Klára Mandausová: Jak jsem potkala doktora Hnízdila

Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu, zdůrazňuje MUDr. Jan Hnízdil i na obálce své knihy Příběhy obyčejného uzdravení.

Věty, jejichž autorem je doktor Šavlík, duchovní otec české psychosomatiky, oblétávají internet už delší čas. Jsou tak pravdivé, až z toho mrazí. Ale dávají nám naději…

Vše má svůj čas. Rozhovor s MUDr. Janem Hnízdilem jsem plánovala od chvíle, kdy jsem někdy před osmi lety zavítala do jeho ordinace se svým problémem. Mezitím se událo hodně věcí na jeho i na mojí straně. Já jsem se mimo jiné občas na internetu začetla do článků půvabné Kláry Mandausové, které mají duši. A to je dnes v redaktorské práci celkem vzácné. Bez urážky. Už proto jsem se chtěla s touto zajímavou ženou někdy seznámit.

A pak se najednou objevila kniha Příběhy obyčejného uzdravení. Její součástí jsou rozhovory, které vedla právě Klára. V tu chvíli jsem měla hned jasno. Poptám se své oblíbené autorky, co jí dala spolupráce s populárním lékařem, kterého lid miluje, a sem tam někdo zatracuje. Obratem na mou žádost zareagovala a díky ní tedy dnes můžete symbolicky nahlédnout nejen do zmíněné knihy, ale také tak trochu pod pokličku praktik MUDr. Hnízdila. Je to trochu delší čtení, ale snad vám bude stát za to.

Psychosomatickou medicínu, kterou doktor Hnízdil úspěšně aplikuje již několik let, s oblibou sám nazývá medicínou příběhů. Vysvětlení je celkem logické. Když v příběhu rozpoznáme podobnost svého problému, můžeme zkusit stejný „lék“ naordinovat i sobě. Tím „lékem“ zde pochopitelně myslím změnu životního stylu, nikoliv klasickou medikaci. Mohu se zeptat, který z těch příběhů na vás nejsilněji zapůsobil a proč?
Všechny příběhy pro mě byly velmi silné. Asi nejvíc mě zasáhly ty dětské. Děti v nich stonaly, protože se cítily v rodině odstrčené, opuštěné, potřebovaly lásku, kterou nedostávaly, přestože si jejich rodiče mysleli, že jim dávají veškerou péči. My dospělí to zkrátka občas vidíme jinak. Mám dceru, takže přesně vím, o čem je řeč. Když jsem se rozcházela s jejím tatínkem, měla během půl roku osm angín za sebou. Pediatr mi tehdy vysvětlil, že angína je typickou nemocí dětí, které by rády něco řekly, ale nemůžou.

• Jakoby se jim všechno špatné, co je trápí, zastavilo v krku.

Po osmero antibiotikách – jedny dobrala a za týden se nemoc vrátila a dostala další – jí pomohla homeopatika, které jí naordinoval právě onen osvícený pan doktor, který na ni koukal nejen jako na “bolavý krk”, ale jako na holčičku, která se trápí. A taky si často vzpomenu na vyprávění paní Hany z textu Rány na duši, rány na těle. Tělo plné modřin jí naznačilo, jak urputný a těžký je její boj, v práci i doma. To, proti čemu bojovala v rovině symbolické, tělo převádělo do roviny tělesné. Pořád nechceme věřit, jak jsou hmota a mysl dokonale propojené, až dostaneme důkazy, nad kterými zůstává rozum stát.

Hledání příčin onemocnění, ne jen odstranit aktuální poruchu, vyžaduje ovšem prý často takové změny, že lidé raději sáhnout po „zázračných pilulkách“, než aby opustili své pohodlí. Se zájmem jsem si přečetla i vaši cestu ze zdravotních problémů, které vás sužovaly. Jak to, prosím, v kostce proběhlo a co jste si z této své životní etapy odnesla?
Pamatuji si na jeden zvláštně silný pocit. Když mi bylo asi dvacet, napadlo mě, že psychika a hlavně strachy, které prožívám, můžou mít vliv na moje fyzické zdraví. Snažila jsem se o tom najít víc informací, jenže byl konec osmdesátých let a o psychosomatice se běžně nepsalo ani nemluvilo. Zapomněla jsem na to a přestala pátrat. A to dokonce i ve chvíli, kdy mě přepadl můj první zánět duhovky, to bylo jen o pár let později. Nejdřív si lékař myslel, že je to obyčejný zánět spojivek, ale bolest byla nesnesitelná a neustupovala, oko se samo zavíralo, protože nesneslo světlo. Skončila jsem v nemocniční ambulanci, kde do mě nacpali spousty kortikoidů s vysvětlením, že mě nevyléčí, ale že mě po nich oko bolet přestane.

• Byla jsem ráda, že mi někdo pomohl a myslela si, že trápení jednou epizodou skončí. Omyl! Mnoho let se potíže vracely a na otázku proč mi nikdo nedokázal odpovědět.

Alespoň mi jeden lékař vysvětlil mechanismus. V mém oku žádný zánět nebo spíš důvod pro něj nebyl. To jen tělo si to myslelo a posílalo tam všechny “obránce” tak, aby ho zlikvidovalo. Bojovalo s neexistujícím nepřítelem, takže vlastně samo proti sobě. To je princip autoimunitních onemocnění, ke kterým zánět duhovky patří. Co jsem dokázala za ty roky vypozorovat bylo, že se problémy vracejí, když jsem oslabená.Třeba při viróze, ale hlavně při rozčilení, smutku, dlouhodobé nepohodě.

• Až Honza Hnízdil mi zhruba o dvacet let později naznačil, že jsem nechtěla něco vidět.

To vysvětlení bylo naprosto přesné. V té době jsem začala žít ve spokojeném vztahu a frekvence rudnutí oka se snižovala na minimum. Nechci nic zakřiknout, ale vlastně teď si ani nevzpomenu, kdy to bylo naposledy. Myslím, že jsem se naučila, nebo se o to alespoň snažím, věci nahlas pojmenovávat, ukazovat na ně, mluvit o nich, zkrátka nezavírat oči.

Proč je podle vás pro lidi vlastně tak obtížné udělat něco pro své zdraví, když na něm záleží vlastně ve finále úplně nejvíc. Pokud je někdo nemocný, nemůže se starat o svoje děti, nemůže pracovat, nemůže se radovat. Všichni to víme, ale stejně opakujeme ty učebnicové chyby – špatně jíme, málo se hýbeme, stresujeme se mnohdy kvůli nepodstatným věcem, nedokážeme včas odejít z prostředí, které nás ničí (ať už je to práce či vztahy).
Nejsem psycholog ani filozof a velmi nerada zobecňuji, takže nevím, jestli dokážu na tuhle otázku odpovědět. Můžu mluvit za sebe a trochu za lidi, které jsou blízko mě a které znám a pozoruji jejich chování. Mohla bych na první dobrou říct, že za vším je pohodlnost. Ale to by bylo velké zjednodušení. Sice taky hraje docela velkou roli, ale myslím, že za neochotou změnit život, bývají zároveň naše zvyky a vazby, zejména ty osobní, ale i společenské, které jsou už natolik silné, že si neumíme představit změnu.

• K ní nás obvykle donutí něco, co s námi hodně zatřese.

Můj známý má například problém s játry. Rád se napije alkoholu, kouří, ne zrovna zdravě jí. Když mu lékaři pohrozili vážnou nemocí, ze dne na den změnil životosprávu, přestal kouřit, alkoholu se nedotknul, tučná jídla vyměnil za lehká a zeleninová. Vyděsili ho! Jenže jen do doby, než akutní nebezpečí pominulo, a ukázalo se, že to zase tak zlé nejspíš nebude. Už zase kouří a občas si něco nalije. Mému blízkému příbuznému naměřili velmi vysoký krevní tlak a vysoký cholesterol, přestože to byl celý život štíhlý aktivní sportovec s dostatkem pohybu. Jenže měl práci, ve které se od rána do večera stresoval, špatně spal, připadal si jako honící pes. Pak se přidaly bolesti kyčlí.

• Skončil u Honzy v ordinaci a ten mu předepsal lehká antidepresiva, aby se mu lépe spalo a odpočinul si, a poradil zmírnit. Neposlechl, protože mu rady tehdy nepřipadaly úplně relevantní a dál pracoval nadoraz.

Dnes má oba kyčelní klouby operované a práci vyměnil za čas strávený s rodinou a na zahrádce. Přiznává, že na Honzových radách tehdy něco opravdu bylo… Do třetice můžu posloužit jako příklad i já. Žila jsem ve velkém stresu kvůli rodinným vztahům. Po dramatické operaci tehdy čtyřleté dcery jsem se propracovala k posttraumatickému šoku a následným úzkostem. Kdybych byla do té doby v pohodě, nejspíš by to s úzkostmi nemuselo dojít tak daleko. Jenže měly, potvory, silné podhoubí a tedy z čeho růst právě v mém ne úplně spokojeném osobním životě. Právě ony se mnou silně zatřásly, buď se probudíš a něco změníš, nebo se ze všeho lidově řečeno zblázníš. Výsledkem bylo, že jsem začala žít s dcerou sama. A později našla nového partnera.

• Ve vztahu jsem se naučila říkat nepříjemnosti do očí a hned řešit všechno, co mě trápí. To jsem dřív neuměla.

Bývala jsem hodně ustrašená a pořád se něčeho bála. Strach samozřejmě z mého života nezmizí nikdy, hlavně o děti je asi u každé mámy pořád velký, ale nějak ho víc znám a občas si s ním i povídám.

Tady bych se ráda ještě více zastavila o té zmiňované životosprávy, které je i hlavní náplní našich stránek. Z příběhů našich uživatelů vím, že se k obezitě mnohdy neprojedli nadměrnou konzumací, jak si někteří lidé myslí, ale že naopak jedli málo, resp. že jídlo nepovažovali za tak důležité, aby o něm přemýšleli a věnovali mu ten potřebný čas. Asi i to svědčí o nedostatku sebelásky, respektu k vlastnímu tělu, které se později mohou odrazit na zdraví. Setkala jste se s nějakým takovým příběhem a jak to máte v tomto směru vy?
Vlastně asi o žádném takovém případu nevím. Jen moje babička si občas stěžovala takzvaně na linii, pár kilo nadváhy dávala za vinu špatnému rytmu stravování.

• Celý den v práci nic nejedla a večer to doma doháněla.

Jenže babička žije spokojený život, v jejím případě bych o nedostatku sebelásky nemluvila. Lidé z mojí rodiny patří spíš ke štíhlým a když má někdo kila navíc, je to většinou proto, že prostě rád a s láskou jí. Ale umím si představit, že se jídlem dá ledacos řešit. Nebo spíš si lidé myslí, že jim jídlo pomůže něco řešit… I na stravě, nebo některé potravině, se dá vypěstovat závislost. Stejně tak jako na nejedení, které pak člověk bezhlavě dohání fanatickým jedením. Jak mi před lety vysvětloval psycholog Ivan Douda, pokud je člověk nespokojený a žije takzvaně proti sobě, všechno – alkohol, cigarety, drogy, nakupování, automaty i jídlo – mu může posloužit jako berlička a únik z jeho neutěšené reality.

• Vzorec je pořád stejný, něco se mi nevede, cítím se nešťastně, najím se, například.

Nebo naopak nebudu jíst. Zaženu úzkost, nechám rozplynout smutek. Je to ale jen na chvíli a dávky se zvyšují. A jak to mám já?

• Jsme s dcerou veganky a baví nás pravidelně jíst i vařit. A taky chodit do veganských restaurací.

Docela si dáváme záležet, aby nám chutnalo. Mám už mnoho let pořád zhruba stejnou váhu. Klidně prozradím, vždycky jsem na svých 169 centimetrů vážila okolo 55 kilogramům, s přibývajícím věkem a možná i uvědoměním si některých věcí, jsem “navýšila” asi o pět šest kilo, takže občas se sama na sebe trochu zlobím, že jsou mi džíny těsnější než před měsícem, ale neřeším to. Jak se říká, po padesátce si musíte vybrat, zadek nebo obličej, tak mně ten můj větší zadek nějak moc nevadí (smích).

Když už jsme se více zaměřili na vaši osobu, prozradila byste, prosím, něco více o svém stravování a jak o sebe pečujete? Vypadáte krásně, navzdory velké vytíženosti doslova záříte. Jak třeba vypadá takový váš typický den co se týká jídelníčku a pohybu? Jak odpočíváte a co si třeba uvaříte pro radost, když máte čas?
Děkuji, to se hezky poslouchá, i když to není pravda. Měla byste mě vidět třetí den časopisové uzávěrky, to zářím spíš jak elektrárna po výbuchu. Ne vážně, když mi bylo třicet, byla jsem k sobě velmi kritická, sledovala jsem přibývající vrásky a faldy, chodila schoulená, občas v beztvarých oděvech, abych nebyla moc vidět.

• Dnes v padesáti jsem na sebe mnohem hodnější.

V zrcadle vidím v obličeji poměrně hluboké rýhy, vaky pod očima, vlasy, co nejdou učesat, celulitidu, která si z mých stehen udělala soukromou pláž, kde si to dost užívá, ale vždycky si řeknu, hlavně se usmívej, to už je tvoje jediná ozdoba. Spíš se snažím, abych pořád ještě doběhla tramvaj a nelapala následující dvě stanice po dechu, a vyšla v tempu sedmdesát schodů na cestě k redakci.

• Když to jde, jdu si večer po práci zaběhat svoje tři kilometry.

S partnerem chodíme po horách, jezdíme občas na kole. Jenže on jako bývalý vrcholový sportovec zvládne mnohem víc a tak se většinou rozdělíme, každý jedeme svou trasu a potkáme se u kiosku u piva. V zimě lyžuji. To miluji už od tři let, kdy mě na lyže poprvé postavili. Jako dítě mě tahali i na běžkách, to jsem naopak nenáviděla, ale v dospělosti jsem znovu přišla běžkám na chuť.

• Na horách zažívám čistou radost. To je mé balení antidepresiv na zbytek roku.

Mé všední dny se, co se týče rytmu, docela podobají. Ráno vstávám ve školním roce obvykle před šestou. Po sedmé jedeme s dcerou do centra, ona do školy, já do redakce, sedím u počítače nebo běhám po schůzkách, buď si dojdu na oběd, nebo si něco koupím, třeba hodně ovoce. Domů se dostanu většinou mezi pátou šestou. Udělám večeři, když to vyjde a mám náladu, jdu běhat. Pak takové ty drobné domácí práce, povídání, co jsme ten den zažily, znáte to, a jdu spát. Snažím se, aby to bylo alespoň mezi jedenáctou dvanáctou, když už nemůžu dřív.

• I minuta po půlnoci je ráno totiž znát. Cítím se unavená a šedá.

Když mám čas, uvařím pro radost svíčkovou s knedlíkem, veganskou, nebo zapeču brambory se vším, co najdu v lednici, to mám moc ráda. A miluji dceřiny čokoládové dorty s arašídovým máslem!

Pro knihu Příběhy obyčejného uzdravení jste připravila i rozhovor s doktorem Šavlíkem, jenž s nadsázkou říká, že medicína je složitý finančně i časově náročný způsob dokládání pravdy lidových moudrostí. Moje maminka, lékařka zhruba v jeho věku, to jméno často vzpomínala už v mém dětství, nicméně pokud se nemýlím, tehdy nebyl jeho způsob léčby chápán tak jako. Co byste zmínila z jeho vyprávění o vývoji psychosomatiky u nás? Kdy se to začalo vlastně lámat a mnozí lidé pochopili, co často jejich nemoci znamenají?
Pan doktor Šavlík je úžasný muž. Sálají z něj obrovské znalosti, chápání souvislostí a zároveň pokora a skromnost. Zabýval se psychosomatikou už v sedmdesátých letech, tedy v době, která tomuto oboru vůbec nepřála. Ale nevzdal se. Přestože, jak konstatoval, potkávat se s věhlasnými profesory, kteří si myslí, že jen oni vědí, nebylo jednoduché. Už v době socialismu se ve své ordinaci díval na pacienta jako na člověka se všemi jeho starostmi, trápeními a životním příběhem. Víc prostoru pro psychosomatiku se ale otevřelo až po sametové revoluci. Dnes je považovaný za otce české (tehdy vlastně československé) psychosomatiky, i když, jak se smíchem říká, těch zakladatelů se už vynořilo asi dvacet. Honza Hnízdil ho považuje za svého velkého učitele a velmi si ho váží.

S doktorem Hnízdilem jste byla díky společné práci jistě v každodenním kontaktu. Můžete prozradit, jak ke svému zdraví přistupuje on?
Asi vás zklamu, ale my v každodením kontaktu nebyli. Scházeli jsme se, když bylo potřeba, ale nebyly to žádné dlouhé promluvy, vyjasnili jsme si co a jak, co napsat, jak pokračovat a komunikovali jsme hlavně mailem. Co vím, snad se na mě nebude Honza zlobit, když prozradím, rád jezdí na kole, má skvělou rodinu a psa, takže příležitostí, jak se hýbat a být na vzduchu je mnoho. Dopřává si dovolenou.

• Myslím, že žije podle toho, co říká.

Nejsou to od něj žádné plané řeči a rozhodně bych neřekla, že by byl příslovečnou kovářovou kobylou. Ale na jeho případné neřesti nebo omyly v životosprávě byste se musela zeptat přímo jeho.

To, jak MUDr. Hnízdil ovlivnil váš život, popisujete barvitě ve zmiňované knížce, pojďme si zde ale ve stručnosti říct, co zásadního jste se od něho naučila. Co byste mohla na závěr předat našim čtenářům jako takové poselství do dnešní uspěchané doby? Jak z toho všeho neonemocnět?
Bude to znít jako veliké klišé, ale radím poslouchat svoje tělo. Je moudré a navádí nás, myslím, docela přesně. Nejdřív jemně, jako když se občas rozsvítí kontrolka v autě a pak zase zhasne. Když neslyšíme, zacloumá s námi víc. No a “hluchým” pak nadělí polopaticku lekci. Většinou končíme v posteli nebo jako obíhači všech možných ordinací, a přitom na začátku stačilo tak málo.

• Zastavit se, uvědomit si problém a jednat.

Zase můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Před několika lety jsem se cítila hodně unavená. Měla jsem moc práce, a to i domácí fyzické, pár věcí mě trápilo, ale navenek jsem dělala, že je všechno růžové sluncem zalité. Pořád jsem si říkala, že bych měla zvolnit, pustit některé věci z hlavy, protože za to nestojí, hodně spát, znovu začít číst knížky, věnovat se víc sobě. Nic z toho jsem neudělala. Hlavně to spaní mi chybělo.

• Nejenže jsem neodpočívala, ještě jsem začala chodit na power jógu! Což je samozřejmě zdravý a prospěšný pohyb, ale nepro někoho, kdo s prominutím padá na hubu.

A pak přišla viróza, nenápadná, jakých bylo v mém životě spousta. Jenže to bylo uprostřed prázdnin, měly přijet na návštěvu kamarádky a já se navíc starala o svoji devadesátiletou babičku, protože mí rodiče odjeli jako každoročně na pár dní ke svým přátelům na chalupu. Ani škrábání v krku, teplota a malátnost mě nepřesvědčila, že už mám konečně zalézt do postele. Spolkla jsem paralen a jela dál. A pak to přišlo. Nebyla jsem schopná dojít z postele do koupelny, představa, že vyjdu doma schody, byla rovna pomyšlení, že v žabkách vylezu na Mount Everest.

• Lékař tehdy kroutil hlavou, že se mi reaktivovaly snad všechny viry, co v sobě mám, a že takové hodnoty ještě neviděl. A k tomu špatné jaterní testy s nutnou dietou.

Přitom mě vlastně nic moc nebylo, teplota stoupala jen lehce nad 37, rýmu, kašel jsem neměla, v krku už mě nebolelo… Jen ta šílená únava. Fakt šílená. Měsíc a půl jsem jen ležela. Ještěže byla tehdy olympiáda, viděla jsem i sporty, o kterých jsem skoro nevěděla, že existují. Každý den jsem si mohla v uvozovkách děkovat, že jsem neposlechla. Jako bych slyšela postesknutí svého těla: “Já ti to říkalo, jdi si lehnout, odpočívej, a to ty ne. Tak teď musíš, protože ti dá práci i svěsit nohy z postele!”

• Díky Honzovi jsem začala chápat souvislosti.

Neříkám, že jsem od té doby vzorná, občas s tělem taky ještě smlouvám, ale už míň a opatrně, obvykle se jím nechám přesvědčit. Jsem pokornější. Jen s tím spaním je to pořád trochu nahnuté, prostě nestíhám. Ale snažím se!

Děkujeme za rozhovor.

foto: Robert Tichý

Poznámka redakce:

Prostor pro příběhy nejen uživatelů aplikace www.kaloricketabulky.cz naleznete v uzavřené skupině Hubneme a jímě zdravě s Kalorickými tabulkami. Připojte se k nám…

10.9.2018 Ing. Macáková Marcela Články, Jak si udržet zdraví