Jak se jedlo na svatbách

Doba čtyřicetidenního postu skončila, oslavy rovnodennosti a příchodu jara a Slunce proběhly, a tak je nejlepší doba na svatby a hostiny.

Opravdu?

Jak vznikla pověra o květnu jako špatném měsíci pro svatbu

Jak jsme psali v jednom z našich předchozích oddechových článků, lidé v minulosti rok dělili rovným dílem na období postu a na období hojnosti. V době postu se meditovalo, v době hojnosti se raduje. Velikonocemi jsme vstoupili do období radosti. A tak není divu, že lidé za takovéto výhodné konstelace častěji vstupovali i do stavu manželství, protože máj byl odjakživa pokládán za symbol lásky.

Bývalo tak tomu vždy, až do 18. století, kdy máj převálcoval romantismus a vědecko-technická revoluce. Romantické knihy jsou totiž plny vnitřně rozervaných mužů, nemocných a bledých dívek, jež potřebují mužskou ochranu, osaměle bloudících poutníků po rozvalinách hradů, gotických hororů, a žádný ten příběh nedopadne dobře.

• On ostatně ani ten Máchův Máj není oslavou lásky, ale steskem odsouzence před popravou, že?

V době nástupu průmyslové revoluce přestaly také platit v podstatě volnější požadavky na práci poddaných (platil se jen desátek, v zimě se nepracovalo, kdejaký církevní svátek včetně nedělí bylo volno) a zavedly se dvanáctihodinové a nedělní směny ve fabrikách, někdy i delší, dělalo se i v zimě.

Když tedy nevěsta otěhotněla, mohla s porodem počítat v lednu nebo únoru, tedy v době ještě panující zimy a oslabeného organismu, zvláště pokud dřela někde ve fabrice u šicího stroje od nevidím do nevidím.

• V tom případě je ale zcela nepochopitelně, proč byly pominuty, co se svateb týče, březen a duben, které nabízejí možnosti porodu na prosinec nebo leden.

V některých zemích kdysi býval květen svátkem mrtvých, místo současného listopadu, a povědomí o tom se dostalo i do našich krajin. A takovouto kombinací pak vznikla nejznámější úsloví, která dnes nesmyslně brání nevěstám v květnu vstoupit do stavu manželského. Pověry jako „svatba v máji, nevěsta do roka na máry“ mají své kořeny paradoxně právě v romantickém hnutí a prakticky v dost mizerných podmínkách žen dělnic v době rozvoje továren, a částečně i ve vzrůstajícím zájmu o exotiku.

• Na každý pád v dnešní době s vynikající lékařskou péčí a vitamíny dostupnými i v zimě (otázkou je ta dvanáctihodinová pracovní doba) myslím podobné strachy odpadají. Mimochodem v květnu měly svatbu i slavné osobnosti jako Elvis Presley nebo Aleš Valenta.

Co nesmělo chybět za jídla na svatební hostině

Nezbytnou součástí svatby jsou svatební hostiny. V dnešní době si můžeme vybrat menu luxusní, exotické, vegetariánské apod., ale co nesmělo chybět na svatebních stolech třeba ještě v nedávné minulosti?

V opravdu „dřevěných“ dobách se něco jako svatby neuzavíralo – v patriarchální společnosti si prostě chlap vybral ženu podle svého gusta, odvedl si ji domů a hotovo. Velmi dlouho se za ideální věk nevěsty považovalo, když měla 12 – 17 let.

Časem, protože člověk má rád různé ceremonie a hlavně důvody k oslavám, se však postupně nejprve objevila rozlučka chlapů se svobodou (doklady máme ze starověké Sparty), Římané si z výběru ženy udělali placenou soutěž s názvem Coemptio, staří Egypťané „vynalezli“ snubní prstýnky (vázané z trávy nebo vyřezané z kostí).

Nu a odtud už nebylo daleko k myšlence pořádně vše zajíst a zapít. Svatební hostiny trvaly někdy tři dny až týden, přičemž muži a ženy seděli často odděleně. Na středověkých svatbách šlechticů se popíjelo víno, pojídalo maso, a k tomu hráli potulní zpěváci a společnost bavili šašci a kejklíři.

V Novém zákoně Ježíš dokonce začne své veřejné působení právě na svatbě, kde způsobí první svůj zázrak – promění vodu ve víno. A posléze svatbu použije jako přirovnání ke království nebeskému. A my z tohoto podobenství zjistíme, co se tehdy jedlo: „Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“

Dort

Pokud jde o současné tradice, zapomeňte například na dort, jak jej znáte v dnešní podobě. Ten se k nám dostal až v 19. století, v době Rakouska-Uherska, a to z Anglie, kde jej v roce 1859 poprvé připravili na svatbu jedné z dcer královny Viktorie.

• Ale o peripetiích vzniku dortu si – překvapivě – více popovídáme v následující kapitole o svatebních koláčcích.

Místo dortu zaujímal čestné místo na stole kulatý, pšeničný nebo ječný chléb. Kulatý proto, že – podobně jako prstýnky – znázorňuje nerozdělený kruh. Ženich snědl krajíc a o nevěstinu hlavu se zbytek chleba rozlomil na dvě půlky. Hosté si brali ze svatebního chleba drobky jako symbol prosperity, štěstí a dlouhého života dětí. Tato tradice od zhruba 17. století skoro vymizela, udržela se do dnešních dní jen v severním Skotsku.

Svatební koláčky

V současné době jde o koláčky, kterými se zvou svatební hosté a vztahuje se k nim rovněž několik pověr (nesmí je péct nevěsta, koláček z rohu plechu způsobí, že žena, která jej snědla, se do roka vdá apod.).

Na středověkých svatbách však bývalo zvykem klást malé buchty před ženicha s nevěstou, aby tato dobrota vytvořila co největší hromadu. Pokud byli novomanželé schopni si nad touto kupou buchtiček dát pusu, znamenalo to opět prosperitu a požehnání svazku.

Podle legendy přišel na dvůr krále Karla II. Stuarta v Londýně kolem roku 1660 neznámý francouzský kuchař a nachomýtl se právě k této svatební piškuntálii. I napadlo ho, vytvořit z té hromady koláčků jednu pevnou hmotu.

Aby vrstvy držely pohromadě, používala se k tomu zkrácená násada od koštěte. A aby takový dort dlouho vydržel, poléval se sádlem a nechával ztuhnout v chladu sklepů. Před dalším podáváním se pak sádlo odstranilo. Z tohoto zvyku později vznikla dortová poleva.

V 17. století se pak ještě objevil tzv. nevěstin koláč se sladkou náplní (švestky, ovoce), v němž byl zapečený prsten. Existují záznamy, že si někteří novomanželé dávali pro štěstí svatební dort pod polštář („Však ona to služka vyčistí!“).

Rýže

Tradice házení rýže na ženicha s nevěstou, kteří odcházejí od obřadu, má své kořeny ve staré Indii a v Římě. V Indii žena symbolicky stoupla na malou hromádku rýže nebo se do ohně házela zrna (opět symbol hojnosti a plodnosti).

• Rovněž žena při odchodu z rodného domova rozhodí po místnosti rýži, aby i její rodiče měli dostatek jídla. V některých kulturách věří, že navštívit dům novomanželů předtím, než žena uvaří manželovi první rýži, přináší smůlu.

Na svatebčany se házela ale i semínka, oříšky nebo květiny.

Med

Angličtiny znalí vědí, že líbánkám se anglicky řekne honeymoon – tedy něco jako medový měsíc. Toto slovo vzniklo původně ve starém Řecku, kde se i dodnes někde drží tradice nakreslit medem na dveře nevěsty srdce nebo kříž. Nevěsta pak hází na dveře granátová jablka a kolik semínek zůstane přilepeno na medu, tolik bude mít pár dětí a tak sladký život.

Ořechy

Jednou z tradic bylo dát novomanželům vlašský ořech, rozdělený na čtyři části. Ty symbolicky představovaly ženicha, nevěstu a dvě nově spojené rodiny.

Polévka z jednoho talíře

Další ze zvyků středověku, který se dochoval dodnes. Původně šlo o zvyk v chudých rodinách, kde na víc než vývar, někdy s kousky chleba či nudlí, neměli. Nevěsta se ženichem se museli krmit jednou lžící, což symbolizovalo jak jejich schopnosti vzájemné spolupráce, tak umění brát a dávat ze společného.

V bohatších rodinách se připravovaly polévky se slepičím nebo hovězím masem, a posléze se objevily i ty dnes tak populární játrové knedlíčky.

2.5.2019 Jan Lipšanský Články, O kaloriích nevážně