„Sůl! Ani ta boží hovádka se bez ní neobejdou. A v zimě co? Chleba si posolím diamanty?“ Jistě znáte tyhle věty prostořeké selky z pohádky Byl jednou jeden král.
A jak je to se solí doopravdy?
Minule jsme si povídali o nezbytnosti vody pro lidský organismus a jak ji využívaly již starověké civilizace. A představte si, nejinak je tomu se solí.
Podle archeologických nálezů si již lidé v neolitu všimli, že sůl vyvěrající ze solných pramenů přitahuje zvířata. Asi i jim zachutnala, protože třeba v Hallšttatu byly nalezeny v blízkosti solanek kamenné broušené sekery a parohové kopáče. Což by znamenalo, že neolitičtí lidé byli první, kdo těžil sůl z podzemí.
Skutečná těžba soli ale začala až s rozvojem doby bronzové, tedy před asi 3 600 lety, kdy se již daly vyrobit účinné nástroje, ale i důlní konstrukce, zpevnění chodeb apod.
A protože sůl je skutečně velmi výjimečný konzervační prostředek, našly se v solných dolech zakonzervované kusy oblečení, šperky, nádoby, dřevěné výztuže, lana a provazy, měchy na vodu – a dokonce i lidské ty… takové to… zkrátka exkrementy. Podle jejich rozboru vědci zjistili, že kopáči soli tehdy jedli ovesné vločky, fazole, hrách a solené vepřové.
Před 2 600 lety pak v solných dolech na území dnešního Německa a částečně České republiky kutali dokonce Keltové! Obchod se solí posléze vynášel už jiným národům od doby bronzové do středověku (a vlastně vynáší i dnes), a tak není divu, že majitelé solných dolů se brzy stali bohatými lidmi.
Ložiska soli vznikla vysušením pravěkého moře před více než 230 miliony lety. Sůl se těží z hloubky 400 – 600 metrů pod zemským povrchem, což znamená, že sůl není ovlivněna znečištěným životním prostředím a je bohatá na minerální látky.
V Číně a Indii se získávala zase mořská sůl, jejíž prodej také znamenal pro tehdejší vládce vysoké zisky. A když v roce 1930 navrhla britská správa Indie daň ze soli, vedlo to ke slavnému Solnému pochodu, který vedl Mahátma Gándhí.
V Evropě je pár historických solných dolů ze středověku přístupných i dnes veřejnosti, třeba ve Wieliczce, v Bochnii, v Solotvině, Dürrenbergu, Halleinu nebo v bavorském Arnhofenu, a věřte, že jejich návštěva stojí za to.
Sůl chemicky
NaCl neboli chlorid sodný je chemická sloučenina jako každá jiná. Také je to vlastně i minerál, jenž krystalizuje v podobě krychliček a říká se mu halit. Chemické vlastnosti jsou prosté: 39,34 % sodíku, 60,66 % chlóru, najdeme zde i příměsi jódu a bromu.
Sodík a chlór patří k nedílné součásti našich tělesných tekutin a mají základní podíl na vlastnostech vnitřního prostředí našeho organismu.
Mezi vlastnosti halitu (tedy soli) patří, že se rozpouští ve vodě a vzniklý roztok, ona výše zmíněná solanka, je elektricky vodivý. Také pohlcuje vzdušnou vlhkost. A protože voda se solí má nižší teplotu tuhnutí než voda samotná, využívá se v zimě na rozpouštění sněhu a ledu. Víte, že při rozpouštění ledu pomocí soli se vznikající roztok ochlazuje? Sůl změkčuje tvrdou vodu, což můžete využít třeba při praní prádla.
Sůl statisticky
Podle archeologických nálezů člověk v pravěku, v době kamenné, snědl za den maximálně 3 gramy soli, což odpovídá i dnešním zdravotním doporučením, kdy se za optimální denní dávku soli považuje jedna čajová lžička, tedy 4 gramy (vidíte, a to v pravěku neměli studované doktory, a přitom to věděli tak nějak sami od sebe).
Problém je, že – s výjimkou některých asijských zemí, kde místo soli používají spíše různá koření – se solí přejídáme. Třeba v Evropě lidé snědí zhruba 10 gramů soli za den, v Japonsku 11 gramů, v Číně 15 gramů. Nejblíže zdravotním doporučením jsou v Keni, dají si 3 gramy soli denně. Dospělý člověk pak zkonzumuje za rok v průměru asi 7,5 kg soli.
Na světě se vyrobí 220 milionů tun soli ročně, z toho v Evropě 45 milionů tun. Z toho ale jen 4 % jsou určena do kuchyní, zbytek se užívá v chemickém průmyslu. Největším vývozcem soli je Austrálie (90 procent své produkce), druhé je Mexiko. Obě země dohromady zásobují svět 41 procenty soli.
Sůl se kromě vaření a konzervace masa, ryb a zeleniny používá v chemickém průmyslu pro tvorbu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny solné a dalších látek, využívá se např. v mydlovarnictví, sklářství, metalurgii, v papírenském průmyslu, nebo při výrobě barev či dokonce v oděvním průmyslu. Mořská sůl se používá ve vaření nebo v kosmetice.
Sůl zdravotně
Inu a nyní tedy to podstatné – jak sůl přispívá, či nepřispívá našemu zdraví? Už jsme výše zmiňovali, že sůl je životně důležitý minerál, potřebný pro životní funkce většiny organizmů. Draslík najdeme uvnitř buněk, sodík pak v mezibuněčné tekutině. Tělo sůl neustále vylučuje v moči a potu, a protože si ji neumí samo vytvořit, musíme sůl prostřednictvím potravy tělu dodávat.
Sodík má v organismu řadu velmi důležitých funkcí – má vliv na správnou kontrakci svalů, podporuje metabolismus minerálních látek, je důležitý pro růst, udržuje vápník v krvi v rozpustném stavu, zadržuje tekutiny v těle, udržuje elektrickou aktivitu buněk, přenos nervových vzruchů atd. Musí ale být v rovnovážném stavu s draslíkem.
Byl jednou jeden král, nejznámější reklama na sůl… foto: Česká televize
Draslík pak udržuje tonus svalů, rovněž ovlivňuje přenos vzruchů nervovými vlákny, odstraňuje únavu, spolupůsobí při tvorbě tkání a slouží jako přirozené diuretikum. Jeho nedostatek zapříčiňuje nepružnost cév. A opět platí, že musí být ve vyváženém stavu se sodíkem.
Při nevyváženém stavu dochází k poruchám práce těla s vodou (tělo vodu zadržuje), dochází k úbytku svalů, tělo je unavené, člověk je nervózní, stoupá krevní tlak. Většinou – díky tomu, že jídla přesolíme – je tomu tak díky nadbytku sodíku. Nadbytek draslíku na druhou stranu se objevuje vzácně u lidí, kteří jedí výhradně ovoce, nejčastěji tropické, a brambory (oboje obsahuje draslíku skutečně hodně), nebo u lidí na dietě s nízkým obsahem sodíku.
Jestliže však ve smyslu hesla o zlaté střední cestě solíme rozumně a přiměřeně, pak sůl doplňuje některé chybějící minerální látky, pomáhá při tvorbě kyseliny solné v žaludku, jež je základní látkou při trávení, určuje správnou funkci ledvin, dokáže navodit lepší náladu, uvolnit svaly.
Mořská sůl uklidňuje citlivou pokožku a zmírňuje její podráždění, také působí antibakteriálně.
V lékařství roztoky soli nahrazují krev – velká ztráta krve nebo tělesné kapaliny způsobená nehodou, operací nebo nemocí musí být okamžitě vyrovnána. Používá se pak infuze s fyziologickým roztokem kuchyňské soli (9 g soli na litr kapaliny odpovídá svou koncentrací lidské krvi).
Známé je rovněž zdravotní využití slané vody při zánětech horních cest dýchacích (na vyplachování nosu i úst), pro uklidňující koupele, naše babičky pak používaly teplou sůl zabalenou v látce na obklady kloubů, při zánětech močového měchýře, na průdušky.
Hodně se prodávají solné lampy – ale tady vás zklamu. Žádný vědecký pokus neodhalil ani snížení negativních iontů v místnosti, ani lepší zdravotní účinky na dýchací systém, když máte doma solnou lampu se zapálenou svíčkou. Energie, vyprodukovaná teplem svíčky nebo žárovkou na krystalky soli ve svíčce je totiž tak malá, že na žádnou ionizaci vzduchu nestačí.
Dá se někdy zhřešit a koupit si třeba ke snídani nějaký klasický salát s majonézou?
Odpověď je jednoduchá. Samozřejmě že dá, avšak za podmínky, že jinak dodržujete správnou životosprávu, hlídáte si kalorie přijaté a vydané a přiměřeně se pohybujete nebo sportujete. Jenže mne jako šťouru prostě zajímá, který z těch zhruba patnácti salátů nabízených v supermarketech nebo lahůdkách má nejméně kalorií a který třeba dokonce nabízí oproti nezdravé majonéze něco zdravého.
Spousta z nás zajisté občas přemýšlí, kde ušetřit čas na věci, které nám dělají radost. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že největší žrout vzácných chvil odpočinku je pro mě každodenní příprava jídla.
A proto se také já snažím tento čas minimalizovat tím, že si uvařím a jídla připravím na více dní dopředu.
