Po hradech a zámcích nejen za kuchyněmi
Během prázdnin a dovolených je zvykem navštěvovat české hrady a zámky.
Dnes vám proto nabídneme pár zajímavostí spojených s místními kuchyněmi, na které můžete narazit.
Po hradech a zámcích II. – Stolovací zvyky a místnosti, kam i císař pán chodil sám
Jídlo ve středověku mělo obřadný a posvátný charakter i v běžném, každodenním životě.
Pokračujeme v našem prázdninovém putování za historií…
Rodina, pokud to bylo možné, se scházela u společného stolu k obědu a k večeři nejen primárně kvůli rychlému se nasycení, ale šlo rovněž a především o symbol společné jednoty. Teplé jídlo se jedlo dvakrát denně – v 10 oběd, v 16 až 18 hodin večeře. Mezitím si mohl samozřejmě kdokoliv sám uzobnout jiného jídla, ale studeného.
Stejně tak stůl byl považován za posvátné místo – nejen jako symbol obětního stolu v kostele, ale jako místo hojnosti, kde člověk dostává dar jídla.
Proto se i na hradech a zámcích hojně používaly obyčejné dřevěné stoly sestavené z dřevěné desky a koz, a kolem stály většinou prosté lavice. Své bohatství projevoval šlechtic či panovník jinak – např. velkým bochníkem bílého chleba z nejjemněji mleté mouky.
Dalšími možnostmi, jak ukázat své bohatství, byly zdobené ubrusy, skříňky s vystavenými drahocennostmi či drahé nádobí, kdy vedle dřevěných a keramických misek stály třeba kovové, tepané mísy.
- Na stolech nesměly chybět ani nádoby s vlažnou vodou na omývání prstů. Opět spíše než o hygienu šlo o křesťanský symbol očisty.
Polévky a kaše se jedly lžící z misek, hlavní chody, především maso, se krájely a dávaly až do 15. století místo na talíře na krajíce chleba.
Také rozesazení kolem stolu mělo svou symboliku podle prestiže. Na čestném místě sedával panovník, majitel hradu nebo v chalupě hlavní hospodář. Ti také dostali jídlo jako první. Dále lidé seděli opět podle svého významu. Chasa a děti většinou sedávali nejdál.
Někteří členové aristokracie dokonce šli při stolování tak daleko, že si pořídili nesmyslně vysoké židle, jakési předimenzované barové stoličky, takže měli nohy vysoko nad zemí, a to jen proto, aby náhodou nevypadali vedle urostlých služebníků menší.
Na hradech ženy většinou seděly v jiné místnosti než muži. Nešlo o nějaké vyjádření podřadnosti jejich postavení, ale spíše jejich praktickou ochranu, protože muži se při hodování vždy opili a měli tendence ženy obtěžovat.
Ale stejně muži ženám po panoších posílali z hodovní síně různé drobné, veselé dárečky.
Odpady a prevéty
S hostinami souvisí žel i nijak příjemné okolnosti. Třeba mytí nádobí. To se tehdy sice mylo – nechávalo se ve škopku s vodou a poté se opláchlo –, ale už se neutíralo. Nechalo se jen oschnout. Po umytí pak bylo nutno špinavou vynášet do kanálu.
Během hostin se rozhazovala na zem sláma a hosté si mohli ulevovat během jídla a nemuseli odbíhat. Dámy dokonce mohly smrkat, když si malíčkem zacpaly protilehlou nosní dírku. Proto se dnes pozvednutý malíček bere za znak aristokracie.
- Ale přece jen ne všude vykonávali hosté malou i velkou potřebu v hodovním sále, chodbách či venku na zahradě.
Často vidíme na krakorcích hradů prevéty. Jde o výklenek s jednoduchým sedátkem a dírou, kterou fekálie padaly ven z hradu. Nejvíce se tomuto pojetí blíží záchodky ve vlacích, kudy výkaly padají během jízdy na koleje.
Když půjdete na výlet na hrad a nad sebou uvidíte výklenek s dírou v místě podlahy, prohlédněte si pozorně vnější zeď pod touto dírou. Často je i dnes obarvená exkrementy našich předků a jde tak o zajímavou pamětihodnost dokazující, že na určitá místa musí i císař pán pěšky a že jsme si všichni v některých věcech rovni.
Jan Lipšanský
Absolvent scenáristiky, novinář, spisovatel, spolupracovník České televize, v současné době si užívající svých dvou synů a výletů s nimi.
