David Ondrejkovič: Mé hubnutí s Kalorickými tabulkami

Už od dětství nejsem žádný hubeňour. Aktivní pohyb s výjimkou chůze je něco, k čemu jsem se odjakživa musel nutit, respektive nechat na druhých (například na tělocvikářích ve škole), aby oni nutili mne.

Prakticky ke všem druhům sportu jsem pociťoval značný odpor (to mi bohužel zůstalo dodneška) a raději jsem již od chvíle, kdy jsem se naučil číst, ležel v knihách.

Zároveň jsem byl od dětství velký labužník a požitkář, takže spořádat hrnec špaget s bločkem nastrouhaného tučného sýra a polovinou lahve kečupu, který by dle vyjádření mého táty „stačil rotě vojáků“, mi ve vrcholné pubertě nedělalo žádný problém. Cožpak o to – dokud jsem se alespoň nějak hýbal, třeba při běžných školních a mimoškolních aktivitách (snažil jsem se tehdy o judo, byť s nevalnými výsledky a také jsem rád chodil na dlouhé pěší výlety), tak to ještě šlo. V mém bezprostředním okolí by se našlo nemálo výrazně otylejších vrstevníků, než jsem byl já. Sice jsem měl zcela evidentní sklony k mírné baculatosti, nicméně alespoň základní tvary těla zůstávaly stále jakž takž foremné a na špičky bot jsem si viděl i bez předklonu.

Katastrofa při tomto stravovacím a pohybovém režimu, který byl zjevně už tehdy „na hraně“, však na sebe nenechala dlouho čekat – ostatně při mé zcela zasloužené pověsti sportovního nemehla nebylo otázkou „zda“, ale „kdy“. No a pak to přišlo – stačil jeden nešťastný pád při školním lyžařském zájezdu v 7. třídě (nesnáším lyžování!) a výsledkem byla komplikovaná zlomenina nohy, která si vyžádala v souhrnu skoro půl roku v sádře (nejprve 2 měsíce od prstů u nohy až po zadek, potom další 2 měsíce „jen“ pod koleno a následně ještě dalších 6 týdnů ve znehybňujícím zinkoklihovém obvaze). Konec byl rázem s judem i s turistikou. Byl jsem rád, že jsem byl po prvních čtyřech týdnech schopen se dobelhat s berlemi alespoň na WC.

Zatímco pohyb jsem byl tímto řízením osudu nucen omezit více než razantně, stravování zůstalo prakticky beze změny. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat – kamarádka nadváha (nápadně se podobající obezitě) se dostavila záhy a přežila po mém boku věrně všechny mé manželky i ostatní dlouhodobé vztahy prakticky až do dnešních dnů.

Poté, co jsem se zbavil sádry, už se mi tak úplně nedařilo zbavit se i nadváhy. Až do maturity jsem se pohyboval jen těsně pod její hranicí. Nástupem na vojenskou vysokou školu razantně přibylo pohybu a do určité míry se zracionalizovala strava, takže až do promoce se mi dařilo udržovat váhu a ostatní fyzické proporce víceméně v normě – tedy při výšce 170 cm přibližně okolo 67 kg. Jenže hned po promoci a nástupu do svého prvního zaměstnání jsem se poprvé oženil, což s sebou neslo opětovné omezení svobody pohybu a také výživnou domácí stravu. Nadváha se zaradovala a počala mi s neuvěřitelnou rychlostí zmenšovat veškeré mé oblečení. Asi se jí nelíbilo a chtěla mi dopřát nové.

Poprvé jsem se zhrozil, když se ručička váhy po necelém roce přehoupla o více než 10 kg nad „vstupní“ váhu do mého prvého manželství. Tehdy jsem se poprvé „kousl“ a přinutil z vlastního rozhodnutí pár kilogramů, aby mne nedobrovolně opustily.

Jenže jsem to dělal typicky pro tehdejší dobu (počátek 90tých let) – tedy omezil jsem jídlo a to dost drasticky. Od rána do cca 14 hodin jsem jedl prakticky bez omezení a poté až do usnutí nic. Žádné živiny jsem neřešil, pohyb nezvýšil. Výsledkem byl sice pokles váhy o 6 kg v průběhu 3 měsíců, ale za cenu prakticky neustálého hladovění a mučivých chutí na cokoli. Také stálé překřikování svého vlastního kručícího žaludku mne chvílemi značně vyčerpávalo. Stanovil jsem si cíl 70 kg a toho jsem po pár měsících hladovění i bez cvičení dosáhl.

Můj nevzhledný pseudopivní pupek sice zůstal víceméně stejný, ale ztenčily se mi ručičky a nožičky tak, že jsem vypadal jako pavouk. Pokud mělo mít mé hubnutí kromě jiného i nějaký estetický cíl, tak musím konstatovat, že tohle se mi tenkrát ale fakt hrubě nepovedlo…

Jakmile jsem se – uspokojen dosažením prvního dílčího cíle – pln radosti vrátil ke své běžné stravě (čti: „k normálnímu přežírání jako předtím“), věnovala mi má nadváha od samé radosti ke každému zpět vrácenému kilogramu ještě jeden další úplně zdarma navíc jako bonus. Brzy jsem tedy opět zažíval ten dobře známý tísnivý pocit ze škrtících kalhot a hledal krejčího, který by mi je rychle a levně povolil. Mým životním programem se stala rezignace. Ostatně – po dvou rozvodech asi není čemu se divit. Pozvolna jsem se tedy, neustále pomalu kynouc, ubíral životem a ujišťoval sám sebe, že to asi jinak nejde. Když mi do toho všeho ještě umírala moje další dlouholetá partnerka na rakovinu, měl jsem jiné starosti a životní priority. Její odchod mi poté dal poznat dalšího netušeného a mocného spojence mé milé, věrné a celoživotní společnice nadváhy – antidepresiva. Poznal jsem, že to, co jsem do té doby považoval za přežírání, je jen slabý odvar toho, co mělo teprve s antidepresivy přijít. Tady si dovolím malou odbočku – rozhodně neodsuzuji antidepresiva – zachránila mi život a bez nich bych zemřel již tehdy nechutně tlustý. Takhle jsem dostal od života ještě šanci něco v něm razantně změnit.

Ta šance přišla poměrně záhy po (řízeném) vysazení antidepresiv: Když se ručička váhy při své cestě vzhůru dočasně uvelebila těsně pod 90-ti kily a obvod mého pasu se (taktéž dočasně na své cestě vzhůru) ustálil na 115 centimetrech, vyměnil se náš posádkový doktor. Hodného a starého pana doktora, který měl plné pochopení pro mé výmluvy, proč nemohu zhubnout a více se hýbat, nahradil mnohem mladší dravec v bílém plášti. Ten všechny mé výmluvy označil jejich pravým jménem a vysmál se mé neschopnosti něco se sebou udělat.

Tím mne sice naštval, ale ještě ne dost. Na vyšší level nas…štvanosti mne dostal až tím, že mi otevřeně pohrozil vyhazovem z armády z důvodu zhoršeného zdravotního stavu. Je fakt, že můj krevní tlak tehdy začal nechutně často olizovat hranici tlaku vysokého (140/90), a to časem dokonce z obou stran. Nasazení trvalých léků na tlak jsem se bohužel nevyhnul. Také má játra začala svou konzistencí připomínat spíše hroudu sádla než orgán na čištění krve od veškerých sajrajtů (steatóza) a pomalu přestávala plnit svou základní funkci, což se projevovalo opakovanými výsledky jaterních testů, připomínajícími spíše počínající žloutenku.

Má fyzická výkonnost odpovídala všemu možnému, jen ne armádnímu důstojníkovi a začínal jsem mít značné potíže i s plněním norem každoročního přezkoušení z tělocviku. A v neposlední řadě i estetický vjem z mé osoby měl tehdy skutečně nápadně daleko k estetickému vjemu ze sochy mého jmenovce od Michelangela. Prasečí očka v odulé tváři a ovar pod bradou maskovaný hustým strništěm nad mohutným „pivním“ pupkem – toť vskutku odpudivý obraz mého tehdejšího exteriéru.

Náš nový doktor mne pak ještě postavil na přístroj zvaný Bodystat. A na něm mi kromě mnoha virtuálních hrůz, pod kterými jsem si tehdy nedovedl nic konkrétního představit (procento tuku v těle, viscerální tuk, bazální metabolismus, apod.), ukázal ještě jednu zcela konkrétní věc – a to metabolický věk, který tehdy, v mých 39 letech, odpovídal stáří 52 let. To mne opravdu zarazilo.

A tak – řečeno s klasikem české folkmusic – „jednoho jitra, řek jsem si DOST!“ A pustil jsem se do hubnutí. Tentokrát (stejně jako několikrát předtím) již doopravdy. Prostě jsem se rozhodl tomu dravci v bílém plášti dokázat, že to dokážu, i kdybych měl místo zhubnutí zhebnout. Jenže ouha – po těch mých dřívějších pokusech a hrátkách s jo-jo (efektem) to najednou skutečně nešlo.

Můj organismus – jakmile pocítil úbytek kalorického příjmu – okamžitě přepínal do úsporného režimu. Tedy nejenže jsem i přes několikatýdenní úpornou snahu nezhubl vůbec nic, ale začal jsem se cítit ještě více unavený a permanentně ospalý. Někdy v té době se začaly na trhu masivněji objevovat chytré telefony a aplikace pro ně – mezi mnoha jinými i Kalorické tabulky (www.kaloricketabulky.cz).

Jelikož jsem byl odjakživa „hračička“, zkoušel jsem samozřejmě i tuto cestu. A světe div se – ONO TO FUNGOVALO! Najednou jsem měl tu správnou motivaci – co nezvládly hrozby doktorů ani dlouhodobý estetický vjem hraničící s porušováním lidských práv těch, kteří se na mne museli dívat, to zvládla obyčejná apka v chytrém mobilu se synchronizací do webového rozhraní na PC.

Pohled na zelená kolečka kalorií a živin se pro mne stal cílem number one. K tomu jsem začal počítat kroky a sledovat přes GPS všechny své fyzické aktivity, abych si je následně mohl zapsat do Kalorických tabulek a kochat se výsledným efektem.

No úžasný! Působil jsem tehdy prodavačům v obchodech s cyklistickými a turistickými potřebami „pozdvihnutá obočí“, když jsem se důrazně dožadoval např. držáků na mobil na kolo (dnes naprosto běžná věc, ale tehdy jsem byl za exota), abych mohl ještě lépe sledovat své denní aktivity. Považte – JÁ jsem začal i celkem pravidelně jezdit na kole a plavat! A ne kvůli pohybu nebo kvůli pěknému výhledu do krajiny, ale primárně kvůli aplikaci Kalorické tabulky, abych si do ní měl co zapisovat!

Když technologie ještě dále pokročily a staly se cenově dostupnějšími, pořídil jsem si k tomu všemu ještě chytrý náramek, který můj veškerý pohyb sledoval za mne (a automaticky rozlišit třeba mezi chůzí do schodů, plaváním, cyklistikou a běžnou chůzí) a chytrou váhu, která mi dokázala změřit všechno to, co mi tenkrát změřil Bodystatem ten náš nový doktor-dravec.

No to bylo teprv něco! Každý den jsem v grafech sledoval pohyb jednotlivých veličin – od hmotnosti, přes procento tělesného tuku, hodnoty bazálního metabolismu, množství svalové hmoty v těle až po hodnotu viscerálního tuku a hmotnost kostry (obvyklé to výmluvy mnoha lidí s nadváhou). A také mne fascinovalo postupně implementované automatické načítání aktivit z chytrého náramku do aplikace. A největším vítězstvím a zároveň odměnou pro mne byl pohyb křivek grafů žádoucím směrem.

Jak říkali všichni okolo mne – „jako malej Jarda“ (přestože se jmenuji David). Avšak ono to pomalinku, ale jistě začalo fungovat. Najednou bylo 10 kg dole, ani jsem nevěděl jak. Pak se to sice trošku zbrzdilo, ale po desetinkách jsem se do dnešních dnů dopracoval ke své původní gymnaziální váze z osmdesátých let, tedy 66-67 kg. Obvod mého pasu klesl z výchozích 115 cm na aktuálních 92-93 cm, BMI z tehdejších 29,9 na současných 22,9. Procento tělesného tuku z hodnot kolem 35% až na dnešních 20.3%. Viscerální tuk jde dolů nejpomaleji – ten jsem dostal z 15 jednotek jen na současných 11 (cílem je 9 – tam budu muset tedy ještě zamakat). Krevní tlak se dlouhodobě stabilizoval na hodnotě 125/65, což pozitivně ovlivnilo i veškeré jiné tlaky a přetlaky v těle 🙂

Letošní podzimní komplexní lékařské vyšetření ukázalo všechny naměřené hodnoty (např. krevního obrazu či jaterních testů) ve vzorném zákrytu pod sebou, přesně uprostřed doporučeného rozmezí. A metabolický věk? I ten začal postupně klesat. Přesně na Štědrý den mi letos v mém fyzickém věku 52 let (tedy ve věku, který mi jako metabolický ukázal Bodystat, když mi reálně bylo 39) moje chytrá váha ukázala metabolický věk 33 let! Nevím, jestli mám právě v tomhle spojení spatřovat nějakou biblickou symboliku, ale z opatrnosti si rozhodně hodlám dávat velkého majzla minimálně na příští Velikonoce. Jen ty svaly se mi stále nedaří budovat podle mých představ a pohybuji se dlouhodobě jen těsně nad hranicí přijatelnosti.

Když jsem se jakožto standardní konzument typické české kuchyně začal stravovat podle Kalorických tabulek, tak jsem měl stejně jako drtivá většina mých následovníků, které jsem zbláznil do téhož, problém s nedostatkem bílkovin a vlákniny, zato s bohatým přebytkem sacharidů (zvláště pak cukru) a tuků. Postupně jsem začal objevovat taje lepší výživy, což vyžadovalo pořídit si silnější brýle a důsledně studovat u každé potraviny povinnou výživovou tabulku na jejím obalu.

Zjistil jsem například, že nemá cenu rozhodovat se mezi polotučným a odtučněným mlékem či jogurtem, protože mezi 3,5 a 1 procentem tuku fakt není z hlediska celodenního příjmu žádný zásadní rozdíl. Zato má smysl se rozhodovat mezi tučným a netučným sýrem, protože rozdíl mezi 50% čedarem a 20% eidamem Šumava nebo 10% Madelanu Fitness je z hlediska přijatých kalorií a tuků fakt propastný. Také jsem pochopil, že když je na některé potravině napsáno „zvýšený obsah proteinů/vlákniny“, tak to neznamená nic víc, než že namísto obvyklé hodnoty limitně se blížící nule, je tam hodnota blížící se nule jen o něco málo méně.

Podstatné totiž nejsou ty marketingové triky sloužící k oblbnutí důvěřivých nakupujících, ale právě ony údaje v té malé výživové tabulce na rubu každého balení. Vězte, že běžný jogurt vám proteiny nikterak významně neovlivní (neb jich má maximálně 2-3 %), zato jogurt řeckého typu s 8-10% již dozajista ano. A ještě lepší jsou proteinové tvarohy a pudinky s 10-15% proteinů. To je něco pro milovníky sladkého, jako jsem byl odjakživa já! Ale ani slanožrouti nemusí plakat – takové Olomoucké tvarůžky se svými 30% proteinů a nízkým obsahem tuku jsou vyloženě proteinovou bombou. Ovšem pozor na velký obsah soli v nich – ten rozhodně není vhodný pro každodenní neomezenou konzumaci této pochoutky.

Stejně tak jsem se postupně naučil vychytávat příjem vlákniny. Zjistil jsem například, že takové maliny vám dokáží docela slušně doplnit její „hladinku“. Stejně jako sypané (nepražené) müsli. Kupodivu se v tomto ohledu ukázala jako poněkud slabší převážná většina běžné zeleniny. A když to někdy fakt nejde běžnou stravou, existuje jak protein (90%), tak i vláknina v prášku – není to sice žádná pochoutka, ale to takový Ibalgin taky ne, a přesto jej polknete, když je to potřeba.

Co se týče kombinace stravy s pohybem, tak jsem jen jako jeden z mnoha lidí v historii ověřil platnost poučky, že „ke štíhlejšímu tělu je potřeba se prožrat“. Můj bazální metabolismus se na počátku pohyboval někde kolem mínus 100-150 kcal oproti doporučované hodnotě. Organismus tedy jel v úsporném režimu a bylo potřeba jej nastartovat. Čili najíst se a spálit to (až do zelených kroužků v Kalorických tabulkách) – a to celé pak ještě mnohokrát znovu a znovu.

Dnes mám konečně bazální metabolismus pár kalorií nad doporučenou hodnotou. A cítím mnohem, ale opravdu mnohem více energie, než v dobách, kdy jsem s tímhle procesem začínal. Pohyb furt nemiluju, ale vydržím ho. Snažím se chodit každý den minimálně 10-15 tisíc kroků, z čehož alespoň polovinu v takovém tempu, abych byl uprostřed běžné věty nucen se alespoň jednou nadechnout. Pro případ špatného počasí jsem si domů pořídil eliptický trenažér, na kterém se můžu dívat na televizi a zapomenout přitom aspoň na půl hodiny, že cvičím.

Za celou tu dobu, co jsem se snažil dosáhnout nějakých přijatelných tělesných proporcí a zdravotního stavu, jsem několikrát Kalorické tabulky opustil s tím, že „to mám už přeci v oku po tak dlouhé době…“. No, musím přiznat, že nic nebylo vzdálenějšího pravdě. Dříve či později po opuštění režimu hlídaného Kalorickými tabulkami jsem opět pocítil onen důvěrně známý „syndrom škrtících kalhot“. A přitom jsem měl za to, že už to vhodné množství a poměr potravin a pohybu dokážu uhlídat odhadem. Když jsem si pak zkusmo zapsal zpětně za pár dnů ten svůj „kvalifikovaný odhad“ do Kalorických tabulek, byly červené jako Karkulka zejména v tucích a sacharidech, zatímco tenké oranžové půlměsíčky se styděly na pozicích proteinů a vlákniny. Pochopil jsem, že Kalorické tabulky nejsou o zhubnutí, ale o doživotní změně životního stylu. A řeknu vám, že ta změna rozhodně stojí za to!

1.1.2020 redakce Články, Jak zhubnout