Tenhle příběh sedmnáctiletého chlapce vyprávím jako matka, pozorovatelka, podporovatelka a obdivovatelka.
Nechci ale, aby to vyznělo jako povídání upjaté maminy, která za každou cenu musí všem sdělovat, jak je její potěr skvělý, nejlepší a něco víc než ostatní.
Ačkoli má můj obdiv a respekt, zkusím se oprostit od role matky a zůstanu jen v pozici informátora… Ondra byl vždycky „pořádnej kluk“. Už ve školce tak nějak vyčníval z řady, byl statný a zdravý. Na základce jakbysmet, ale přeci jen měl nějaké to kilčo navíc. Působil dojmem kluka, který bude mít široká ramena a bude z něj jednou „pořádnej chlap“. Nosil volná trika, která mnohé skryla a váhu vlastně neřešil. Aspoň ne nahlas. Přes všechnu tu hmotu, kterou na sobě nosil, byl ohebný a pohyblivý, z tělocviku se nikdy neulil a věčně lítal někde venku s míčem nebo na kole.
S odstupem času se dozvěděl, že o něm spolužáci po straně mluvili jako o koblížkovi (což jsem mu říkala i já, ale z úst matky to mělo vyznít jako láskyplné oslovení, i když to tak nevyznělo) nebo o knedlíkovi. Sem tam mu někdo řekl hubeňoure, ale celkem správně v tom vycítil ironii.
Často říkal: „Jsem tlustej, podívej se, jak jsem tlustej…“ Stával před zrcadlem, tahal se za špíčky na břiše a v očích měl smutek. Takový ten opravdový, který máma pozná. Bylo mi ho líto a slova útěchy jako „Nejsi tlustej, z toho vyrosteš, neboj…“ byla prázdná. A musela bych být úplně naivní a hloupá, kdybych jim sama věřila. Neuměla jsem ale najít to správné řešení. Možná i proto, že sama jsem nikdy nebyla žádná nudle, a přestože jsem věděla, že bych s tím měla něco dělat, chyběla mi disciplína. Takže jako poradce při boji s nadváhou jsem byla naprosto nepoužitelná a nedůvěryhodná.
Současně mi před očima tančily ty Tatranky a Fidorky, které jsem já (nezodpovědná) odněkud vykouzlila pokaždé, když se připlížil s větou: „Mami, nemáš něco na chuť?“. Zrovna nedávno jsme se docela srdečně se zasmáli při vzpomínce, jak jsme kupovali všelijaké mlsoty za pětikorunu po deseti kusech s příslibem, že je máme aspoň na týden. Nevydržely ani dva dny. Sice jsem mu začala pomalu a zdánlivě nenápadně podsouvat místo oplatek müsli tyčinky nebo kukuřičné lupínky, ale to nemělo to kouzlo sladkého křupnutí, které synek často vyhledával. Doslova ujížděl na smažáku s tatarkou a s hranolkama. Dvacet deka krabího salátu s majonézou měl obden jen tak v mezičase. Rukou svojí matky, samozřejmě, ale museli jsme si to uvědomit oba.
Přišla rozlučka s deváťáky a první prázdninová brigáda v prodejně potravin. Sice ve vedlejší vesnici, ale se špatnou dopravní dostupností. Ráno jsem ho odvezla cestou do práce, ale zpět se v poledne musel dostat sám. Zvolil nejrychlejší variantu – chodil pěšky. Jsou to skoro tři kilometry. Po práci pokaždé. A pak začal chodil i ráno. Občas jel na kole. Z původně plánovaných dvou týdnů bylo nakonec šest. A já viděla první změny. Vypadal líp a nějaké to kilečko bylo pryč.
Druhý týden v srpnu si domluvil volno, to jezdíme na dovolenou do Želíz na Kokořínsku. A tam jen chodíme a chodíme a Ondra leze po skalách a je to vždycky velmi aktivní týden. Už při návratu domů jsme zaregistrovali, že nám v obci, ve Velkých Přílepech, za ten týden vyrostlo nové workoutové hřiště. Samosebou tam musel zajít a vyzkoušet, co se dá. První návštěvy byly rozkoukávací a fakt na zkoušku. Za pár dní se tam potkal se dvěma kluky, kteří se workoutu věnují už pár let a ukázali Ondrovi základy. A v tom okamžiku cvičení, při kterém využívá váhu svého těla, úplně propadl. Začal opravdově makat, od Ježíška si přál hrazdu a od té doby visel u stropu jak opice, cvičil a cvičil a začal se mi měnit před očima. Měla jsem obavu, aby se nepřetáhnul, aby si neublížil, ale kluci ho navedli, vysvětlili, pomohli. To byla první, celkem zásadní změna v jeho životě.
Pětkrát denně jíst – a to v pravidelných časech, to je základ a zásadní rozdíl od dosavadního stravování. Kuřecí a krůtí maso, rýže, vejce, proteiny, ovoce a zelenina, všechno vyvážené a hlavně: začal si vařit sám. Úplně vyřadil sušenky a podobné pitomosti. Když má chuť na sladké, a ta samozřejmě přijde, dá si čokoládu, ale vysokoprocentní, takže jsem měla možnost ochutnat i 99% a řeknu vám, že mě moc nenadchla. Zařadil víc ořechů, ale nesolené, především kešu, para, pekany nebo mandle. Nepočítá si kalorie, ale hlídá váhu zpracovávaných surovin, smaží bez oleje (a to bych bývala nevěřila, jak výborně chutná kuřecí prso jen na sucho na pánvi a trošku podlít vodou, aby se nechytalo, je křehké a zachová si chuť i vůni). Úplně nepostradatelným se pro nás stal pomalý hrnec, v kterém se odehrává většina jídel zeleninou počínaje a svíčkovou konče. Kuře z něj je úplně luxusní. Bez kapky oleje a chutná úplně jinak než upečené v troubě.
Od začátku jsem mu fandila a podporovala ho, jak jen to šlo. Má můj neskonalý obdiv především za disciplínu a systematičnost. Ačkoli jsem chodila pyšná jako páv a při každé pochvale okolí se mi tetelilo srdce blažeností, někde ve skrytu jsem měla obavu, aby to nebyla jen momentální touha po změně. A bála jsem se, aby neustal a nenabral to zase zpátky. Přesvědčil mě, že to myslí vážně. Nikoli slovy, ale činy. Z naší domácnosti úplně zmizely sušenky, brambůrky, tatarka, krabí salát a bonbony všeho druhu. Místo limonád začal pít vodu, přidal zelený čaj a v neposlední řadě čerstvou šťávu z ovoce.
Mám ráda příběhy s dobrým koncem. V tomhle případě se o konci mluvit nedá. Snaha o zhubnutí se změnila v nový životní styl, který kromě úbytku hmotnosti přinesl i další pozitivní změny. Uvědomění si sebe sama a ruku v ruce s tím i zvednuté sebevědomí. Ondra už nechodí se svěšenými rameny a nekouká na svět se skloněnou hlavou. Narovnal záda, vypnul prsa a chodí s hlavou hrdě vztyčenou. Jsem ráda, že jsem součástí toho příběhu. A i když on to nerad slyší, jsem na něj hrdá, že se změnil jen díky svému rozhodnutí, nikdo ho nenutil, nikdo ho nepoučoval. Myslím, že svobodné rozhodnutí je podstatná část úspěchu.
Renáta Šťastná má na svém kontě několik knížek. Nedávno vydané tituly Vzpomínkomat (2017) a Retro/Rrepublika (2018) dokumentují slovem i obrazem dnes tolik oblíbené „retro“ časy. Příležitostně píše také na svoje stránky Šťastná Qenda.
V uzavřené skupině na facebooku Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými tabulkami se prakticky denně setkáváme s úspěchy uživatelů aplikace www.kaloricketabulky.cz.
Vybrané z nich zveřejňujeme také tady na blogu, samozřejmě s dovolením dotyčných.
Celý článek 26.11.2019 5
5.12.2019 Články, Jak zhubnout
Posun času tím nesprávným směrem, brzká večerní tma, vlastně i ranní dlouhá tma, venkovní sychravo…
A když tohle všechno spojíte dohromady, vznikne vám nejen aktuální roční období, ale i instantní snížení motivace tak nějak pro všechno (vyjma zachumlání se s knihou pod deku s teplým čajem).
Celý článek 9.12.2023
Další fantastický příběh proměny pochází opět z naší skupiny Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami.
Autorkou a hlavní hrdinkou v jednom je Kateřina, která se o své znalosti nejen dělí s ostatními, umí ve skupině dobře poradit, ale dokonce se vrhla i na studium „výživy“ na Univerzitě Karlově, které před časem zdárně dokončila. Seznamte se…
Celý článek 4.12.2023
Kolik jsem toho vlastně dneska snědla, že je mi špatně? Co jsem měla k večeři? Proč se musím vždycky přejíst?
Tyhle otázky jsem si kladla skoro každý večer zhruba před třemi lety. Že nejím úplně dobře, jsem věděla, ale jak špatný to je, ne.
Celý článek 23.11.2023
