Běhám, zdravě jím, a nehubnu. V čem je zakopaný pes podle Břicháče Toma?

Dostal jsem dotaz od jedné mladé slečny. Nebyl ničím výjimečný. Naopak se týkal tématu, se kterým se setkávám velmi často. A dotýká se mnoha z nás.

Ne těch, kteří na své tělo úplně kašlou a zdravým způsob života jim nevoní, ale těch, kteří se snaží se sebou něco dělat, ale nedaří se jim.

Není to špatně sestaveným jídelníčkem, není to tím, že by se nesprávně hýbali. Jen jim to evidentně nefunguje. Proč? To je základní otázka, kterou bychom si měli položit, když pocítíme, že se něco neděje tak, jak jsme si to vysnili.

Běhám, zdravě jím, a nehubnu. Trápím se, mám úzkosti, jsem bez partnera a celkově nejsem šťastná.“ Takto ve zkratce vypadala zpráva od této slečny. Popisuje, jak se často váží, a nevidí vůbec žádný úbytek. Má několik jídelníčků od výživových poradců. Snaží se vše dodržovat, sleduje se a pořád se nic neděje. To jediné, co se u ní vnitřně odehrává, je absolutní beznaděj, která je čím dál hlubší.

Proč se mi nedaří, když dělám všechno správně?

Možná jste to už zaslechli: „Kdo chce moc, nemá nic“. Často je to totiž tak, že tak moc o něco usilujeme, až se naše tělo doslova „sekne“. Tělo odmítne spolupracovat, protože naše snaha je absolutně přehnaná. A místo toho, abychom tělu trošku ulevili, tak ho zatěžujeme jen dalšími výzvami, dalším úkolem, kterým od našeho těla chceme výsledky. Vlastně mu říkáme: „To nestačí. Musíš ukázat víc.“, resp. „To, jak vypadáš není hezké, musíš vypadat jinak.

A dále to převádíme na sebe a v duchu si tím říkáme:

  • „Až budu vypadat jinak, potom budu šťastná.“
  • „Až najdu partnera, budu štastná“.
  • „A teď se musím trýznit dietami, omezováním a tvrdým dřením v posilovně, abych toho všeho dosáhla.“

Osobně si myslím, že je sport úžasná věc, jak si pročistit hlavu a rozproudit endorfiny. Jenže taky mám pocit, že hodně lidí se snaží tím sportem zakrýt něco v nás. Něco,  co nechceme vidět, před čím chceme jako by utéci. Hodně často se setkávám s lidmi, kteří dřou doslova jak koně. Cvičí 2 x denně, každý den běhají více než 20 km a jejich tréninky v posilovně trvají i 2 hodiny. To vše jen proto, aby se vycvičili nebo vydřeli k vysněné postavě. Nebo k další výzvě, cíli…

Víte, o čem to vše je? Všechno se točí okolo jedné podstatné věci! A tou je vlastní spokojenost! Schopnost mít se rád/a!

Je důležité nezatěžovat tělo a nedávat mu další a další výzvy. Nehledat v extrémních výkonech ten důkaz, že jsem dost dobrá. Neříkat si, že něčeho dosáhnu, tak POTOM budu štastná…

Funguje to přesně naopak:

  • Až se začnu mít ráda a přijmu se takovou jaká jsem, tak potom se má váha ustálí… (platí i pro muže)
  • Až se přestanu tolik sledovat, tak zhubnu…
  • Až nebudu chtít pořád víc a víc, tak se budu mít skutečně rád/a…
  • Až se začnu mít rád/a, tak se objeví ten životní partner ve svém životě…

Mít se rád/a je celoživotní cesta

Často jsem hledal odpověď na otázku, jak se naučit mít rád, protože byly období, kdy tomu tak nebylo. Hledal jsem rychlé způsoby a zaručený postup. Žádný zaručený návod ale nefunguje. Jsou to MALÉ KROKY, které nás mohou posunout dále. Každý den o krůček vpřed. Čím dříve začnete, tím dříve to pocítíte. Může to trvat týden, měsíc, rok nebo dva roky. Nevím. Ale vím, že to má smysl.

Snažte se své tělo moc nezatěžovat tím, co musí.

  • Více ho poslouchejte a dávejte mu to, co si žádá. Poznáte to tak, že se v té situaci budete cítit dobře.
  • Zbytečně se nestýkejte s lidmi, po jejichž setkání jste unavení.
  • Dopřejte si nějakou malou radost.
  • A najděte si pro sebe chválu. Zamyslete se, co umíte dobře. Za co vás lidé, kdy pochválili.

To jsou vaše silné stránky. Těm se snažte věnovat více. Uvědomte si, že každý člověk se zajímá hlavně sám o sebe. Někdy je to kruté si přiznat. Ale každý, opravdu každý jede na své triko. A na vás je, abyste si to své triko chránili. Tím si vytvoříte vlastní chráněný svět, kde vaše tělo ucítí, že je mu tak vlastně dobře. Potom začnete postupně vnímat, že nepotřebujete sladkosti, aby vám bylo chvilkově dobře. Že nepotřebujete super výkon, abyste zjistili, že jste dobří. Prostě to přijde tak nějak samo a přirozeně.

Mít se rád/a je o lehkosti

  • Snažte se ve všem hledat lehkost. Dělat věci jednoduše, a nehledat ve všem složitosti.
  • Naučit se být tak trošku flegmatik a přijmout fakt, že věci se stanou bez toho, abychom vše museli ovládat a řídit.
  • Někdy je jen dobré to vše trošku z nadhledu sledovat a někdy fajn doslova „mít vše u p….e.“

Zkuste na pár dní:

Vše méně řešit. Více prožívat. Více se smát. Méně hledat. Méně mluvit. Více sledovat. A více si každou chvilku užívat. Od doušku pití, přes každé sousto jídla až po pohled na skoro podzimní krajinu.

Z archivu aneb přečtěte si také:

Břicháč Tom: Proč je lepší se pustit do hubnutí sám za sebe. A co můžeš SÁM dokázat?

Břicháč Tom www.brichactom.cz

Mgr. Tomáš Kosačík známý jako Břicháč Tom

Je autorem mnoha betsellerů o zdravém životním přístupu k životu a oblíbených kuchařek. Velikou oblibu si získala i jeho kniha Promrhané dny, ve které se svěřuje s myšlenkami, které mu pomohly změnit život. V září 2018 vyšla jeho nová a velmi očekávaná kniha – Máme to rádi zdravě.

 

Komentáře

1

Lucie
25.9.2018 12.31

Mam stejny problem,cely den jim jen ovoce dopoledne,tak 4ks,pak uz jen vejce,jogurt,zeleninu,a neco vegetarianskeho k veceri jako salat,polivky,zel.placky,ryzi se zel. atd.zadne sladkosti.nejim maso,zadne polotovary a nehubnu ani gram,merim 160 a vazim 60,a to sem stihla ale ne podle mych predstav,schovavam tluste bricho.proc tolik vazim kdyz moje stejne vypadajici a vysoke kamaradky vazi o 6 az 8 kilo min,prece nemuzu tolik vazit,kdybych mela aspon 58,57kg jako driv…na treninky kazdy druhy den uz sem se vykaslala,protoze tolik namahy,absolutne zadny vysledek,uz sem zoufala,nic nepomaha

2

Radek
25.9.2018 13.01

Asi někdo kdo běhá více než 20km nebo cvičí co den více než dvě hodiny existuje, ale asi nemá problém, že to na sobě nepozoruje, respektive má různé problémy, ale asi nepíše do magazínu, že „nemůže zhubnout“.
To je doména právě lidí, co se mají rádi a rozhodně by necvičili tak, aby se unavili, dopřávají si malé radosti a dělají si dobře a chtějí být šťastní.
Já mám vysledováno, že když se sportuje tak jakože to „baví“ a člověk neví hodinu po sportu že sportoval, tak organismus vůbec neregistruje, že se něco děje.
Tělo musí mít problém s tím, že se něco děje a že musí vystoupit z odpočinkové zóny, celé je to zjednodušeně o tepovce. Pokud sportujete s tepem 95, tak to může dávat smysl jako dusevni terapie, ale tělo to neřeší. Ne nadarmo se uvádí nějaké aerobní módy, prostě sportujte tak aby to bylo znát. Když má někdo při rychlé chůzi tep 125, tak paráda, ať chodí, po dvou měsících to spadne a může trochu přidat. Já takto přidávám přes dva roky a dostal jsem se z 38 min na 23 minut na 5km. Když budu běhat (chodit) 5km 40 minut s tepem 90, tak to můžu stát opřený o zábradlí na balkóně.

3

Adam
26.9.2018 9.39

Naprosto souhlasím s Radkem, mám stejnou zkušenost, při hubnutí je důležitý kontrolovaný pohyb a v dnešní době chytrých hodinek, náromků, mobilů, to není vůbec žádný problém. Bavíme se opravdu o hubnutí. Mám dole za 16 měsíců 25 kg, vím žádná závratná rychlost, ale chce to vydržet a bohužel i nepřestat. Nejdřív rychlá chůze, rotoped a pak už i lehký běh, vždy v aerobní tepové frekvenci a 45 min. Přeji ať vás neopouští chuť a motivace. Jde o to vydržet i když to na váze nevidíte-svaly jsou těžší než tuk!

4

Alexandra Kudelová
26.9.2018 15.10

Moc krásný článek, klobouk dolů!
Sama jsem se s tímto problémem dlouhou dobu potýkala a celý tento článek je jedna velká pravda. Držím palce všem, kteří mají tento problém, aby se s ním dokázali vypořádat a naučili se mít rádi, protože když to dokážete, tak to vude stát za to.

Komentáře nevyjadřují stanovisko redakce ani provozovatele blogu.

Přidat komentář

Související články