Jan Lipšanský: Chvála chůze II.

Pravidelný pohyb je potřeba, jak jsem zjistil nejenom já. Protože když se přestanete hýbat, jdou kila nahoru.

Toto zjištění zní to strašně omšele a omílaně, ale myslím, že každý z nás jednou řešil výpadek pohybu při své snaze zhubnout.

Mně se to stalo asi rok po článku Chvála chůze, kdy jsem z různých, částečně i rodinných důvodů, s pravidelnou chůzí přestal. Za rok pravidelných procházek rychlejším tempem se mi tehdy povedlo zhubnout z nějakých 91 kg na 83,5 kg, což se pro mne na dlouhou dobu stalo a stále je nepřekonaným rekordem. Ano, jde to takto pomalu, ale zase na druhou stranu jistě. Bez pohybu však šla kila opět nahoru, až na 95 kg (což je smutný rekord z druhé strany spektra).

A to už potom člověka štvalo, že se zadýchává při pouhém sehnutí se, aby si zavázal tkaničky u bot, nebo když vyjde čtyři schody. Navíc jsem ztratil chytré hodinky, což paradoxně také přispělo k rozhodnutí znovu se začít hýbat.

Rozhodl jsem se na to jít ale tentokrát jinak. Sesumíroval jsem si klady a zápory předchozí série a zkusil z nich vyjít (slovní hříčka): Například jsem předtím chodil nahodile, nemělo to moje chodící cvičení žádný pravidelný rytmus. Ne vždy jsem chodil rychlejším tempem, někdy jsem skutečně šel jen velmi zvolna procházkovým tempem a fotil si krajinu. To se člověk moc nezadýchá.

Díky nahodilosti jsem rovněž třeba jeden den ušel 16 tisíc kroků, druhý den 18 tisíc kroků – a pak jsem se tři čtyři dny nedokázal k ničemu dokopat.

Taktéž jsem hodně dal na součet kroků na hodinkách – říkal jsem si, že mi stačí hodina nebo dokonce jen 45 minut chůze, a ten zbytek do osmi tisíc kroků, jež jsem měl jako denní normu, dochodím doma, cestou na zastávku, na nákup apod.

Výsledný workout mi nakonec vyšel s těmito parametry:

1. jeden den rychlé a náročnější chůze, jeden den odpočinku
2. delší trati (viz níže)
3. pravidelnost
4. překonat lenost

Asi nejtěžší je ten poslední bod, protože se vám často chtít nebude, ale děláte to pro sebe, pro nikoho jiného. To je potřeba si neustále připomínat.

Nejprve jen tak ze zvědavosti jsem zkusil, za jak dlouho ujdu v Praze z bodu A do bodu B, a docela mne překvapilo, jak daleko se dostanete za hodinu půl až dvě hodiny chůze. To jsou právě ty potřebné delší trati – oněch 45 minut až hodina a osm tisíc kroků jsou skutečně málo, dalo by se říct, že jen tak tak základ.

Zvláštní je, že po delší chůzi má člověk víc energie, jestli za to mohou endorfiny či co, zkrátka jste překvapivě aktivnější. Ale tělo si potřebuje odpočinout, nabrat sil, svaly regenerovat, proto myslím, že ten den odpočinku je důležitý. Nemá smysl se zbytečně přepínat.

S tím souvisí, a skutečně nevím, jak je i tohle možné, že nemá člověk ani takovou potřebu jíst, spíše se napít vody a doplnit vypocené tekutiny. Takže i úprava stravy na menší porce s tímto jde ruku v ruce.

A pravidelnost se zatím vyplácí. První měsíc jsem se dostal z 95 na 93 kg, druhý na 91 a nyní jsem na 89,5 kilech. Je to sice krátká doba na dalekosáhlé závěry, ale trend je zřejmý.

• Navíc se není nutno zbavovat potěšení z procházky, tedy brát ji jen jako nutné cvičení.

Říkal mi tuhle soused, jak si s kamarádem doktorem si v horách vyšli na procházku. Musel ho přemlouvat, protože pan doktor jezdil po horách na kole v rámci svého vlastního workoutu. Jenže – jak sám řekl – oči přilepené k silnici a k ukazateli počtu kilometrů, spálené energie a aktuální rychlosti. A najednou pan doktor žasl, když viděl všechnu tu krásu kolem, které si předtím nevšiml. Nemyslete, i to hraje pozitivní vliv na vaši náladu.

Chodil jsem na mnoha místech během těch tří měsíců – po Brně, Praze, po Vysočině, okolí Poděbrad a dalších. Všude je na co se dívat a dobré je, že i při rychlé chůzi to dokážete vnímat.

Jak jsem již psal v předchozím článku, v Praze se dá jít chvilku lesem, pak rušnou silnicí, ale hned nato zase lesoparkem, kolem zámku, sportovišť, vyjít u kapličky… Stále je co objevovat.

• Dobré také je, že Praha i Brno jsou kopcovité terény, tedy každou chvíli musíte buď do kopce, či z kopce. Což je pro zdraví a srdce to nejlepší cvičení. Nadto se můžu cítit jako dobyvatel, neb ne všechny vrchy v Praze mají své jméno.

Zjišťoval jsem si jen tak z legrace, když jdu některé ty trasy, jak dlouho by mi trvalo z bodu A do bodu B dojet pomocí MHD. A docela mne překvapilo, že ty rozdíly nejsou až tak velké. Třeba z domova k nejbližšímu nákupnímu centru, jež mívám po cestě jako orientační bod, se dostanu za 25 – 30 minut chůze. MHD bych tam jel 20 – 25 minut s nutností přestupu.

U delších tras je to samozřejmě jiné, ale pořád ne až tak. Jestliže chůzí dorazím do nějakého cíle za dvě hodiny, pomocí MHD by mi to trvalo jen polovinu času, hodinu, někdy mírně déle. Ale pokud existují nějaká přímá spojení bez přestupů a s minimem zastávek, pak je samozřejmě rychlejší hromadná doprava a v cíli je člověk za třetinu doby chůze.

Popravdě řečeno sice v současnosti nevím, kolik přesně jsem ušel kroků, a dokonce nemám žádné screenshoty z nějaké aplikace pro chytré hodinky, jimiž bych se pochlubil na sociálních sítích, ale měření pomocí času a vzdálenosti (která se dá změřit na jakékoliv on-line mapě) bohatě stačí.

Ostatně, když jdu nějakou trasu vícekrát, vím, že minule jsem šel na první orientační bod na ní třeba 25 minut, ale dnes půl hodiny, takže je mi jasné, že to flákám a měl bych přidat.

• A občas je člověk dokonce odměněn i nějakými blumami, špendlíky, kukuřicí či jablky, jež najde při cestě.

Asi největší, byť poněkud škodolibou odměnou mi bylo, když jsem na jednu takovou procházku vzal osmnáctiletého syna, a ten v půlce kopce po hodině chůze začal na rozdíl ode mne ztrácet dech… Teď už je jen na mně, jestli vydržím a dokážu překonávat lenost. A asi nejen na mně.

Tip redakce Kalorické Tabulky

Chcete také začít více chodit venku a podpořit svou imunitu? Připojte se do skupiny Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými tabulkami, kde najdete od uživatelů aplikace www.kaloricketabulky.cz vedle ukázek jídelníčků také tipy na procházky.

foto: archiv editorky aplikace Kalorické Tabulky

26.10.2020 Jan Lipšanský Články, O kaloriích nevážně