Je při hubnutí důležitější hlava, nebo žaludek?
Pokud řešíte kila navíc a otevřete internet, musíte nutně získat pocit, že pro úspěšné hubnutí je klíčový redukční jídelníček, případně pořádná dávka pohybové aktivity.
A pokud zabrousíte do reklam, tak možná i pořádná dávka „zázračných pilulek…
Ne, nebudu vás přesvědčovat, že zdravé stravování a pravidelný pohyb jsou vám při hubnutí k ničemu. Je tu však ještě jedna věc, bez které se úspěšné hubnutí neobejde a která by se dala vyjádřit otázkou: JAK si změnu jídelníčku a nadšení pro sport udržet? Touto „věcí“ nemám na mysli nic jiného než naši psychiku, která nám při hubnutí (a hlavně při udržení nových změn) v lepším případě pomáhá, v tom horším nám však může opakovaně podtrhnout nohy.
Než odpovím na otázku, zda je to důležitější psychika, nebo opravdu dobrý jídelníček, který je nakonec pro úspěšné hubnutí nezbytný, dovolte mi seznámit vás se dvěma krátkými příběhy.
Příběh první – Silvie
Silvii je 55 let a za celý svůj život nemusela řešit kila navíc. V mládí byla velmi štíhlá – a to i díky tomu, že hrála závodně volejbal. Aktivní zůstala i po svatbě. S manželem (a později i s dětmi) vyráželi každý víkend do přírody, večery pak nezřídka trávili ve společnosti přátel se stejnými, často sportovními, zájmy. Vzhledem k množství pohybu a „dobrým genům“ po štíhlých rodičích (za které byla Silvie často vděčná) nemusela nikdy příliš řešit ani svůj jídelníček. Nechápala kamarádky, které po třicítce a prvních kilech navíc začaly úzkostlivě počítat kalorie a na oslavách prosily o poloviční porce. Silvie měla jídlo moc ráda, ale nikdy ne raději než dobrou společnost, přírodu a sport. S přibývajícím věkem se však víkendy s přáteli omezily pouze na večerní posezení a často ani na ta nedošlo. Sportu v Silviině životě ubývalo a večery strávené na hřišti nebo na procházce se proměnily na klidnější společné chvíle před televizí.
Před rokem si Silvie stoupla před zrcadlo a poprvé ve svém životě se cítila tlustá. Když se pak v návalu negativních emocí vrhla na vyhledávání na internetu, došla rychle k závěru, že nejlepší bude najít někoho, kdo tomu skutečně rozumí. Nechtěla držet žádné šílené diety, chtěla se jen cítit o kousek lépe ve vlastním těle. Odbornice, na kterou dostala doporučení od kamarádky, naštěstí velmi rychle objevila podstatu Silviina problému. Ačkoliv Silvie neměla vyloženě špatné stravovací návyky – jedla pravidelně, přirozeně zařazovala do jídelníčku ovoce i zeleninu a nikdy se nepřejídala – lehký kalorický nadbytek udělal za léta své a Silvii šla kila nahoru pomalu, ale jistě.
V momentě, kdy Silvie pochopila, že nad dvěma víny při večerním posezení skutečně nejde jen tak mávnout rukou a že kvalitní libová šunka jí přináší podobné chuťové potěšení jako kousek uzeniny, začalo se jí dařit pomalu hubnout. Malé změny v jídelníčku brala jako výzvu a sladké pečení ze zdravějších surovin si vyloženě užívala. Znovu zařadit do života více pohybu pak pro ni, bývalou nadšenou sportovkyni, byl ten nejmenší problém.
Příběh druhý – Marta
Marta vyrůstala v rodině, kde bylo jídlo pomalu stejně důležité jako společně strávené chvíle. Její maminka byla znamenitá kuchařka a Marta věděla, že se po každém svém nezdaru může schovat v jejím náručí. A že ji maminka kromě milých slov potěší i nějakou tou svou báječnou sladkostí. Jak Marta vyrůstala, začala si jako takový jeden „velký nezdar“ připadat ona sama. Dospívání bylo peklo. Její štíhlé spolužačky jí nedaly zapomenout na její baculatost a nepříliš empatický tělocvikář zase na její neohrabanost při většině sportovních aktivit. Marta si nikdy nepřipadala „krásná“ a atraktivní a její nedokonalost ji často trápila. První dietu zkusila ve svých šestnácti a tento první pokus se nesetkal s úspěchem. Když Marta po dvoudenní hladovce omdlela před tabulí na hodině chemie, řekla si, že je jí nejspíš určeno být navždy tlustá a svoje ponížení zajedla punčákem.
Martě bylo 22 let, když potkala Marka. A tentokrát to dokázala. Plná elánu a štěstí z toho, že o ni Marek jeví zájem, se znovu pustila do hubnutí. Vynechala přílohy, salát se stal jejím nejlepším přítelem a místo sladkých limonád se začala prolévat litry čisté vody. Podařilo se jí zhubnout 12 kilo a nikdy se necítila krásnější. S Markem už zůstala, zhubnutá kila se jí však postupně vracela zpět. Největší nárůst nastal během těhotenství, kdy Marta s velkou radostí „jedla za dva“. Kila jí však bohužel zůstala i po porodu, proto se rozhodla vrátit ke své „osvědčené“ staré dietě, která jí kdysi tolik pomohla. Bez úspěchu. Ve chvílích únavy a stresu, kterou přinášela péče o malé dítě, ji miska salátu těžko mohla utěšit a povzbudit. To dokázala až tabulka čokolády, pytlíček arašídů a půlka zmrzliny, kterou měla pečlivě schovanou v útrobách mrazáku.
Martě je nyní 44 let a má tři krásné děti. Stále ale bojuje s kily navíc. Za ta léta už vyzkoušela (podle svých vlastních slov) VŠECHNO. Dělenou stravu, půsty, bezmléčnou, bezlepkovou i bezcukrovou dietu, low carb a dokonce i ketodietu z prášku. Téměř pokaždé se jí podařilo pár kilo zhubnout, úplně pokaždé se jí však váha vrátila zpět i s „úroky“. Jídlo je už pro Martu takovým zdrojem stresu, že naléhání kamarádky, která jí doporučila konzultace s nějakou svou známou, vyslyšela až napodruhé. Z „nějaké známé“ se nakonec vyklubala skutečná odbornice, díky které Marta poprvé v životě pochopila, kde je problém. Jídlo pro ni nebylo jen jídlem. Znamenalo pro ni vždy útěchu, únik a jediný způsob, jakým dokázala bojovat se stresem. Nyní má Marta před sebou dlouhou cestu, ale je si jistá, že to dokáže. Má přece obrovskou podporu a rodinu, díky které se může cítit krásná a milovaná i bez velikosti S v šatníku.
Závěr
Tyto dva smyšlené příběhy vycházejí z reálných zkušeností s hubnoucími klienty v našich kurzech zdravého hubnutí STOB. Jsou tací, kteří při hubnutí nejvíce ocení ty správné informace. Stačí, aby jim někdo poradil, co mají dělat, a oni bez většího problému tyto rady aplikují do života. A pokud jim fungují, tak jsou schopni u nich i vydržet.
Často se však setkáváme s druhým příběhem. Jídlo je pro takového člověka více než jen jídlem. Je „lékem“ na zahnání únavy, stresu, smutku i prostředkem k umocnění pohodových chvil. Je však také zdrojem velkého stresu a pocitů selhání. Nejsou to pak výživové znalosti, které takovému člověku chybí k tomu, aby úspěšně zhubnul. On moc dobře ví, že ten každodenní dortík ke kávě hubnutí zrovna nepodpoří. Co mu ale chybí, je podpora, pochopení a ochota pracovat na svém vnitřním nastavení. Na místě je potom vyhledat pomoc u psychologa (nebo nutričního terapeuta, který je schopen při své práci i vhodně aplikovat některé psychologické přístupy). Velmi dobře také fungují skupinové kurzy, kde člověk zjistí, že trable s jídlem zdaleka neřeší sám. A za podpory skupiny i odborného lektora jde pak hubnutí mnohem snadněji.
Pokud bych tedy měla odpovědět na otázku, zda je při hubnutí důležitější hlava, nebo žaludek, řekla bych, že jedno bez druhého nemůže fungovat na 100%. Záleží však velmi na individuálním příběhu. Někde je větším problémem hlava, jinde zase (zmlsaný) žaludek.
Abychom se však vůbec mohli pustit do hubnutí, potřebujeme nejprve správnou motivaci a odhodlání. Proto se úspěšné hubnutí „bez hlavy“ neobejde. A rozhodně byste se do něj neměli pouštět „bezhlavě“.
Tereza Beníčková
Mgr. Tereza Beníčková absolvovala bakalářskou i magisterskou jednooborovou psychologii, a to na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je frekventantkou psychoterapeutického výcviku v kognitivně-behaviorální terapii. Pracuje ve společnosti STOB jako lektorka kurzů zdravého hubnutí, nabízí individuální poradenství při hubnutí a rovněž se podílí na tvorbě obsahu stránek STOBu a jeho projektů.
17.2.2020
Tereza Beníčková
Články, Jak zhubnout