Co a jak jíst na prázdninových výletech

Následující článek se týká spíše drobných postřehů a rad (které jste si již možná sami určili), jak se chovat, co se jídla týče, při výletech s dětmi nebo cestování po naší vlasti.

Pár cestovatelských rad, které by se mohly hodit…

Při podobném cestování jsme časem přišli na mnohá pravidla, z nichž některá se týkají jídla. Z těch, co se jídla netýkají, nabídnu například těchto pár námi vypozorovaných mouder:

• Když si myslíš, že ta cestička by mohl být zkratkou, rozhodně po ní nechoď, protože zkratkou nikdy nebude, a navíc zabloudíš.
• Když nevíš, kudy dál, vrať se na nejbližší známé rozcestí a pokračuj tím směrem, kudy to znáš.
• Vykašli se na svou hrdost (týká se především chlapů), a když nevíš, ptej se, ptej se.
• Zeptej s raději více lidí, pokud to jde, protože dva lidé mohou ukázat opačný směr.
• Cestičky vyznačené v internetových mapách buď už nemusejí fungovat, nebo nejde o cestičky a půjdete lánem vzrostlé pšenice.
• Nejkratší na mapách nalezená cesta může být ta nejdelší.
• Nikdy si nehraj na znalce daného místa. Před místními budeš za hlupáka, a před rodinou, když si spleteš kostel se hřbitovní kapličkou, také tak.

Jídlo a cestování

Pokud jde o plánování jídla při cestách, je nutno vzít v potaz pár faktorů, podle nichž se budete rozhodovat. Je totiž rozdíl, jestli jedete na jednodenní výlet nebo půldenní, či na dva, tři dny, týden pryč. Každá situace vyžaduje jiné zásobování.

Musíme vyjít z toho, co se radí v běžných pravidlech pro celodenní stravování. Totiž, že je nutné jíst něco, cokoliv každé dvě až tři hodiny. Pokud víte, že pojedete vlakem na výlet dvě hodiny, a ve vlaku nepodávají občerstvení, což tedy většinou nepodávají, je nutné mít něco s sebou. Případně si koupit něco před odjezdem a pak navázat po dojezdu koupí něčeho na zub.

• Sice jsou Češi odsuzováni jako burani, že si s sebou vozí řízky s chlebem, ale z hlediska pravidelného stravování dělají jen dobře. Samozřejmě, v dnešní době by asi nebylo od věci něco zdravějšího, třeba zeleninový salát v krabičce nebo nějaké jogurty. Ale vezli jste někdy v batohu jogurty? A kolikrát jste jejich obsah posléze odstraňovali z věcí na převlečení, nabíječky, pláštěnky, deštníku?

Výlety jsou mimořádnou okolností. Platí pro ně tedy známá nutriční rada, že pokud na vás přijde hlad, je daleko lepší dát si i nezdravé či kaloricky vydatnější jídlo, než nic.

Pár osobních zkušeností  

Pokud ještě dnes před dětmi řeknu slovo Záboří, zpraží mne nenávistným pohledem. Tehdy jsme šli totiž pěšky ze Starého Kolína zhruba čtyři kilometry do Svaté Kateřiny podívat se na románský kostel svatého Mikuláše. Odtud jsme měli naplánováno jít přes les do Záboří a odtud vlakem zpět do Kolína (toho aktuálního).

• Ve Starém Kolíně jsme si prohlédli památky, nic k jídlu nekoupili, protože jsme v sobě měli párky v rohlíku ještě z kolínského nádraží, a zamířili do Svaté Kateřiny. Tam se sice nacházel u rušné silniční křižovatky bufet se smaženým sýrem nebo hranolky, a děti žadonily, abych jim něco koupil, ale já měl zjištěno, že v blízkém Záboří jsou tři hospůdky včetně jedné pizzerie.

Co vám budu dlouze povídat. V Záboří jsme sice viděli gotickou náves s gotickým kostelem a gotickým portálem, ale pizzerii jsme nenašli, druhou hospodu také ne, a můj hlavní tip, nádražní hospoda, nacházející se mimochodem kilometr a půl daleko od gotické návsi, byla zavřená. Naštěstí jel brzy vlak zpět do Kolína, kde jsme ještě museli šlapat dalších dvacet minut na náměstí (ještě tehdy nebylo otevřeno Futurum) a pak čekat na uvaření jídla.

A asi víte, jak příjemně se chovají hladové děti – a ostatně ani já, jako hladový taťka, jsem nebyl dalek hysterie. Kolikrát jsme si pak řekli, měli jsme ve Svaté Kateřině využít ten bufet! (Viz seznam rad níže.)

Nebo Kopidlno. Krásné město s úžasným kostelem, zámkem, zámeckým parkem.. Zjistil jsem si na internetu, že je zde pět hospod, takže tutovka. Jenže v době naší návštěvy ta radniční hospoda byla zavřená kvůli rekonstrukci, z druhé se stal bar bez podávání jídel, ve třetí se konala svatba, pizzerie zkrachovala a v páté nám oznámili, že již nevaří, i když měli ještě půl hodiny vařit.

• Zašli jsme do cukrárny naproti, ale prodavačku jsme evidentně obtěžovali a klukům sladký „oběd“ nijak nechutnal. Nakonec se dojedli bagetami z Coop krámku kousek od nádraží, a stejně byli naštvaní.

Jednu dobu mne chytla mánie piv z minipivovarů a odmítal jsem jít do restaurací, kde měli plzeňská či smíchovská piva. O jé! Když jste někde na výletě s manželkou, potažmo tchyní, a začnete si hrát na podobného exota, sklidíte jedině pohrdavé úšklebky.

Protože pak chodíte po městě, hledá se restaurace, jež by vyhovovala všem, hlavně tedy exotovi, a nakonec skončíte v místě, kde vaří hnusně a jídlo vrátíte. Od té doby je mi skutečně jedno, jaké mají pivo, protože dodržet jídelní režim je důležitější.

A ještě jedna vzpomínka na závěr této kapitoly. Se synem jsme se jednou vraceli z Jevišovic a po pětikilometrovém pochodu dorazili do vesničky Rozkoš, kde jsme měli půl hodiny do odjezdu autobusu domů.

Sice jsme v Jevišovicích měli oběd (uplatněna byla pravidla nevybírej si podle piva, ber, co je, a nevybírej – a nakonec jsme byli nadmíru spokojeni), ale přece jen nám trochu vyhládlo. Jediná restaurace v Rozkoši však byla zavřená kvůli rekonstrukci. A pak jsme naproti autobusové zastávce uviděli na papírové ceduli nápis Občerstvení a šipku do obyčejného dvora.

• Uplatnil jsem zásadu „Pokud narazíš cestou na bufet…“ (viz níže) a dostalo se nám úchvatné zkušenosti, kdy si majitelka, protože ve vesnici zavřeli hospodu, založila svoji vlastní – ve svém vlastním obýváku! Nikdy jsme se neobčerstvili lépe.

Náš soukromý soupis rad k jídlům na cestách

Zcela zdarma tedy na konec nabízím náš soupis rad, kterými se snažíme řídit. Jistě budete mít vlastní další body, za něž budu vděčný, když je připojíte do komentáře pod článkem. Takže tedy:

– Nikdy nevycházej bez sušenky / tatranky / tyčinky v batůžku.

– Pokud narazíš cestou na bufet, i když se ti nelíbí a mají jen smažená jídla, najez se tam. Dalších sedm kilometrů nemusíš již na nic jiného narazit.

– Ber, co je, a nevybírej!

– Nevybírej podle svých aktuálních chutí a preferencí, třeba podle obliby v minipivovarech. Hrozí, že se nenajíš vůbec.

– Improvizuj. Pokud jediná hospoda na náměstí, která má vařit do dvou, tě odmítne v půl druhé obsloužit, jdi do lahůdkářství nebo cukrárny. Pokud ani ty nejsou v dosahu či použitelné, nezbude nic jiného, než zajít do obchodu s potravinami a najíst se sendvičů / tyčinek / rohlíků.

– Již dávno neplatí, že se dá najíst na vlakovém nebo autobusovém nádraží. Počítej s tím, že bufety zde nebudou vůbec, a pokud ano, tak zavřené. Tradice nádražních bufetů zkrátka upadá a jejich stav je velmi tristní. (To je však na jiný článek.)

– Nikdy, ale fakt nikdy nevěř serverům o jídelnách a restauracích, kde hledáš informace o daném místě. Nevěř ani informacím z internetových map! Většinou obsahují neaktuální a zastaralé informace. V místě, kde vám najdou čtyři restaurace, a to i v některých oblastech Prahy (třeba Radotín nebo Černošice), zjistíte, že již nefunguje ani jedna a to nové, vietnamské bistro zavřela právě hygiena.

– Když už se chceš řídit podle informací z internetu, prostuduj si webové nebo facebookové stránky vybraných restaurací. Pokud jejich poslední uvedené denní menu pochází ze 2. ledna 2015, tak tam asi moc nepochodíte.

– Případně koukni na server Beerborec.cz, který sice primárně slouží jako pivní deníček, ale na druhou stranu vidíte, kdy si v dané restauraci někdo dal naposledy pivo. Pokud včera, pak hospoda velmi pravděpodobně funguje, jestliže přede dvěma lety, nejspíše tam najdete zavřené dveře.

2.7.2018 Jan Lipšanský Články, O kaloriích nevážně