Doba čtyřicetidenního postu skončila, oslavy rovnodennosti a příchodu jara a Slunce proběhly, a tak je nejlepší doba na svatby a hostiny.
Opravdu?
Jak jsme psali v jednom z našich předchozích oddechových článků, lidé v minulosti rok dělili rovným dílem na období postu a na období hojnosti. V době postu se meditovalo, v době hojnosti se raduje. Velikonocemi jsme vstoupili do období radosti. A tak není divu, že lidé za takovéto výhodné konstelace častěji vstupovali i do stavu manželství, protože máj byl odjakživa pokládán za symbol lásky.
Bývalo tak tomu vždy, až do 18. století, kdy máj převálcoval romantismus a vědecko-technická revoluce. Romantické knihy jsou totiž plny vnitřně rozervaných mužů, nemocných a bledých dívek, jež potřebují mužskou ochranu, osaměle bloudících poutníků po rozvalinách hradů, gotických hororů, a žádný ten příběh nedopadne dobře.
V době nástupu průmyslové revoluce přestaly také platit v podstatě volnější požadavky na práci poddaných (platil se jen desátek, v zimě se nepracovalo, kdejaký církevní svátek včetně nedělí bylo volno) a zavedly se dvanáctihodinové a nedělní směny ve fabrikách, někdy i delší, dělalo se i v zimě.
Když tedy nevěsta otěhotněla, mohla s porodem počítat v lednu nebo únoru, tedy v době ještě panující zimy a oslabeného organismu, zvláště pokud dřela někde ve fabrice u šicího stroje od nevidím do nevidím.
V některých zemích kdysi býval květen svátkem mrtvých, místo současného listopadu, a povědomí o tom se dostalo i do našich krajin. A takovouto kombinací pak vznikla nejznámější úsloví, která dnes nesmyslně brání nevěstám v květnu vstoupit do stavu manželského. Pověry jako „svatba v máji, nevěsta do roka na máry“ mají své kořeny paradoxně právě v romantickém hnutí a prakticky v dost mizerných podmínkách žen dělnic v době rozvoje továren, a částečně i ve vzrůstajícím zájmu o exotiku.
Nezbytnou součástí svatby jsou svatební hostiny. V dnešní době si můžeme vybrat menu luxusní, exotické, vegetariánské apod., ale co nesmělo chybět na svatebních stolech třeba ještě v nedávné minulosti?
V opravdu „dřevěných“ dobách se něco jako svatby neuzavíralo – v patriarchální společnosti si prostě chlap vybral ženu podle svého gusta, odvedl si ji domů a hotovo. Velmi dlouho se za ideální věk nevěsty považovalo, když měla 12 – 17 let.
Časem, protože člověk má rád různé ceremonie a hlavně důvody k oslavám, se však postupně nejprve objevila rozlučka chlapů se svobodou (doklady máme ze starověké Sparty), Římané si z výběru ženy udělali placenou soutěž s názvem Coemptio, staří Egypťané „vynalezli“ snubní prstýnky (vázané z trávy nebo vyřezané z kostí).
Nu a odtud už nebylo daleko k myšlence pořádně vše zajíst a zapít. Svatební hostiny trvaly někdy tři dny až týden, přičemž muži a ženy seděli často odděleně. Na středověkých svatbách šlechticů se popíjelo víno, pojídalo maso, a k tomu hráli potulní zpěváci a společnost bavili šašci a kejklíři.
V Novém zákoně Ježíš dokonce začne své veřejné působení právě na svatbě, kde způsobí první svůj zázrak – promění vodu ve víno. A posléze svatbu použije jako přirovnání ke království nebeskému. A my z tohoto podobenství zjistíme, co se tehdy jedlo: „Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“
Pokud jde o současné tradice, zapomeňte například na dort, jak jej znáte v dnešní podobě. Ten se k nám dostal až v 19. století, v době Rakouska-Uherska, a to z Anglie, kde jej v roce 1859 poprvé připravili na svatbu jedné z dcer královny Viktorie.
Místo dortu zaujímal čestné místo na stole kulatý, pšeničný nebo ječný chléb. Kulatý proto, že – podobně jako prstýnky – znázorňuje nerozdělený kruh. Ženich snědl krajíc a o nevěstinu hlavu se zbytek chleba rozlomil na dvě půlky. Hosté si brali ze svatebního chleba drobky jako symbol prosperity, štěstí a dlouhého života dětí. Tato tradice od zhruba 17. století skoro vymizela, udržela se do dnešních dní jen v severním Skotsku.
V současné době jde o koláčky, kterými se zvou svatební hosté a vztahuje se k nim rovněž několik pověr (nesmí je péct nevěsta, koláček z rohu plechu způsobí, že žena, která jej snědla, se do roka vdá apod.).
Na středověkých svatbách však bývalo zvykem klást malé buchty před ženicha s nevěstou, aby tato dobrota vytvořila co největší hromadu. Pokud byli novomanželé schopni si nad touto kupou buchtiček dát pusu, znamenalo to opět prosperitu a požehnání svazku.
Podle legendy přišel na dvůr krále Karla II. Stuarta v Londýně kolem roku 1660 neznámý francouzský kuchař a nachomýtl se právě k této svatební piškuntálii. I napadlo ho, vytvořit z té hromady koláčků jednu pevnou hmotu.
Aby vrstvy držely pohromadě, používala se k tomu zkrácená násada od koštěte. A aby takový dort dlouho vydržel, poléval se sádlem a nechával ztuhnout v chladu sklepů. Před dalším podáváním se pak sádlo odstranilo. Z tohoto zvyku později vznikla dortová poleva.
V 17. století se pak ještě objevil tzv. nevěstin koláč se sladkou náplní (švestky, ovoce), v němž byl zapečený prsten. Existují záznamy, že si někteří novomanželé dávali pro štěstí svatební dort pod polštář („Však ona to služka vyčistí!“).
Tradice házení rýže na ženicha s nevěstou, kteří odcházejí od obřadu, má své kořeny ve staré Indii a v Římě. V Indii žena symbolicky stoupla na malou hromádku rýže nebo se do ohně házela zrna (opět symbol hojnosti a plodnosti).
Na svatebčany se házela ale i semínka, oříšky nebo květiny.
Angličtiny znalí vědí, že líbánkám se anglicky řekne honeymoon – tedy něco jako medový měsíc. Toto slovo vzniklo původně ve starém Řecku, kde se i dodnes někde drží tradice nakreslit medem na dveře nevěsty srdce nebo kříž. Nevěsta pak hází na dveře granátová jablka a kolik semínek zůstane přilepeno na medu, tolik bude mít pár dětí a tak sladký život.
Jednou z tradic bylo dát novomanželům vlašský ořech, rozdělený na čtyři části. Ty symbolicky představovaly ženicha, nevěstu a dvě nově spojené rodiny.
Další ze zvyků středověku, který se dochoval dodnes. Původně šlo o zvyk v chudých rodinách, kde na víc než vývar, někdy s kousky chleba či nudlí, neměli. Nevěsta se ženichem se museli krmit jednou lžící, což symbolizovalo jak jejich schopnosti vzájemné spolupráce, tak umění brát a dávat ze společného.
V bohatších rodinách se připravovaly polévky se slepičím nebo hovězím masem, a posléze se objevily i ty dnes tak populární játrové knedlíčky.
Kdo chce hubnout, měl by nejen kvalitně jíst, ale i v optimálním množství
Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.
2.5.2019 Články, O kaloriích nevážně
Dnes si představíme tři současné „novinky“ (ono totiž moc o novinky nejde) do kuchyně, jejich historii, využití a případné kalorické výhody.
Jde o hity z naší skupiny Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami.
Celý článek 13.4.2024
Jídlo je radost, ne starost.
A to samozřejmě platí i během svátků. Připomeňme si, jak si užít velikonoční čas – a to včetně tradičních i nových pochoutek. A nezbytných vajec.
Celý článek 28.3.2024
S rostoucí popularitou indických restaurací začínáme i víc používat indické názvy jídel.
Asi není problém zapamatovat si, že slovo „aloo“ znamená brambory, „palak“ špenát, „chana“ že je cizrna, „dhál“ čočka, „rajma“ fazole, „mattar“ hrášek, „paneer“ je sýr, „raita“ jogurt, „gobhi“ květák „malai kofta“ opečené noky z bramborového těsta.
Celý článek 24.3.2024
