Jana Najbrtová: Seniorem s radostí?

V posledních letech se slovo senior stalo strašákem. Při vyslovení, nedej, bože, oslovení tímto přízviskem se lidé blížící se kalendářnímu věku, který označujeme seniorským, bouří a odmítají se do této kategorie nechat škatulkovat.

A není divu. Přitom v minulosti bylo postavení stařešiny ve společnosti hodno úcty a respektu. Co se tedy stalo?

Od 16. do začátku 20. století byla průměrná délka života člověka zhruba 40 let. Během posledního století se kompletně změnil náš životní styl a průměrná délka života stoupla bezmála na dvojnásobek. Po většinu našeho času na Zemi byl starší člověk výjimkou a jeho schopnost dožít se vyššího věku byla vnímána jako ukázka moudrosti a moci. Dnes tomu tak již není. S rostoucím počtem seniorů v systému vznikl až jakýsi strach o “dobré bydlo” a udržitelnost. A strach už má k nevoli zatraceně blízko.

V historii je sto let jako mrknutí oka a tak není divu, že jsme se zatím nenaučili se stárnoucí populací tolik pracovat. Když jsem byla dítě, má babička, které bylo pár let přes šedesát, už byla opravdovou babičkou a starala se o vnoučata – pekla buchty a chodila na parafínové zábaly. Dnes, kdy je mé mamince také tolik, stále pracuje, chodí cvičit, jezdí po světě, pracuje s počítači, tablety, chytrými telefony a na důchod, na který má pomalu už nárok, nemá ani pomyšlení. Dnešní senioři jsou na tom zdravotně daleko lépe než předchozí generace, mají větší možnosti, ale začíná chybět něco úplně jiného – rodina.

Se zrychlujícím se tempem nám začíná docházet čas. Většinu času trávíme v práci a na rodinu už ho tolik nezbývá. Sáhněte si do svědomí, kdy jste naposledy jeli za rodiči? V dnešní dopravě už je i pár kilometrů, které nás dělí, téměř nepřekonatelnou stěnou. Děti dnes chodí do jeslí, školek, školky a k prarodičům se dostanou hlavně na prázdniny. Co ale senior žijící sám v bytě?

Představte si sami sebe v jejich kůži. V průběhu života dosáhnete vzdělání, pozice ve firmě, společnosti a najednou zničeho nic  o to všechno přijdete. Najednou vás neberou lidé vážně, máte zůstávat doma, odpočívat, být na zahradě, nevměšovat se do chodu společnosti a starat se o sebe. Přitom se naše znalosti, zkušenosti a schopnosti nevytratily..

Ze své letité praxe se seniory jsem se naučila, že nejdůležitější není ani tak co, ale jak. Nejdůležitější není se účastnit desítek programů, univerzit, pobytů. Nejdůležitější je SEBEREALIZACE a SOCIALIZACE. Ve chvíli, kdy je ztratíme, ztrácíme sebe. A tak se v dnešní době už nezasazuji o to, aby senioři hlavně cvičili, ač je to bezesporu velmi důležitá část života jedince každého věku. Vždyť cvičení se na nás valí ze všech stran a už je téměř všude dostupné. Největších výsledků “senioři” všeho věku dosahují, když sami vytváří aktivitu, když sami rozhodují, sami pomáhají. Mají důvod žít. Mohou působit jako konzultanti ve firmách, hlídací babičky, být vzory pro nejmladší generace.

Co tedy můžeme dělat my?

Ať už jste sami v seniorském věku nebo máte doma maminku, babičku, staršího kolegu, zkuste vždy následující:

1. Jednejte vždy se seniorem tak, jak byste si přáli, aby lidé jednali s vámi. Senior s věkem neztratil svou hodnotu a i vy budete jednou v jeho kůži.
2. Nepodceňujte je (se), věk je jen číslo a hranice si určujeme my sami.
3. Dopřejte jim (si) svobodu volby. S věkem záhadně nepřijdeme o rozhodovací schopnosti.
4. Cvičte. Cvičte hlavu, cvičte tělo, cvičte oči. Cokoliv jde cvičit, cvičte  – ať je Vám 20 nebo 80. Pokud nevíte jak, podívejte se na videa, podle kterých můžete cvičit doma. Nebo na webu najděte místa, kam můžete přijít za námi a přidejte se ke skupině nadšenců milujících pohyb. S věkem totiž jeho potřeba jen stoupá.
5. Choďte do společnosti. Nezavírejte se doma před světem, venku je plno lidí, kteří by dali vše za to, aby s vámi mohli strávit chvilku rozhovorem, procházkou nebo společnou aktivitou. Uvádí se, že více než 50% lidí trpí osamělostí, ta potom zhoršuje psychický i fyzický stav, když vyjdeme ven a překonáme se, můžeme to sami napravit.
6. Najděte si projekt, který pro vás má smysl. Ať budete chodit krmit kachny, pomáhat v dětských domovech, útulcích, nosit nakup sousedce, najděte si něco, co vás ráno vytáhne z postele. Pokud nevíte co, mrkněte například na Seniorem s radostí a vymyslíme aktivitu, která vám znovu pomůže najít vnitřní oheň a chuť do života.
7. Vnímejte své tělo. Bolívá vás hlava? Všimněte si, jak dýcháte, jak stojíte. Jste unavení? Všimněte si, co jíte a začněte cvičit. Máte špatnou imunitu? Začněte se o sebe starat. Nikdy není moc brzy ani moc pozdě.
8. Buďte k sobě laskaví. Pokud se vám hned nechce, nemůžete se přinutit jít ven, zacvičit si, nemáte náladu, nebuďte na sebe naštvaní. Čím delší dobu nějakým způsobem žijeme, tím je obtížnější něco změnit. Začněte tak postupně, pomalu. Jednou věcí po druhé. Na začátek stačí, když budete týden každý den minutu vědomě a zhluboka dýchat. Další týden to třeba budou 2, další 5 a potom už nic nebude problém. Vše má svůj čas.
9. Nevzdávejte to. Nikdy není pozdě. Pokud se může 83letá seniorka stát modelkou a být na titulní straně časopisu pro mladé, vy se můžete vydat ven ze svého bytu, vrátit se do společnosti, ukázat se světu a třeba se i zbavit bolesti zad nebo kloubů. V dnešní době nic není nemožné a svět už na vás čeká.

Jak ráda říkám “Stáří vpřed!”. Nejdřív se to zdálo jen jako lehce provokativní heslo, ale dnes je to něco, co nejen já, ale tisíce seniorů a lidí po celém světě opravdu žijí. Není čeho se bát.

Tip redakce Kaloricketabulky.cz:

Podívejte se na film Stážista a pochopíte:

Jana Najbrtová

www.najbrtova.eu

• lektorka a školitelka jógy
• zakladatelka a programová ředitelka nadace Seniorem s radostí a festivalů Jóga pro dobrou věc
• info@senioremsradosti.cz, @jana_najbrtova, +420 792 309 798