Jídla a kalorické rady v pořekadlech

Také vám ve školce říkali – s plnou pusou se nemluví, dobré chutnání a bez povídání, když se jí, tak se nemluví?

Ano, dnes se v naší rubrice O kaloriích nevážně podíváme na zoubek úslovím, příslovím a pořekadlům.

Když tak učiníme komplexně, zjistíme, že se dají rozdělit do zhruba čtyř kategorií. V první najdeme obecné rady z oblasti etikety, tedy jak se u jídla chovat a co dělat u stolu. V další zdravotní rady. Následuje široká škála pořekadel o hladu. A konečně se jídlo bere symbolicky, jako něco pro ponaučení v jiné oblasti. Pár přísloví si oživíme – a s nimi i nutriční rady, které sice všichni tak dobře známe, ale nikdy nezaškodí si je znovu a znovu opakovat. Neboť je rádi zapomínáme praktikovat.

ETIKETA

Na téma, zda povídat při jídle, nebo ne, mají jižní národy svůj názor. Samozřejmě úsloví o tom, že s plnou pusou se nemluví, patří mezi rozumné rady. Ono s plnou pusou se třeba i špatně píská, zkuste si to. Stačí si dát do pusy bonbon.

• Ale s tím povídáním jsem přesvědčen, že jde o napomenutí ne až tak staré, které vzniklo s rozvojem školek, v nichž si učitelky chtěly od neustálého bzukotu dětí alespoň na chvíli odpočinout.

Přitom se naopak jídla vychutnaná ve společnosti, za lehké konverzace, pojídaná delší dobu po kouscích – jako činí ony jižní národy –, považují za skvělou možnost k hubnutí. Při takové příležitosti totiž nemáme potřebu se přejídat. Dokonce jídlo i lépe a déle žvýkáme, což je rovněž jedna z moderních zdravotních rad.

Zvláštní je, že kromě tohoto tématu se k etiketě moc dalších přísloví nevztahuje. Nikde ani jedno přísloví či úsloví, abychom se prsty nešťárali v zubech, abychom neolizovali nůž apod.

RADY

Naopak v této kategorii najdeme žeň velmi úrodnou. „Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta. Kdo je umírněný v jídle, je sám sobě lékařem. Je třeba jíst, abys žil, a ne žít, abys jedl. Kde se hodně pije, žere, tam otvírá nemoc dveře. Z sytosti břicha zadek vítězství bere. Všeho s mírou. Jez do polosyta, pij do polopita.“

• Evidentně si již naši předkové všimli, že střídmost v jídle rovná se zdraví a delší život. A že bychom neměli jídlu a hodování zasvětit svůj život. Na druhou stranu nesmíme však zapomenout ani na pořekadlo „Kdo lépe krmen, lépe táhne“.

„Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem, o večeři s nepřítelem. Kdo chce spáti sladce, ať večeří krátce.“ Další nutriční rada, zcela moderní, byť velmi stará a nejspíše praxí odpozorovaná. Skutečně není radno jít spát s plným žaludkem, protože organismus má odpočívat, nikoliv se soustředit na noční trávení. Podle současných studií se doporučuje jíst naposledy dvě hodiny před odchodem na lože.

Když jsme u spánku, mým nejoblíbenějším úslovím je „Dát si dvacet“. Představte si, že i současné moderní studie tvrdí, když si dáte po obědě dvacet minut leháro, budete pak výkonnější a aktivnější. Některé zahraniční firmy již začaly tento systém zavádět na svých pracovištích, vybavených gauči, divany a sofa, a skutečně potvrdily následnou vyšší produktivitu svých zaměstnanců. Škoda, že u nás jsme s podobnými novinkami většinou tak patnáct let pozadu, že?

HLAD

Mnohá pořekadla odrážela skutečnost hadu (vzpomeňme jen „jitrnici, jakou svět neviděl“) – chudí lidé skutečně žili jen o kaších a dvou plátcích (protože o plnohodnotné krajíce nešlo) chleba denně. Maso – když už – bývalo jen o víkendu a ve svátky. „V čas nouze i brambory pochoutkou,“ se říkalo. Ale rovněž platilo: „Chutnější chléb ve svobodě než koláč ve službě“ nebo „Lepší je být hladový a bez poskvrny, než sytý a zkažený“.

S tím samozřejmě souvisely i poznatky o rozdílech mezi těmi, kteří jídlo považovali za dar a vzácnost, a mezi těmi, kteří si mohli dopřávat denně plných talířů masa. Nejvýznamnějším z nich je „Sytý hladovému nevěří“. Z něho se pak dovozují další přísloví jako „Hladovému se zdá být i buvolí roh měkký. Sytému se zdá být i jehněčí maso tuhé“. (Dokonce se díky tomu povedla neustále platná politická definice, a to „Od hlavy ryba smrdí“.)

Což je smutná pravda, že často máme potřebu druhými opovrhovat, nebo si o nich myslet jen to negativní, aniž bychom byli v jejich kůži a zažívali to, co oni. Chce to velmi velký kus empatie. „Hlad se nedá slovy utišit“ pak znamená, že v některých případech plané řeči nepomohou.

Známé hladové přísloví „Hlad má velké oči“ by se dalo zařadit mezi nutriční rady. Skutečně nedělá tělu dobře, když třeba celý den držíme dietu a večer pak zbaštíme, na co přijdeme. I když zde šlo spíše o tom, že hladový člověk má pocit, kolik by jídla nesnědl, ale pak zjistí, jak se ani žaludek nedá rozpínat donekonečna.

• Za války se pak vyhládlým z bitev nebo později z koncentračních táborů rovněž nesmělo podat větší množství jídla naráz, protože v nejlepším případě by dostali vleklý průjem, v horším mohli zemřít.

A konečně oblíbené, ale nesmírně kontroverzní „Hlad je nejlepší kuchař“. Vztahuje se nejspíše k situaci, kdy hladoví bloumáme po bytě, a všude jen zbytky. Tehdy se projeví naše schopnosti kombinace. Takto třeba vznikla majonéza, alespoň se o tom traduje hezká historka.

V době obléhání pevnosti Mayenne roku 1757 prý neměl kuchař už nijak moc zásob a surovin. Míchaná vajíčka už všem lezla krkem. Tehdy údajně vévoda Louis-François-Armand du Plessis de Richelieu nařídil, aby kuchař z vajec a oleje vymyslel něco jiného. A tak kuchař obé míchal tak dlouho, až mu vznikla tuhá pěna. Pro chuť přidal trochu octa, sůl a pepř a všem mayonnaise de poulet tak zachutnala, že si kuchař vysloužil vojenský řád.

Ale jde jen o legendu, skutečný vznik není jasný a zřejmou je jen skutečnost, že se majonéza začala používat ve Francii na konci 18. století. A podle některých nutričních poradců dokonce jedna lžička kvalitní majonézy denně pozitivně působí na zdraví.

SYMBOLIKA

Mnohá ponaučení sice vycházejí z jídla, ale mají obecnou platnost i do běžného života. Podobná „jídelní podobenství“ najdeme už v Bibli, kde třeba Ježíš mluví o uschlém fíkovníku jakožto podobenství o člověku, který „nenese ovoce“, nebo o semenech, která padnou na úrodnou či neúrodnou půdu a mnohá další.

České přísloví „Od včely máš medu, od hada však jedu“ znamená, že si máte dávat pozor, komu nasloucháte, od koho si necháváte radit a kdo je vaším přítelem.

Fráze „Bez práce nejsou koláče“ se dá najít v mnoha dalších obměnách (Patří sem i citáty jako „Kdo chce žíti, musí síti“ či „Jak zaseješ, tak sklidíš“.), ale vždy směřuje k jedinému – když nebudeme pracovat, nebudeme mít co jíst. Tedy, pokud nejsme zloději. Ale k tomu se zase vztahují citáty výše o svobodě a životu bez poskvrny.

Opět nejde jen o jídlo a práci na poli – na tom, jak budeme pracovat (případně práci flákat), závisejí naše pozdější výsledky.

Další varování se týká naší nestřídmosti. A opět nejen v jídle. Varování „S jídlem roste chuť“ je určeno těm, kteří nikdy nejsou spokojeni s tím, co mají, a chtěli by stále víc. Přitom se však ani neodkážou radovat z toho, co již mají. Jaké jsou vaše hranice, kdy jste si jisti, že více již nechcete, a jste spokojeni s tím, co máte?

„Nic se nejí tak horké“ je rovněž dobrá životní rada. Samozřejmě se nevztahuje jen k horké kaši, již je nutno foukat a chvíli počkat, než vychladne natolik, aby si člověk nespálil pusu. Ale i k situacím v běžném životě, kdy zpanikaříme a hledáme okamžité řešení, místo, abychom chvíli počkali, jak se věci vyvrbí a vytříbí.

Asi nejoblíbenější frází je „Láska prochází žaludkem“. Vskutku, po dobrém jídle a pití se svět hned zdá veselejší, příjemnější a radostnější. Existují teorie, že toto přísloví vzniklo díky ne zrovna pohledným dívkám na vdávání, které ale možného budoucího chotě „utáhly“ na skvělá jídla.

Našlo by se hodně dalších přísloví do všech čtyř kategorií (zvláštní, že kromě jednoho – „Malý hrnek rád překypí“ – jsem nenašel žádná s kuchařskými radami), která nám i dnes mají co říci a i když znějí omšele, vágně a jednoduše, vyplatí se nad nimi někdy zamyslet a dokonce se podle nich někdy řídit.

A nezapomeňte na to hlavní. „Co si doma uvaříš, to si doma sněz.“

Jan Lipšanský

Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.

2.8.2018 Jan Lipšanský Články, O kaloriích nevážně