Veronika: Kalorické Tabulky mi pomohly zbavit se záchvatovitého přejídání a uspořádat si jídelníček

Kolik jsem toho vlastně dneska snědla, že je mi špatně? Co jsem měla k večeři? Proč se musím vždycky přejíst?

Tyhle otázky jsem si kladla skoro každý večer zhruba před třemi lety. Že nejím úplně dobře, jsem věděla, ale jak špatný to je, ne.

Měla jsem už něco za sebou, shozených cca 25 kg. Ale taky jsem měla po druhém porodu z těch 25 kg cca 15 kg zpět. Nechtěla jsem jít ještě dál a vrátit se na 130 kg, které jsem pár let předtím měla. Jenomže to nebylo tak jednoduché.

Vždyť to všechno znám! Vždyť vím, jak na to. Proč to nejde? Proč to najednou nefunguje? Proč to nejde, jsem tušila, ale nechtěla jsem to vidět.

Nedařilo se mi nic, ani vrátit se k pravidelnému sportování, ani si srovnat jídelníček. Teorii jsem znala dobře. Jenže k čemu je teorie, když ji neumím použít v praxi? Články o hubnutí jsem hltala každý večer a nenáviděla každého, komu se zhubnout podařilo, a jen doufala v zázrak. Ten se ale nekonal.

Do toho manžel místo vody se šťávou začal pít čistou vodu a jen tak mimochodem zhubnul 10 kg. Stal se tak z něho pro mě nepřítel – určitě to udělal schválně. Vrátila jsem se tedy k tomu, co jsem dobře znala. Tam, kde jsem byla ještě šest let předtím, a k tomu, co jsem vlastně znala už z dětství.

Je ti smutno? Dej si čokoládu. Nepomohlo to? Tak si dej k obědu vepřo knedlo. Funíš, je ti špatně, ale duše pořád není nasycená? Pořád nic? Tak k svačině sušenky a večer chipsy a před spaním se proklínej, že jsi nula, která nic nezvládne, a lituj se, že jsi chudák, který je v tom nevinně, a že to není fér.

Tohle místo jsem dobře znala. Bylo to probádané území. Už to tam ale bylo jiné, nepřinášelo mi zdánlivou útěchu jako před lety. Už jsem věděla, že to tak být nemusí, o to víc jsem se litovala a nenáviděla zároveň. Sebeláska? Cizí slovo. Jak se můžu mít ráda, když vypadám takhle? To se raději najím, protože to stejně nemá cenu. Spirála se roztočila, věděla jsem to, ale nedokázala jsem to zastavit. Možná o to horší to bylo. Byla jsem ve fázi, kdy jsem snědla prakticky vše, co se přede mě postavilo. Doslova. Bez rozmýšlení. Balík sušenek? Ok. Balení chipsů? Ok. Šunka, sýry, koláček … Každou chuť jsem uspokojila. Hned. Tak se alespoň pořádně najím, stejně jsem už tlustá.

Jednou, bylo to začátkem ledna, jsem probrečela noc nad svojí neschopností, smlouvala jsem s vyšší mocí, co všechno jsem ochotná tomu obětovat. Nikdo kromě manžela tenkrát netušil, čím si procházím. Nikdo nic nepoznal nebo spíš jsem nikomu nedovolila, aby tohle viděl.

Vysvětlit někomu, jak těžké je nejíst? Jak může někdo, kdo nikdy neřešil svou váhu, pochopit, že se mi prostě nechce běhat, jít do posilovny nebo na skupinovou lekci, kde se před ostatními stydím. A že jídlo je jediná útěcha. Že to neumím zastavit, i když vím, kam to povede? Do pokoje za mnou přišel asi ve tři hodiny ráno manžel a kroutil hlavou, snažil se mi vysvětlit, že je to v pohodě. Neposlouchala jsem ho. Se 101 kily přece nejsem v pohodě. Odešel a já zůstala sama se svou sebelítostí. Utřela jsem poslední slzu a řekla si, že takhle už ne.

Snažila jsem se vidět se jeho očima, ale viděla jsem jen trosku. Takovou trosku nebude chtít nikdo. Ani já. A už troska prostě nebudu. Ani pro sebe, ani pro nikoho jiného. Role oběti začala pomalu, pomaličku odcházet.  Šla jsem spát s tím, že ráno si udělám plán, ale tentokrát to udělám jinak – po svém. Spirála se začala roztáčet na druhou stranu.

• Ráno jsem si stáhla aplikaci Kalorické Tabulky, zvážila se a jediné, co jsem následující týden dělala, bylo, že jsem si zapisovala vše, co sním.

No, nebylo to úplně hezké čtení. A to jsem přitom vlastně už trochu snížila příjem. Protože se mi nechtělo psát vše, tak jsem přestala ujídat a ukusovat během dne vše, co se mi dostalo pod ruku. A co jsem zjistila? Že přes den jím málo a většinu příjmu mám večer. A že mám nadmíru cukrů a tuků. Sacharidy lítaly až do nebe a bílkoviny zase padaly do sklepa. Zelenina zůstávala v regálech obchodů bez povšimnutí. Řešit vše najednou jsem neměla sílu, navíc s dvěma malými dětmi doma to ani moc nešlo. Jenže jídelníček typu ráno dvě buchty, v poledne nějaká hotovka nebo smažené nudle, odpoledne balení sušenek a koláček, k večeři chleba ve vajíčku v nekontrolovaném množství – to nešlo dál udržet.

Pravidelné vážení jídla a plánování mě čekalo vlastně úplně poprvé. Netěšila jsem se a věděla jsem, že to bude otrava. Taky jsem ale věděla, že na zázrak čekám 37 let a nikdo jiný to za mě prostě neudělá.  Ale ještě horší by bylo na váze zase vidět číslo 130 kg! Tohle už jsem fakt nechtěla.

• Sedla jsem si sama se sebou a stanovila si plán, co budu hlídat a řešit jako první. Musela jsem pracovat s tím, že nebudu dělat vše najednou. Mnoho psů zajícova smrt.

Tohle bych neuhlídala a neudržela. Jako první jsem se rozhodla pro bílkoviny a pitný režim. Protože hlad je převlečená žízeň přece. Musela jsem si srovnat sama v sobě, co vlastně chci. Říct si, kam mě dovede to, když to nebudu řešit. A co získám tím, když to zvládnu.

Nikomu jsem nic neřekla, vše jsem tajila. Dokonce jsem si jídlo vážila tajně i před manželem, což jsem tedy zvládla asi týden (smích). Učila jsem se plánování a disciplíně. Přemýšlet nad tím, co jím a co to dělá s mým tělem. Sledovala jsem, co mi dělá dobře a co méně dobře. A hlavně co vůbec jíst nechci a nemusím.

Naučila jsem se jíst pravidelně a dost na to, abych neměla hlad, abych se netrápila. Věděla jsem, že to není na dva dny nebo na dva týdny. Že s jídlem musíme tvořit skvělý pár, ale že náš vztah je třeba vytvořit od základu. Znovu. Rozbořit staré návyky, vzorce a mýty, které jsou hluboko ve mně. Vytvořit nové a funkční vzorce a návyky, které mi budou pomáhat a budou mě podporovat.

• Tohle byla změna životního stylu, ne dieta.

Potřebovala jsme se naučit skládat jídelníček tak, abych nemusela otrocky vážit každý den a každé jídlo. K tomu mi pomáhaly a pomáhají dodnes Kalorické Tabulky.

Večer jsem si věnovala deset minut a naplánovala jídlo na druhý den. Co mám doma, jsem věděla. Pokud jsem měla uvařený oběd na další den, rovnou jsem jej zadala. Připravila jsem odpolední svačinu. Začala si vozit jídlo na výlety a plánovala vše tak, aby to sedlo do mého jídelníčku. Nestalo se tak kupodivu prioritou jídlo, ale já.

Jídlo jsem připravovala tak, aby ho mohla jíst celá rodina. Vaření dvou jídel byla nepřijatelná varianta, to bych dlouhodobě nezvládla a nedávalo mi to smysl. Rozbořila jsem v sobě mýtus, že do zdravého stravování nepatří česká kuchyně. Vyrostla jsem na ní a mám ji prostě ráda. Takže různé omáčky zařazuji vcelku pravidelně.

Kalorické Tabulky mi pomohly pochopit, že není potřeba se něčemu vyhýbat, že není nutné jídla a potraviny odmítat a něco si zkrátka zakazovat. Ale že je nutné nad tím přemýšlet a jídlo plánovat. Protože bez plánu nejsou ani výsledky, ani zdravé a funkční tělo.

Našla jsem si to „svoje“, co vyhovuje mně a co dokáži udržet. Vrátila jsem se ke sportu a pravidelně běhám. To, co tělu dám dnes, se mi za pár let vrátí. A záchvatovité přejídání? Je pryč. Nemám tendence se dojídat vším, co mi přijde pod ruku. Umím říct, kdy mám dost a nepokračovat, stejně jako umím jídlo odmítnout (většinou).

Sama od sebe jsem některá jídla z jídelníčku vyřadila, nedělají mi dobře. Mám se ráda, a proto je nebudu jíst. Např. chipsy mě strašně nafukují a necítím se po nich dobře. Chci tohle dělat svému tělu? Opravdu ne.

Zapisuji už jen někdy, ale nevnímám to jako otravu, ale jako součást cesty. Tlustý mozek ještě mám, ale už k němu nechci i tlusté tělo. Takže používám jednoduchý nástroj, který mi pomáhá držet abstinující tlusťošku na uzdě, a je to super pomocník.

23.11.2023 Bc. Mayová Veronika Články, Jak zhubnout