Mateřství: Očekávání vs. realita očima trenérky Lucie Habalové

Jsem ráda ženou, cítím se žensky, neměnila bych a v příštím životě chci být zase žena.

Přestože si myslím, že některé věci jsou těžší, než jsem si kdy myslela.

Představte si modelovou situaci – trenérka ve fitku/učitelka na střední škole. Přítel, který se nedávno „vyslovil“, takže už snoubenec, odjíždí hrát hokej do zahraničí, takže hromada času pro sebe. Cvičila jsem v té době sedm dní v týdnu, kondice špičková, postavička jako lusk (tehdy bych vám to samé ovšem rozhodně neřekla).

Přejedeme k situaci o trošku dál, na dovolené u přítele se mi jaksi nedostavila perioda a tak pomalu, ale jistě bylo jasné, co jsem si „přivezla“ z návštěvy minulé.

• Vždycky jsem si představovala zjištění těhotenství jako z filmu – nadšení, slzy štěstí, společná radost.

V první chvíli mě ale napadla slova jako omezení osobní svobody, ztráta fyzičky, postava jako balón a konec všem aktivitám. Když se poptávám dneska okolo, je nás takových tak maximálně 5%. Ráda se během příštích let seznámím s větším počtem stejně smýšlejících, neváhejte mne kontaktovat. Tady se dostáváme k prvnímu porovnání očekávání a reality.

Moje těhotenství bylo, bylo… zvláštní. Ony pověstné ranní těhotenské nevolnosti v prvním trimestru se mě držely celý den a to až do porodu. Konec aktivitám se mi nakonec shodou všech pozitivních okolností povedl až dva týdny před porodem. Fyzička zůstala relativně neporušená, jelikož cvičit jsem zvládala taktéž do poloviny devátého měsíce. Souhrou těchto okolností jsem šla rodit s pouhými sedmi kilogramy navíc. A když jsem stála k někomu zády, nešlo si ani všimnout, že jsem těhotná. Ovšem pozor, nepodávám tím návod všem, mně zdraví sloužilo a moje úžasná dcerka můj styl života podporovala (dělá to tak mimochodem do dnes).

Vrátíme se k modelové situaci. Z porodnice jsem se vrátila o celých deset kilo lehčí, takže kromě kůže na břiše na mě nezůstal jediný pozůstatek těhotenství. Během našeho šíleného šestinedělí jsem pohubla ještě další tři kila, takže mi začaly závidět i mé bezdětné kamarádky. Všude okolo jsem slyšela, jak musím hodně jíst, protože teď už skutečně jím za dva, nesmím přijít o mlíčko a podobné hlášky. Nějak jsem po tom zvláštním těhotenství neměla sílu se jídlu bránit a poslední tečkou pro mou postavu bylo stěhovaní za, tehdy již, manželem. Během pár měsíců jsem se dostala na váhu porodní, během dalších pár měsíců na váhu ještě vyšší.

Snažila jsem se veškerý čas věnovat své dcerce (naše první měsíce nebyly vůbec lehké), manželovi a pak teprve sobě. Vysněná postava byla v nedohlednu, možná ještě dál. A moje pocity byly úplně jiné, než ženskost, atraktivita či fyzická zdatnost. Každodenní koloběh jsem zakončila odpočinkem u televize s balíčkem křupek a sklenkou vína, čímž jsem si navozovala totální odpočinek. Cvičení mi chybělo, neskutečně hodně moc. S pláčem jsem sledovala svoje fotky z minulosti, na kterých jsem si v té době přišla „tlustá“, jako by mi pomohlo se k tomu jenom přiblížit.

Sedm měsíců po porodu jsem se s tím přestala párat a našla si práci v nejbližším fitku, co jsme u domu měli. Být v novém městě, s malým miminkem, bez kamarádů, bez rodiny, jen s jedním párem pomocných rukou, bylo těžké, ale zvládli jsme to. Po pár měsících jsem se dostala k trénování na hokejových kempech, touto cestou do jiného fitka a pomalu se vracím ke všemu, co jsem kdy milovala. Mojí největší klientelou jsou stále ještě maminky, které jsou na tom podobně jako já. Radím se stravou, s tréninkem, aktivitami. Ovšem tady se zase ještě zastavíme u toho očekávání a reality.

Sama jsem čekala, že když se dostanu v počtu tréninků týdně na číslo 10-13, nebudu muset nic dál řešit a cesta k váhovému úbytku se mi otevře, vše bude klapat jako dřív.

• Realita? Nic takového.

Po třech měsících v tomto stylu váhový úbytek 0. Tvar postavy se samozřejmě změnil, fyzička taky vystřelila, ale kila se mně držela jako klíště. Záviděla jsem všem kamarádkách, které mi děkovaly, že díky mým radám sundaly tolik a tolik kilogramů. Copak si já budu muset sehnat někoho, aby na mě dohlídl? Známe to všichni, co se říká, pod svícnem je největší tma.

Když jsem si jednou konečně udělala vstupní dotazník sama pro sebe, pochopila jsem všechno. Obrovská úleva, ale zároveň chuť si nafackovat se mě zmocnily naráz. Však já všude „kážu vodu, a piju víno“. Sama jsem pochopila, že se nejde 100% rozdat okolí, jako tomu bylo doposud, ale musím si začít vážit sama sebe a chovat se k sobě jako k nejvíc VIP klientovi.

Celý náš život je tvořen malými krůčky, to, že se dokopeme k jakékoliv aktivitě, to, že si stanovíme nějaký cíl a pak za ním jdeme. Nemusí to být sprint k cíli, klidně pojďme šnečím tempem. Je ale důležité myslet na změny, které chceme ve svém životě uskutečnit. Vystoupit ze své komfortní zóny a chápat, že staré časy se už nevrátí. Teď je ten čas posunout se dál.

Jak na tom jsem teď? Už žádné modelové situace.  Během třech týdnů po svém procesu „uvědomění“ jsem o čtyři kila lehčí. Kdyby tenhle proces přišel dřív, možná bych mohla skončit, ale následky si ponesu ještě dlouho. Stále jsem na 10-13 lekcích týdně. Ale pozor, jsem trenér, takže nenabádám tímto nikoho k takto vysokým číslům. Toto není univerzální tréninkový plán. Během tréninků se cítím mnohem lépe i po sundání pouhých čtyř kil.

Kolena, záda, hrudník, ramena a většina kloubů se se mnou najednou kamarádí tak nějak víc.

To je tedy moje „poselství“. Nikdy jsem lidi kolem sebe nedělila na hubené a tlusté. Nevadí mi, když má kdokoliv kila navíc. Já jsem si za celý život prošla různými etapami a byla v obou skupinách. Neodsuzuji nikoho za jeho životní cestu. Jde jen o to, abychom se, my, ženy, ve svém životě cítily i po porodu a během mateřství zase žensky, atraktivně, obdivovaně a fyzicky připravené. Neodpustím si svou oblíbenou hlášku: Všechno jde, když se chce. I já jsem toho chodícím důkazem.

1.7.2019 Lucie Habalová Články, O kaloriích nevážně