Proč má ráda sebe a velryby, vysvětluje známá foodblogerka Katchaba. Podívejte se na její neuvěřitelnou proměnu!

Foodblogerka, známá pod přezdívkou KATCHABA, zaznamenala v posledním roce nečekaný ohlas na sociálních sítích a velký úspěch na knižním trhu.

Požádali jsme Karolínu Katchabu Hrubešovou o její příběh. Hodně se o něm totiž mluví a je důkazem, že když opravdu moc chcete, dokážete naplnit své sny.

Proč tedy mít ráda sebe a velryby?

Proč? Předáváme slovo té, o kterou v tomto příběhu běží. A věřte, že se vyplatí si vzít její slova k srdci:

Mít rád(a) sám sebe je základ úspěchu úplně ve všem – bez zdravé sebelásky vám to nejspíš nepůjde ani když se do někoho zamilujete, ve vztazích vůbec, nepůjde vám to v práci stejně jako při řešení malých a už vůbec ne velkých problémů. A obezita je velký problém. Ta vlastní obzvlášť.

Nejdřív pár slov na vysvětlenou na úvod

Krátce před koncem roku 2016 jsem na radu svého kamaráda (a dnes i manažera Honzy) oprášila takovou malou skomírající facebookovou skupinku o zdravém stravování. Asi dvě stovky přátel, víc nás nebylo. Založila jsem ji proto, že i po těhotenství jsem vážila víc jak metrák a značnou nadváhou jsem trpěla už někdy od puberty. Nevěděla jsem kudy kam a hledala pomoc. Smutné, co? A smutnější o to víc, že jako malé dítě jsem byla učiněné vyžle a často jsem přes odpor rodičů, kteří mi doslova cpali jídlo do krku, dokonce odmítala jíst. Dokázala jsem dokonce tajně držet sousto v puse i tři hodiny, jen abych ho mohla později vyplivnout. Kdo z nás to ale nepoznal? Jen o málo později jsem začala sportovat. Od šesti mě táta vodil na tenis, v osmi letech jsem přidala špičky a baletila, pak mě zaujaly moderní tance, basket, atletika, florbal… A úplně jsem propadla pinčesu a reprezentovala v něm svou základku i gymnázium. Jenže…

Jenže jsem ten výdej energie doháněla čím dál větším množstvím jídla, začala přibírat a k tomu se dostavily i zdravotní problémy. Povolovaly mi vazy v kotnících, a ty začaly, jak se říká příslušnou sportovní hantýrkou, doslova vyskakovat. Dál jsem sice metala hvězdy a salta (vysoká pohyblivost mi naštěstí zůstala dodnes), ale taky mi bylo jasné, že sport se mou celoživotní náplní nestane a kompenzovala jsem to velkými porcemi zmrzliny a dalších utěšujících dobrot. Navenek se kromě mého zjevu nic neměnilo, ale když jsem vlezla do šatny, viděla ty krásně vymakaný holčičí figury (promiňte ten slang) – a  svoje špeky, které stále přibývaly a přibývaly, cítila jsem se strašně. A v šatně jsem taky poprvé zaslechla poznámku o velrybě. To jsem jako byla já… Ostatně,  kdo jiný, že? Dvě velryby by se tam už nevešly.

Někdy kolem osmnácti jsem se seznámila s manželem – a byl to stejný případ. Jeho tátu, slavného hokejistu znali v Pardubicích snad úplně všichni a má láska měla velké šance stát se neméně slavným sportovcem. Jenže ho zradila nemoc. A tak jsme si ten sport, který nás tak zklamal a pošramotil (jak jsme si namlouvali) začali vynahrazovat… Čím jiným, než jídlem a tahy po pardubických hospůdkách a vyhlášených podnicích, kde tak dobře vařili? A kynuli jsme a kynuli…

Když jsme se brali, nebyla jsem těhotná, jak se někdy stává – a teď se dobře podívejte na mou svatební fotku. Otřes, co? Která holka by chtěla takhle vypadat na vlastní svatbě? Jako… víte co. Hned vedle je ale fotka, kde vidíte, jak vypadám dneska… O dost líp, řekla bych:

Další výmluvné „srovnávačky“, čeho lze dosáhnout, jsem neváhala zveřejnit na sociálních sítích. Myslím, že právě díky nim má repasovaná skupina JÍME A HUBNEME S KATCHABOU na facebooku nabrala během patnácti měsíců roku téměř 50 tisíc členů a denně (!) přibývají stovky dalších. A samozřejmě, že se přidávají i kvůli mé první knize NEBOJTE SE JÍST – A HUBNOUT!  Ale o ní ještě bude řeč.

No a teď k těm velrybám a spol. Nejedna (i nejeden) z členů facebookové skupiny JÍME A HUBNEME S KATCHABOU se veřejně i v soukromých zprávách, které mi  píší, když mě žádají o sestavení jídelníčku, obviňuje z toho, že vypadá právě jako… velryba, hrošice, čuník, slonice – a že se proto nemají a nemůžou mít rádi, nedokážou se na sebe podívat do zrcadla, všechno je předem prohraný boj a lepší už to nikdy nebude.

Sebekriticky přiznávám, že jsem na tom nedávno byla úplně stejně. Velryba a celá ta nešťastná smečka dohromady, jistě si to umíte představit. Ještě v létě 2015, rok po porodu (Nellinka je to nejkrásnější dítě na světě) jsem vážila 108 kilogramů. Bylo to nepopsatelné trápení. Strašně jsem se za sebe styděla a ztrácela i ty poslední kousky sebevědomí. Neměla bych odvahu někde žádat o práci (naštěstí jsem byla na mateřské, ale často mi lidé píšou, že se bojí kvůli tloušťce ucházet o zaměstnání). Kdo by chtěl spolupracovat s velrybou, že ano? Nežijeme přece v moři.  A tak jsem vyzkoušela celou řadu nesmyslných diet, někdy nejedla skoro vůbec, podařilo se mi dokonce shodit celých 15 kilogramů a zase je nabrat rychle zpátky. Vážně jsem se nenáviděla a zmatkovala čím dál víc. A potom jsem v jedné facebookové skupině zaznamenala, že to možná jde i jinak. A že se musím nejdřív přijmout taková, jaká jsem a vůbec to neznamená, že bych byla k ničemu. Prostě že na to mám a když to zatím nešlo takhle, půjde to jinak. Jen nic nevzdávat, hledat informace a přemýšlet o nich a nespoléhat na zázraky, co lidem tahají peníze z kapes, mít se ráda a těšit se z každého úspěšného malého krůčku k cíli. A říkat si, že i když jsem teď  velryba, stejně se mám ráda. A právě proto, že se mám ráda, můžu být jednou i ta krásná štíhlá štika, co se jen tak nedá. A že už konečně začnu správně bojovat sama za sebe.

V srpnu roku 2016 jsem už vážila o 33 kilogramů míň. A jedla několikanásobně víc, než když jsem začínala se všemi pochybnými dietami (nyní obvykle čtyřikrát i pětkrát denně), protože jsem konečně našla tu správnou cestu.

Jen má jídla jsou dnes úplně jiná než ta, po nichž jsem kdysi tak ztloustla. Výživnější, zdravější a opravdu moc, ale moc dobrá. Kačaba se v Čechách říkalo smolařkám. Doufám, že mi z toho všeho zůstala už jen ta přezdívka (vymyslel ji můj bratr, když jsme se jako děti hádaly).

Abych vám ukázala, že to opravdu funguje i u ostatních, ocituji jeden z mnoha podobných příspěvků ve skupině JÍME A HUBNEME S KATCHABOU. Napsala ho Míša Medková, která před nějakou dobou vážila také o 30 kilogramů víc (někteří naši členové a členky třeba o 50 kg): „Děkuji všem ve skupině, že jsem díky tomuhle nakopnutí zase žena, nejsem omezená v sebemenším pohybu, nejsem valící se koule, pečuji o sebe, mám zpět své sebevědomí a je mi fajn.“ A na otázku jak se jí to povedlo, Míša odpovídá: „Strava, strava, strava.“

Souhlasím – hubnutí je z 80%  především o jídle.  O jídle, jehož je dost (znovu zdůrazňuju – žádné nesmyslné diety!) a je zdravé. Jak na to podle mě, můžete nalézt na mé facebookové skupině, tak i v knize NEBOJTE SE JÍST – A HUBNOUT! Ale protože psychika hraje klíčovou roli v našem vztahu k okolnímu světu, chci teď mluvit právě o ní. Protože tam opravdu všechno začíná (a někdy bohužel i končí).

Sbohem, nevzhledné bombarďáky!

Kdo tohle napsal? Budete se divit, ale… já. A není to tak dlouho. Dokonce jsem tu emotivní větu uveřejnila na Instagramu u svých srovnávaček (fotek, co postupně zachycovaly mou proměnu od již zmíněného vodního savce po ženskou, která po dlouhé době začíná být spokojená s tím, jak vypadá). Ta slova vyjadřovala naprosto přesně mé nejhlubší pocity, protože zhubnout znamená kromě toho, že se na sebe konečně s chutí podívám do zrcadla, i spoustu dalších příjemných věcí, včetně těch roztomilých krajkových kalhotek, do nichž bych se před časem prostě nenasoukala. A tak jsem se – doufám, že jednou provždy – rozloučila s tím asexuálním nevzhledným šedivým kusem spodního prádla a o to víc si začala připadat žensky.

A teď pozor – dnes sice nebudeme mluvit o jídle (nebojte, pár dobrých receptů brzy přidám) a radách jak na to, ale naprosto otevřeně chci říci, že jeden z hlavních důvodů proč na to, je právě dobře prožitý sex, který obvykle bývá jednou z hlavních záruk spokojeného partnerského života. Nebudu to nijak dlouze vysvětlovat (většina z vás už jistě pochopila, co jsem chtěla rozlučkou s bombarďáky vyjádřit) a odcituji jeden z příspěvků (aniž bych připomínala jméno autorky, která se ale nebála podepsat), co dorazil na mou facebookovou skupinu JÍME A HUBNEME S KATCHABOU: „Holky, mám hroznou depku, celý život zápasím s váhou, ale vždy jsem to nějak kočírovala. Jenže teď už mám vážně moc a dva roky se hrozně snažím zhubnout a je to spíš horší než lepší. Stačí nějaké psychické vypětí a všechno řeším jídlem. Manžel si mě jako ženy přestal všímat, prakticky spolu žijeme jako dva kamarádi… Už ani nevím, kdy jsme se spolu naposledy třeba jen líbali, o sexu nemluvě… Řekl mi, že bych už konečně měla se sebou něco udělat a pár dní po posledním sexu, někdy minulý rok (příspěvek došel v říjnu 2017 – pozn. Katchaba), mi sdělil, že se musel hodně překonávat, aby to zvládnul. Bylo to jako bodnutí nožem přímo do srdce. Od té doby jsem se uzavřela do sebe, nikam nechodím, doma si řekneme jen ty důležité věci kolem domácnosti. Já se snažím na všechno zapomenout na své zahrádce, ale v poslední době se mi to přestává dařit. Pořád myslím na jeho slova a říkám si – i kdybych zhubla, dokázala bych s ním ještě intimně žít?“

Nabízí se samozřejmě spousta otázek i odpovědí, jako třeba: Má vůbec právo říct něco takového manžel své ženě, i kdyby vážila, dejme tomu, třeba 140 kilo? Nebylo těch hrubostí už někdy v minulosti víc a neřešila je ta paní nešťastně právě jídlem? Budou se spolu zase někdy milovat?

Toho, že dotyčná, jíž se to týká, ventilovala své pocity, si velmi vážím a těší mě, že se otevřenost v mé facebookové skupině stává normou. A zcela jistě také vím, že každý z nás chce být přijímán a milován. (My, co jsme byli nebo jsme obézní, o tom víme opravdu hodně). Většina našich poranění ohledně nedostatku lásky sice vzniká už v dětství a může vést i k nenapravitelným škodám (vzpomeňte třeba na osudy z dětských domovů i na to, proč dnes konečně dostává přednost mnohem lepší pěstounská péče). Dítě se prostě bránit neumí. Dospělý člověk sice často neví jak na to, ale přijmout se a začít se mít rád i se svými chybami je obvykle v jeho silách, stejně jako náprava toho, co mu ubližuje.

  • Příště: Chutné recepty, po kterých se hubne, od foodblogerky Katchaby, autorky knižního bestselleru, jež v žebříčku nejprodávanějších knih předběhla i Dana Browna!

Karolína KATCHABA Hrubešová https://www.facebook.com/groups/931403873641388

  • Výživová poradkyně
  • Členka týmu Fitnessakce.cz
  • Autorka knižního bestselleru Nebojte se jíst – a hubnout

Komentáře

1

ivana lotzova
20.5.2018 22.05

chtěla bych vaši knihu, kde ji sezenu?

Komentáře nevyjadřují stanovisko redakce ani provozovatele blogu.

Přidat komentář

Související články