotika nutí člověka chodit hodně často na záchod na malou, takže čaj tekutiny doplní.
Inspiroval jsem se u kolegů pacientů na pokoji. Měli konvice před sebou na nočním stolku u postele. Není to marný nápad. Na pití hned tak nezapomenete a nutí vás to si sem tam prostě tu malou skleničku nalít a napít se. Měli jsme skleničky o objemu zhruba 1,5 dcl, to vám nepřijde, že toho pijete naráz tolik.
- Ale když pak vypijete pět šest takových skleniček, už je to sedm a půl až devět deci. A že jich za den takto dáte určitě víc. Spočítal jsem si, že litr a půl bude jedna a půl konvice. A překvapivě mi to vždy vyšlo za ten den vypít.
Doma jsem si zavedl tuhle praxi rovněž – dal jsem si na oči k pracovnímu stolu u počítače hrníček nebo skleničku. Jakmile mi na ni sklouzne zrak, napiju se. Jakmile je sklenička prázdná, jdu ji doplnit. Někdy piju zcela podvědomě, aniž bych na to myslel, a mám pak problém spočítat, kolik skleniček jsem vypil. Ale těch pět dvoudecových sklenek vody za den dám určitě, k tomu dva třídecinkové hrnky s čajem, a jsem na svém.
Pravidelné dodávky jídla
Noc před operací a samozřejmě v den operace jsem nesměl jíst. Navíc mi operovali dáseň, takže jsem měl pusu oteklou a ústa otevřel sotva na škvírku. Ale hlad je hlad. Večeři už jsem po operaci dostal a vrhnul jsem se na ni skoro zuřivě.
K jídlu byl jen jogurt. „Ten mám hned v sobě, a co pak?“ říkal jsem si. Chyba lávky. Byl jsem samozřejmě rád, že jsem na lžičku nabral trochu jogurtu a tu trochu dopravil do úst. Nikdy by mne nenapadlo, že ten malý kelímek jogurtu budu jíst tak dlouho. Najednou jsem si uvědomil, že jídlo vychutnávám. Že je jenom bezhlavě nezhltnu, ale uvědomuju si, že jím.
Nevím, zda to vysvětluji přesně. Když jsem někdy jedl jídlo, které mi chutná, hltal jsem velké kousky, a očima už fixoval další kousek, jenž si dám. Místo toho, abych si vychutnal a soustředil se na sousto, které jím právě teď. I tohle se mi mělo posléze připomenout.
Druhý den ráno, při snídani, jsem si v nemocnici vzpomněl na prababičku. Naservírovali nám piškoty. Tvrdé piškoty. „To si dělají srandu, ne?“ napadlo mne. „Jak to mám ukousat?“ Ale pak ještě přinesli kafáč bílé, žitné melty. Připadal jsem si jako v pohádce o Nácíčkovi, když šel babičce pro cikorku.
Začal jsem si piškoty namáčet do bílé kávy – a fungovalo to! Nikdy bych neřekl, jak dobrý pokrm to může ve chvíli skutečného hladu být. Na prababičku jsem si pak ještě vzpomněl dvakrát. Když jsem si den po operaci z nohou odmotával obinadla.
A když jsem si pak doma do ohřátého a oslazeného mléka na kostičky nakrájel krajíc chleba a nechal kousky nasáknout, aby se mi líp žužlaly, až je lžičkou dopravím do pusy. A stejně jako prababička jsem na to celé použil plechový hrníček. Jen kapku Alpy na kostku cukru mi nikdo nenabídl, jako to dělala moje prababička.
Nakonec ty cykly podávání jídel v nemocnici můj žaludek přijal za své. A upozornil mne, že má hlad, přesně ve chvíli, kdy se jídlo podávalo. Uvědomil jsem si další věc – pravidelnost. Dáváme tím tělu najevo, že se nemusí bát změn, že potrava bude doručena přesně v určený čas, a ne jako od České pošty.
Pokud vás moc nenudím, dovolím si jednu veselou historku, jež se k tématu váže. Když nám po mé operaci přivezou na pokoj večeři, pln očekávání odklopím dekl z talíře. „Jé!“ vykřiknu nadšeně, protože jsem ji naposledy měl jako malé dítě. „Krupicová kaše!“ Sestřičky to pobaví. Zaslechnu pak, jak si na chodbě říkají: „Takové nadšení jsem ještě nezažila.“
Nedosti tomu. Když mne v sobotu propouštěli, naprosto jiná sestřička po všech těch výstupních ceremoniálech na mne šibalsky koukne a říká: „Nechcete zůstat na oběd? Bude krupicová kaše.“
Chvála malých kousků
Když mne kamarád přivezl domů, vyhladověný nemocniční dietou jsem se v kuchyni hned vrhl na sušenku. A dokonce se mi ji podařilo po ždibečcích okousat a vpravit do sebe.
Nikdy bych nevěřil, že jednu malou sušenku budu jíst tak dlouho. Ale ten blahý pocit! Postupně jsem zkoušel další a další jídla. Krajíc chleba s pomazánkovým máslem a šunkou nakrájený na malé kostičky. Nevěřili byste, kolik kostiček takto vznikne! A pro mne každá ta kostička najednou představovala samostatné jídlo!
- Podobně je zajímavé, když jeden rohlík nakrájíte na tenká kolečka, na něž si natřete třeba nějakou pomazánku – najednou je jídla tolik, že to nakonec bohatě stačí!
Zjistil jsem, že když se nezakousnu do rohlíku plnou otevřenou pusou, abych ho doslova sežral na dvě tři kousnutí, ale když si ulamuji malé kousky, jež dostanu do mírně pootevřené pusy, stačí mi nakonec k pocitu sytosti jen jeden rohlík, ne dva jako dříve.
Funguje to posléze i u brambor nebo řízku. Neukrojím si velký kus, ale malý plátek, který se mi štěrbinou mezi zuby vejde do pusy, a pomalu koušu – ostatně to s oteklou dásní ani jinak nejde. Ale ten pocit stojí za to, skutečně mi přijde, že jsem snědl víc.
Navíc podobné stolování déle trvá. Ano. Pro mnohé v dnešní uspěchané době je asi nutné do sebe jídlo naládovat. Ale ať tak, nebo tak, není to pro nás a náš organismus dobře, ani správně. Čím déle člověk u jídla sedí, čím více mu věnuje času, tím sytější má pocit i z jinak malé porce jídla.
Shrnutí
Takže si shrňme, jaké staré nutriční pravdy jsem si díky nemocnici připomněl, a na něž povětšinou zapomínáme:
– Dejte si hrníček s čajem nebo skleničku s vodou někam, kde je budete mít na očích.
– Jezte jen, když máte hlad, ne chuť.
– Snažte se jíst každý den v pravidelných časech.
– Jezte po malých kouscích, vychutnávejte si je, soustřeďte se na ně.
– Věnujte jídlu čas.
Jan Lipšanský
Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.
