Anna Štumpf: Těhu v běhu aneb jak jsem se proběhala k pohodovému těhotenství plus praktické rady nejen pro těhotné

Půvabnou blondýnku si mnozí jistě pamatují z obrazovek České televize, kde byla právoplatným členem týmu Černé ovce.

Poslední roky se převážně věnuje své rozrůstající se rodince a běhu, s kterým nepřestala ani během těhotenství. Své poznatky zúročila v psaní první české knížky o běhání v těhotenství, kterou před pár dny vydal CPRESS, Albatrosmedia.

V souvislosti s vydáním její knížky, jež nese příznačný název Těhu v běhu, jsme si spolu povídaly o tom, jak to všechno vlastně začalo a co jí její milovaný běh dal.

Aničko, co vy a sport? Kamarádily jste se odmalička? A kdy a jak jste objevila běh?
Odmala jsem byla akční dítě, ale nikdy jsem se žádnému sportu nevydržela věnovat dlouho. Prošla jsem gymnastikou, různými tanečky, až po taekwondo. Běh jsem nesnášela. Na tělocvik jsem nosila omluvenky, že mám šelest na srdci, maximálně jsem běhala „sprint“ na 60, 100 m. Okruh na školním hřišti jsem nikdy neoběhla. Zlomilo se to teprve někdy před pěti lety, kdy se ze mě stával workoholik, pracovala jsem od pondělí do neděle, po večerech, na dovolené… V jednu chvíli jsem měla takovou krizi, že jsem si řekla „dost“, zaklapla notebook, nazula staré tenisky a vyběhla. Chtěla jsem tomu utéct. A povedlo se, i když jsem uběhla jen pár stovek metrů. Pak jsem běhala několikrát týdně, každé ráno před prací. A vše se změnilo. K lepšímu. Po třech měsících jsem běžela první závod na 5 km.

Běhat jste nepřestala ani při svém prvním těhotenství, které jste nakonec zdárně zvládla a porodila zdravého potomka. Jak se na vaše aktivity dívalo okolí, a hlavně pak ošetřující lékař? Pamatuji si, že já jsem před více jak dvaceti lety byla za divnou, když jsem se dál věnovala rekreačnímu aerobiku a ještě v osmém měsíci vedla lekce pro veřejnost.
I já jsem byla za divnou. Za těch dvacet let se asi nic nezměnilo (úsměv). I když teda doufám, že tou osvětou, co se snažím šířit, se to pomaličku zlepšuje. Zatímco v prvním těhotenství mě odrazoval a odsuzoval skoro každý, při druhém vidím, že už to není „tak divé“. Teď teda nejsem tolik divná, když běhám těhotná, ale za exota jsem pořád, protože běhám těhotná, a ještě s cca 20 kg zátěží v podobě kočárku se synem. Co se týká lékařů, platí, že co lékař, to jiný názor. V prvním těhotenství jsem se u jedné gynekoložky setkala s naprostým nepochopením. Řekla mi, že těhotné prostě neběhají a tečka. Že bych neměla ani pracovat, mám být doma, odpočívat a „hnízdit“. Naštěstí jsem se potkala i s jiným lékařem. Ten nechápal manželovu otázku, proč by mělo vadit, že běhám, když já i plod jsme v pořádku a moje tělo je na to zvyklé. Dokonce řekl, že je pro mě mnohem lepší, když se půjdu proběhnout na čerstvý vzduch, než abych někde v MHD chytla chřipku – to je prý pro plod daleko nebezpečnější.

Důležitým předpokladem sportování v požehnaném stavu je jistě fakt, že matka musí být bez zdravotních problémů a těhotenství nesmí spadat do kategorie rizikových. Která vyšetření by to měla potvrdit, aby žena mohla s čistým svědomím říct, že nic nepodcenila
V první řadě bych ještě ráda poznamenala, že jedním z důležitých kritérií je i to, aby žena byla na běh zvyklá už před otěhotněním. Často se setkávám s dotazy, zda se dá běhat v těhotenství, když s ním žena teprve nedávno začala. Já to nedoporučuji, tělo musí být na běh zvyklé. A naopak, i když se jedná o zkušenou běžkyni, je důležité, aby poslouchala svoje tělo. Vnímala, jak při běhu reaguje.
Co se týká zdravotní stránky, tu vám nejlépe zhodnotí váš gynekolog. Určitě nedoporučuji běhat, pokud už máte za sebou potrat ve druhém trimestru nebo opakované potraty v trimestru prvním. Křeče, tlak, stahy, špinění, krvácení, nízko uložená placenta… To vše jsou také varovné příznaky, které říkají, abyste zastavila.

Jak se běhalo v těhotenství vám a přišly případně nějaké krize, které vás zaskočily? Jak jste se v této oblasti poučila?
V prvním těhotenství jsem byla opatrnější, přeci jen, informací nebylo tolik, osvěta tady žádná, každý mi to vymlouval… Překvapilo mě, jak mohou být citlivá prsa, a že je důležité investovat do kvalitní podprsenky. V obou těhotenství mi vadily seběhy z kopců: posunuté těžiště, tlak na pánevní dno… Tělo vyslalo signál, že se mu to nelíbí, a tak jsem vždy zpomalila nebo kopec jen sešla a až na rovince se opět rozeběhla. Jinak se mi běhalo skvěle, a kromě častějšího pocitu čůrání mě opravdu nic netrápilo. Spíš mě překvapilo to, co přišlo po porodu. Měla jsem bezproblémový a relativně rychlý porod (4 hodiny od přijetí do porodnice), bez poranění nebo nastřižení. Už v porodnici jsem měla roupy a poprvé vyběhla ještě v šestinedělí. A to byla chyba. Ačkoliv jsem se cítila naprosto v pořádku a nic mě nebolelo, tělo to vnímalo jinak. Děloha ještě nebyla pořádně zavinutá, pánevní dno nebylo zpevněné, všechny svaly ve spodní části těla byly povolené… A já se po dvou kilometrech tak trochu počůrala. Přišla jsem domů, pochopila jsem, že šestinedělí tu není pro nic za nic. Objednala jsem se k fyzioterapeutce, začala se víc věnovat svému pánevnímu dnu, středu těla, ale také rozestupu břišních svalů (diastáza), o kterém jsem neměla ponětí. A když jsem po šestinedělí vyběhla znovu, zvládla jsem pět kilometrů. Po pár měsících první závod a po osmi měsících jsme si s manželem zaběhli náš první maraton.

Jak se díváte na fakt, že poslední dobou se běh těší takové oblibě a lidé, mnohdy bez výraznější přípravy, vyrážejí na různé závody? Kritika zaznívá nejen od trenérů, kteří vidí, jak lidé situaci podceňují, ale hlavně pak od lékařů, jež pak řeší akutní případy. Kdy by člověk podle vás měl na závod vyrazit a jak postupovat, aby to zkrátka nepřepálil?
Já tomu strašně fandím, je to skvělý, pořád lepší, než aby ti lidé nic nedělali. Samozřejmě je tam ale i ta druhá stránka, obzvlášť, co se závodů týká. Přihlásit se na závod je dobrá motivace, ale když pak vidím, kolik lidí přecení své možnosti a jak hrušky ze stromu při závodech odpadají… To je smutný. Chápu pak i ty běžce, kteří se nedostanou na vyprodaný závod a jsou naštvaní, protože jim zaberou místa právě tihle „střelci“. Nebo běžci, kteří si na závodě věří na rekord, ale nemají šanci, protože se už od startu musí prodírat běžci začátečníky, kteří se tlačí před startem dopředu z důvodu, který mi není znám. A o zraněních ani nemluvě. Znám několik běžců – začátečníků, kteří to přepálili, odpadli. Nebo se přetrénovali a pak se léčili z únavových zlomenin, patních ostruh, natažených nebo utržených vazů… Těžko těmhle lidem radit, já myslím, že by každý měl znát své tělo, své možnosti. A pokud ještě není schopen určitou vzdálenost uběhnout nebo si jen trochu není jistý, na start by se postavit neměl.

Děkuji za názor. Na závěr pojďme k tématu běhu trochu obecněji. Co byste poradila lidem, kteří se rozhodli začít běhat. Nechtějí dojíždět do fitcentra, ale cítí, že by jim pravidelný pohyb pomohl?
Až teď, kdy mám asi 13 kg navíc, naprosto chápu lidi s nadváhou, kteří sice se sebou chtějí něco dělat, ale po uběhnutí tří stovek metrů běh vzdají. Nedivím se jim. Jsou zadýchaní, píchá je v boku, všechno je bolí… Řeknou, že běh pro ně není, že je nebaví a skončí s ním dřív, než začnou. Přitom právě pro tyhle lidi je to ten nejlepší pohyb. Ale je pravda, že s kily navíc se vážně běhá špatně, sama to teď cítím, odlepit nohy (ale i zadek) od silnice, udýchat to… To ale neznamená, že to nejde. A že se to postupně nezlepší. Doporučuji začít chůzí, pak přejít na „indiána“, to znamená střídat běh s chůzí, nejdřív víc chodit, méně běhat, ale postupně to otočit, běžet déle, v chůzi odpočívat méně. Uvidíte, že celková vzdálenost se vám automaticky sama natáhne, začnete být rychlejší… Pomoci vám může hudba ve sluchátkách, parťák po boku, motivace zhubnout, přihlášení se na nějaký vzdálenější závod. Na každého platí něco jiného.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří.

Vizitka

Anna Štumpf, autorka úspěšného blogu www.Tehuvbehu.cz, hobby běžkyně a fitness nadšenkyně píše ve své knize Těhu v běhu nejen o běhání v těhotenství, ale také o tom, jak se po porodu dostat zpátky do formy. Na knížce spolupracovala s celou řadou odborníků, lékařů, fyzioterapeutů, trenérů a hlavně maminek, které byly v těhotenství také velmi aktivní.

• foto: archiv Aničky Štumpf

Ing. Macáková Marcela

Studium na VŠCHT ji inspirovalo k většímu zájmu o výživu a fungování lidského těla. Po promoci připravovala osvětové články pro řadu časopisů – Vlasta, Fit styl, Longevity, Moje zdraví aj. Následně působila jako šéfredaktorka na několika webech, včetně vlastního úzce specializovaného projektu Aerobic.cz. Vedle teorie se celou dobu věnovala i praxi – vedla lekce cvičení a byla lektorkou ve STOBu.

Některé postřehy z oblasti fitness sepsala v roce 2001 do knihy Aerobik (Grada). Jako editorka se podílela také na knize Kalorické Tabulky – nejlepší recepty (Nakladatelství Jota). Od roku 2011 připravuje blog Kalorických Tabulek a je jedním ze správců týmu KT na Facebooku.