I ten dnešní nás naplnil pozitivní energií, kterou všichni potřebujeme.
Paní Zdence bude zanedlouho 52 let. Pracuje jako vrchní sestra v Domově se zvláštním režimem v jednom jihočeském městě. Přečtěte si její příběh, tak jak jej na základě naší prosby sepsala pro blog Kalorických Tabulek. Děkujeme.
S váhou „bojuji“ v podstatě celý život. No celý život – spíš bych měla napsat, že jsem celoživotně tlouštík. Začala jsem se poprvé zakulacovat už v pubertě. Sportovat jsem nesměla (kvůli vrozené oční vadě), takže vztah ke sportu a pohybu nebyl žádný. A asi jako každý puberťák jsem se nezřízeně cpala. Vdávala jsem se v devatenácti letech. Nebyla jsem tehdy žádný hubeňour, ale vyloženě tlouštík také ne – prostě holka „krev a mlíko“, jak se říká.
Ale pak to přišlo – s každým těhotenstvím byla váha vyšší a vyšší, resp. váha rapidně rostla až potom – na mateřské. Dopíjení Sunaru, dojídání Lipánků, kašiček a všech těch ňaminek, které dítko nechalo. K tomu moje celoživotní láska k jídlu, tj. hlavně ke všemu dobrému a nezdravému. No a stále naprostá absence jakéhokoliv pohybu. To vše vedlo k tomu, že jsem se postupem let vypracovala až na váhu 117,5 kg.
Můj styl života se samozřejmě podepsal i na mém zdraví – zhruba od pětadvaceti let se léčím s hypertenzí, před třinácti mi při těhotenství zjistili cukrovku 2. typu a v podstatě zároveň s ní i hypofunkci štítné žlázy. A aby toho nebylo málo, před rokem mne dostihla také artróza kolen.
Přestože jsem zdravotník, nic z toho mne nijak zvlášť nenutilo svůj dosavadní životní styl změnit. Několikrát v životě jsem se sice pokoušela zhubnout, ale vždy s nevalným výsledkem a hlavně s luxusním jo-jo efektem.
Dnes už vím proč – ony totiž žádné zázračné diety ani zázračné pilulky, po kterých člověk rychle zhubne, aniž by pro to sám něco udělal, neexistují.
Jednou se mi sice podařilo zhubnout 37 kg, ale ani to nemělo dlouhého trvání. Jelikož tohle hubnutí bylo podmíněno minimálním množstvím přijaté stravy a pro mne v té době maximálním sportováním (obden 2 hodiny dřiny ve fitku), stačilo jedno špatné šlápnutí, 5 týdnů sádra na noze, konec s pohybem – a ztracená kila se velice rychle začala vracet zpět.
Současný „boj“ (záměrně píši do uvozovek, protože teď už to rozhodně boj není) jsem započala v březnu loňského roku. Důvod byl prostý – chtěla jsem si totiž koupit běhací pás. Ale ouha, ten, který jsem vybrala, měl nosnost do 110 kg. A tak jsem si řekla, že to zkusím, že 7 kg není za tolik.
Nastala nejtěžší fáze – upravit stravovací návyky a začít se hýbat.
S Kalorickými Tabulkami to totiž rozhodně není o hladovění ani o tom, že něco musíte úplně vypustit ze svého života. Samozřejmě to nešlo ze dne na den, ale postupně jsem přišla na to, co je lepší vynechat nebo nahradit něčím jiným, abych se dobře najedla, byla spokojená a neměla hlad. Ta láska k jídlu mne totiž neopustila dodnes (úsměv).
Nejtěžší pro mne bylo zařadit do svého života pohyb – najít si aktivitu, která mne bude alespoň trochu bavit, bude mi vyhovovat a budu při ní hubnout. O běhání nemohla být řeč, chodit mne nebavilo, na kole jsem zase byla příliš limitována svou (ne)fyzičkou, funěla jsem při sebemenším kopečku a pokaždé byla na pokraji infarktu.
Zkusila jsem tedy koloběh – jenže ani to při mé váze nebylo to „pravé ořechové“. Ale nevzdala jsem to a brzy mne začala opouštět první kila.
Největší zlom ale nastal v květnu – konečně jsem dala na rady mých blízkých a nechala se přemluvit k zakoupení elektrokola. To byla paráda! Nemusela jsem už vyhledávat trasy s absencí kopečků, byla jsem schopná najednou ujet 30 km, aniž bych na konci cesty tzv. plivala plíce, prostě paráda. Začala jsem tedy jezdit do práce na kole. A pokud bylo hezky, na cestu z práce jsem našla nějakou hezkou trasu. O víkendech jsem občas vyrazila i na 60 km výlet.
Jak šla váha postupně dolů, začalo mne více bavit i chození a mnohem lépe jsem zvládala i tu koloběžku. Začala jsem se zapojovat do různých virtuálních challengí a své výsledky sdílet s ostatními. To mi pomáhá, motivuje mne to překonávat sama sebe, své vlastní cíle a předsevzetí. A v zimě, když se nedalo jezdit, našla jsem si znovu i cestu do té posilovny.
Z původních 117,5 kg mám krásných 86 kg.
Nevím, jaké míry jsem měla předtím, měřit jsem se začala později. Ale když srovnám první záznamy měření v Kalorických Tabulkách, v pase mi zmizelo minimálně 15 cm a přes boky 25 cm. Z velikosti oblečení 54-56 je dnes velikost 46-48. Můj zdravotní stav se zlepšil, některé léky už vůbec nemusím užívat, značně se zlepšila cukrovka. Samozřejmě si této změny všímá i okolí. A koho by netěšilo slyšet „Jé ty jsi nějak hodně zhubla, tobě to hrozně sluší“.
Musím se ještě trochu pochlubit – dnes už jsem schopná i toho běhu. Není to žádná velká vzdálenost, ale dokážu to a mám z toho velkou radost. A co bych vzkázala čtenářům blogu? Aby to nevzdávali při prvním neúspěchu. Aby to zkoušeli znovu a znovu, neopouštěla je vytrvalost, houževnatost a vůle to změnit. Je to velká životní změna, ale určitě stojí za to!
Zdenka
P.S. Ten běhací pás jsem si dodnes nekoupila a myslím, že ani nekoupím. Raději se procházím na čerstvém vzduchu.
Když se mě klienti ptají, kde začít se změnou stravovacích návyků, aby dosáhli štíhlé postavy a podpořili své zdraví, tak moje odpověď je vždy stejná: vyváženou stravou.
Často vidím, že lidé mají tendenci přeskočit základy a zabývat se složitostmi a detaily ve stravě. Tím jim uniká podstata a neuvědomují si zásadní chyby ve svém jídelníčku, což vede ke ztrátě času, vůle, energie i financí.
Křečové žíly jsou často spojeny s nepříjemnými pocity, které se souhrnně označují jako žilní bolest. U pacientů s chronickým žilním onemocněním patří fyzická aktivita obecně mezi doporučovaná režimová opatření.
Některé druhy cvičení a sportování jsou z hlediska žil pro pacienty prospěšnější, některé méně, jiná se dokonce vůbec nedoporučují.