Kaskadérka a instruktorka Hanka Dvorská: Sport je jeden z nejlepších léků, co znám

Profesionální kaskadérka Hanka Dvorská, instruktorka Les Mills lekcí jako je bodybalance, bodyvive, cx worx, grit, x-bike, jógy, spinningu, lyžování, snowboardingu, parašutismu, lezení…

Téměř šedesátiletá sportovkyně je stále v neuvěřitelné kondici, která jí nyní pomáhá zvládnout náročný úkol – zvítězit nad nemocí.

Hanku znám opravdu dlouho. V osmdesátých letech, když letěla první vlna aerobiku ala Jane Fonda, vedla v holešovické tělocvičně takovou svoji verzi tohoto módního cvičení, při které dokázala elegantním způsobem „zničit“ i chlapy.

Potkávaly jsme pak při různých příležitostech, např. aerobikovém asi sedmihodinovém marathonu, který samozřejmě vyhrála. Na rozdíl od ostatních, kteří lezli domů skoro po čtyřech, vypadala Hanka v závěru akce jako kdyby se jen tak trochu rozcvičila…

Před několika lety zvolnila a dala se i na jógu. Dál ovšem své klienty brzy ráno prohání v rámci svého Boot campu, který má zázemí v Tyršově domě v Praze, na Ladronku, na Letnou nebo Petřín. O to víc mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že před pár týdny podstoupila operaci gama nožem. Nádor na mozku na sebe upozornil strašnými bolestmi hlavy, které Hanku přiměly zajít k doktorovi…

Hanko, hned na začátku ti chci poděkovat, že jsi souhlasila s rozhovorem. Není to tak příjemné téma jako třeba vzpomínání na natáčení filmů, kde jsi spolupracovala i s takovými  herci jako je Brad Pitt či Vin Diesel, nebo dublovala Nastasju Kinskou, ale vnímám to jako důležité poselství pro ty, kteří si třeba úplně svého zdraví neváží a považují jej za samozřejmost. Mohu se zeptat, jak ty ses o svou tělesnou schránku a duši do té doby starala a kam tě tato zkušenost posunula?
To, že jsem kaskadérka, to už vypovídá asi samo za sebe. I když trénuji už 50 let každý den, starost o své tělo jsem nikdy moc neprožívala. Nikdy jsem nebyla na masáži, nikdy na žádné rehabilitaci, to jen po úrazech. Nikdy jsem vlastně ani neodpočívala. A nikdy mě samozřejmě nenapadlo, že bych kvůli sportu mohla být nějaká nemocná. A také jsem nebyla. Všechny nesnáze se začaly objevovat v důsledku kaskadérské práce, kde jsem si přivodila několik úrazů a „nedohojovala“ je. Mě prostě strašně ten sport baví. A baví mě všechny druhy a formy cvičení, zkrátka všechny sporty, které mi jsou životem nabídnuty. Cvičím s radostí. Když zrovna nevím co by, tělo si samo řekne, co by rádo (úsměv).

• A duše? Dodnes popravdě nevím, co to je starat se o duši.

Já se snažím být pozitivní, koukat se na věci s nadhledem, být každý den prospěšná alespoň jednomu člověku, mít dobré mezilidské vztahy. Ale i přes veškerý můj zdravý způsob života se mi udělal v mozkovém kmeni blízko očního nervu nádor. Může se to stát každému. Samozřejmě u mě to bylo asi psychosomatického rázu. K nádoru jsem se probrečela. Po pětatřiceti letech hezkého života se můj manžel v pětapadesáti letech nechal odlákat od rodiny jeho mladší kolegyní. Byla to pro mě největší rána a nejtvrdší lekce, jakou jsem kdy zažila.

Mé poselství z této zkušenosti je: Zdraví není samozřejmost, může vás zklamat ve chvíli, kdy si myslíte, že jste silní a nesmrtelní. Psychosomatika hraje velmi velkou roli v našem životě a když tělesná schránka a naše psychično není v harmonii, když jste pocitově vyčerpaní, smutní, nešťastní, odrazí se to třebas i v podobě nádorového onemocnění. Hodně jsem se tím poučila. Za vším špatným, co se nám stalo, zavřít dveře a proplouvat životem dál. A být pozitivní. A sportovat dál. Sport je jeden z nejlepších léků, co znám.

Když jsme si o tvém stavu nedávno povídaly, říkala jsi, že už jsi začala zase běhat, že se samozřejmě šetříš, ale že to člověk nesmí brát zas tak vážně, aby se z toho nezbláznil. Už se ti někdy v životě tento přístup a možná lehoulinké riskování vyplatilo? Určitě jsi nepatřila do skupiny lidí, kteří se hroutí z každého úrazu, atd.
Na sto procent ano. Z posledního ozařování mozku jsem si snad děsila méně, než ostatní kolem mě. Říkala jsem si, že je to prostě nemoc, která se vyléčí a bude zase dobře. No a po měsíci je zase dobře! Já se stále řídím mým „dělej jakoby nic“. Prostě, nevymýšlím si problémy. Pořád to nějak hrnu před sebou a všechno beru tak, že se to dá zvládnout v pohodě. A ne, že se to zvládnout nedá. To je pak příčina všech těch depresí a šílených stavů.

Při našem povídání si také zmínila, že už ses musela začít hýbat, že tě bolelo celé tělo a měla jsi pocit, že se rozpadáš na kusy. Od té doby uplynulo pár dní a cítíš se snad už lépe. Co bylo po této pauze nejtěžší? Co ti nejvíce pomohlo a je něco, co jsi třeba opravdu přestala dělat?
Já jsem se začala hýbat přesně 10. den po operaci gamanožem. Hned jsem odvedla čtyři lekce ve fitku. Já se totiž začínám bez pohybu rozpadat již třetí den. Proto jsem si zoufala. Někdo vydrží klidně 10 dní bez pohybu a vůbec jeho tělo neprotestuje. Moje bohužel ano. Teď jsem po operaci měsíc a můj denní režim je úplně stejný jako kdybych prodělala nějakou těžkou chřipku a za týden se vyléčila.  Začala jsem volněji, ale už zase s klienty 2x týdně běhám tak 10  km, cvičím, o minulém víkendu jsem už byla na běžkách a tento víkend na snowboardu. Dělám pořád ty samý věci jako před operací. Nejvíc mi pomůže to moje „dělej jakoby nic“.

V této souvislosti přepokládám, že pohyb už tě několikrát v životě podržel. Je to ten nelepší lék na všechny splíny a blbou náladu. Tím, že jsi udělala tuto zkušenost, ses možná svým způsobem ocitla blíže těm, kteří se třeba nikdy nehýbali nebo začali po strašně dlouhé době. Máš pro ně nějaké rady?
Pohyb je život, sportování je zdravé. Moje zkušenost je ta, že kdo chce začít, tak by měl jít do toho hned teď. Nepromarnit ani den. Nejlepší je to v partě prima lidí. I ten největší introvert a morous se lépe rozesportuje a rozhýbe na skupinových hodinách či v nějaké sportovní partičce. Chce to si vybrat aktivitu, která bude dotyčného bavit. Nemusí to být jen běh, cvičení ve fitku nebo různé formy aerobiku. Jsou i jiné druhy aktivit jako je lezení , pinčes, veslování, cyklistika… Důležité je to dělat s radostí, najít si k tomu parťáka a jestliže se netrénuje na olympiádu či mistrovství světa, nebrat ten sport jako náboženství a nepodřizovat mu všechno, nebrat ty tepy a kilometry tak vážně. Nejlepší je sportovat pro dobrý pocit.

Vím, že pořádáš pro klienty, kteří nemají jindy čas, pohybové programy, jež probíhají v častých ranních hodinách, před prací. Co zde vlastně platí ohledně snídaní? Asi by člověk neměl sportovat nalačno, ale málokdo má zase po ránu takovou chuť k jídlo a navíc hlavně pak před cvičením.
Já snídám celý život bílý rohlík s máslem a medem a k tomu kávu s medem a citronem. To mi stačí na to, abych šla na Bootcamp a hodinu s klienty běhala. Dopoledne si dám nějaké ovoce. Ale to funguje mně. A co funguje, to nebudu měnit. Nikdy nebudu jíst ovesné kaše, musli, různé chlorely a ječmen, celozrnné pečivo s bio výrobky. Mně funguje tohle. Ale každý jsme jiný a každý si musí přijít na to, co jeho tělo potřebuje. A tělo nepotřebuje moc. Stačí málo. Hlavně se nenechat oblbovat módními trendy a někdy až malichernými detaily při počítání kalorií.

No právě. Fitness trendy přicházejí a odcházejí, mají různé moderní názvy. Co třeba tebe za celou tvou pohybovou kariéru nejvíce oslovilo, tedy kromě běhu, ke kterému člověk nepotřebuje nic a jde o velmi přirozený pohyb? Myslím, zda máš nějaké osvědčené cviky, které pravidelně zařazuješ do svého pohybového programu a víš o nich, že jsou účinné a pro tělo prospěšné.
Já žiju celý život na klikách, shybech a dřepech. Klikuju, kdykoliv mě napadne, že mám nějaké slabé ruce. Prostě s sebou mrsknu na zem a udělám si pár kliků. Shybuju doma. Mám hrazdu mezi kuchyní a koupelnou. A kdykoliv jdu pod ní, tak na ni vyskočím a udělám alespoň tři shyby. Bude mi za chvíli šedesát, ale stále 12 poctivých shybů na hrazdě udělám. No a dřepy a jejich modifikace – různé výpady vzad a stranou jsou součástí všech mých hodin. Všechny ostatní pomůcky ve fitkách už jsou jen pro to, aby cvičení zpestřily, dají se s nimi vymyslet nové cviky, ale střed těla „core“ , pevné a silné ruce a nohy si lze vybudovat těmito třemi cviky. Mně to funguje, já to měnit nebudu! No a samozřejmě běh. Tam se zapojuje svalstvo celého těla. Opravdový běh se nedá moc ošidit. Kdo se dopracuje k tomu, že vydrží pak hodinu běžet, tak pro své tělo udělá úplně nejlépe. Ale ne na pásu za betonovými zdmi! Venku, v přírodě.

Na záběr pojďme ještě k té józe, která je relativní novinou v tvém repertoáru a jež představuje určité zklidnění, i když dobře připravená lekce procvičí tělo opravdu důkladně. Čím tě oslovila? Objevila jsi díky ní třeba něco, co jsi dříve přehlížela, zanedbávala, případně o tom vůbec nevěděla?
O jogínech jsem si vždycky myslela, že to jsou blázni, kteří sedí v tureckém sedu a předstírají klid a pohodu. Víc jsem o józe nevěděla a ani nechtěla vědět. Až po úrazu páteře mi kamarádka – fyzioterapeutka – řekla, jaký cviky by bylo dobrý cvičit. A že si mám zajít na jógu. Přišla jsem na hodinu k Daliborovi Štědroňskému a úplně jsem změnila názor. Je to makačka. Když chci, tak si mohu dát pořádně do těla a pořád mám před sebou pozice, ke kterým bych se ráda dokopala. U Vaška Krejčíka jsem si udělala kurz instruktorky, abych do jógy pronikla víc a mohla vést lekce. Díky józe se zase předkloním jako za mlada, přestala mě bolet páteř, rozhýbala jsem svaly, které si do té doby ležely v klídku. A nakonec se snad už i více zklidnila. Zatím nejsem v józe tak daleko, abych se živila pránou a mručela meditační songy. Já ji prostě zatím cvičím. Nahoru, dolu, ze strany na stranu, na zádech na břiše, ale zdravě!

Děkuji za rozhovor.

Fotografie: archiv Hanky Dvorské, děkujeme za svolení k použití

Kde si s Hankou zacvičit?

Viz www.sportujme.cz a holmesplace.cz.

13.3.2017 Ing. Macáková Marcela Články, Jak si udržet zdraví