Nutriční terapeutka radí, jak hřešit vědomě

Udržovat si celý život přiměřenou tělesnou hmotnost obvykle vyžaduje směrování pozornosti k tomu co, kdy, kolik a jak jíme (v kombinaci s dalšími vědomými kroky v oblasti pohybu, odpočinku, spánku, práce se stresem, emocemi, atd.)

Sama bych o tom mohla dlouze vyprávět…

Nejsem typ člověka, který by nepřibíral a mohl jíst cokoliv, to vůbec ne. Pečlivě si udržuji přiměřenou hmotnost a optimální tělesné složení. Jde o to, aby tuková tělesná hmota a aktivní tělesná hmota byly v normě, tedy aby to nebylo málo (podváha), a ani moc (obezita). A zároveň aby bylo moje tělo vhodně živené. To vše vyžaduje hledání rovnováhy ve stravování, sportování i odpočinku. A také rozvahu, jak moc se v jídle hlídat, a do jaké míry lze pustit otěže, protože příliš pozornosti a lpění také není správná cesta. Možná to sami znáte.

Osobně jsem si zažila období, kdy jsem na sebe byla v otázce životního stylu dosti přísná, měla pevnou vůli a byla velmi disciplinovaná (šla jsem si zaběhat, i když jsem byla velmi unavená, byla striktní v jídle, i když jsem dlouho na něco měla chuť, dokázala jsem si v jídle neustále odpírat atd.). Ale život mě naučil.

Jsem za vlastní zkušenosti vděčná, protože pak mohu skrz ně lépe vést klienty. Teď už vím, že například tam, kde jsem si dlouho v jídle odpírala, to potom bouchlo. A já snědla to, co jsem si příliš odpírala, velmi zkratkovitě, rychle a navíc s výčitkami. Nebo když jsem chodila pravidelně běhat i přes velkou únavu, nemoc „zařídila“ odpočinek. A těch zkušeností bylo i v mnoha jiných oblastech tolik, že teď už chápu, že tam, kde se to přehání, tam to bude „samovolně“ dorovnáno.

Od té doby „hřeším“ vědomě. I když slovo „hřeším“ není podle mě to správné, ačkoliv je v této souvislosti mezi lidmi hodně vžité. Lépe bych to vyjádřila slovním spojením „vědomě si dopřeji“, protože už to neberu jako hřích, ale láskyplné gesto sama k sobě. I když sladké obvykle nejím, tak když přijde ten správný okamžik, ráda si ho dopřeji. Ale není to pod nátlakem okolí „dej si“, ale až ve chvíli, kdy sama chci a sama si potřebuji sladké dopřát.

Jak hřešit/dopřát si vědomě

Správný způsob ukáži na příběhu paní Andrey, která také hledala rovnováhu v tom, kdy si v jídle vědomě dopřát. A pochopila, že její chutě na sladké jsou obvykle otázkou dosud žitých zvyků, aktuálních emocí nebo důsledkem toho, že ten den jedla nevyváženě.

Paní Andrea je jednou z žen, která před padesátkou došla k tomu, že se celý dospělý život snaží zhubnout, ale nikdy se jí to nepodařilo dlouhodobě úspěšně. Obvykle vždy nasadila nějakou dietu, zhubla, ale po pár měsících se jí původní hmotnost zase vrátila. A až po desetiletích štíhlejších i plnějších etap došla k uvědomění, že pokud nepřekope zaryté stravovací návyky a nezačne řešit i své životní problémy, které pak zajídá jídlem, tak si nikdy vysněnou hmotnost neudrží.

• Ono totiž často nestačí změnit jídelníček a začít cvičit. Ta zásadní změna musí nastat v našem podvědomí.

Proto se říká, že hubnutí začíná v hlavě. Ne, že v hlavě si to nastavíme, že chceme zhubnout nebo něco změnit, ale že přijdeme na souvislosti, které nás vedou k tomu, že ve stresu jíme zrovna tohle, že s partnerem jíme takto, že v emocích saháme po tomhle atd.

Paní Andree po hubnoucích eskapádách došlo, že vždy změní svoje stravovací návyky jen krátkodobě, a pak se pokaždé vrátí ke svému zajetému celoživotnímu schématu stravování. A tohle byl ten zásadní moment. Změnit to, co dělá v jídle celý život a nefunguje jí to.

Zásadní změny pro udržení zhubnutých kil:

1. Paní Andrea zjistila, že jí nefunguje odpoledne bez svačiny. Celý dospělý život jedla jen třikrát denně (a neříkám, že je to špatně, naopak, komu to vyhovuje a funguje, tak je to vhodná volba). Ona však obědvala v poledne a večeřela až v sedm hodin večer. Dlouhá prodleva mezi těmito chody způsobila, že večer ji už přepadal vlčí hlad (a záchvatovitě snědla vše, co jí přišlo pod ruku). Přidáním odpolední svačiny (obvykle žitný chléb se šunkou, sýrem, vajíčkem, tvarohovou pomazánkou, avokádem, humusem, mandlovým máslem – k tomu zelenina nebo ovoce) prodloužila pocit sytosti a zamezila večernímu přejídání.
2. Zásadní pro ni byl i návyk na svižné hodinové procházky s pejskem každé ráno před prací, protože její pracovní doba jí to umožňovala. Večer už to obvykle nestíhala, ale ráno si tak navykla nastartovat den i spalování tuků.
3. Věděla, že když bude mít doma sladkosti, které byly předmětem její „slabosti“, tak že ne vždy to ustojí. Proto laskavě požádala manžela a syna o to, ať sladkosti přestanou kupovat a když na něco budou mít chuť, tak že si to koupí samostatně a schovají někam, kde o tom paní Andrea nebude vědět. Rodina na to přistoupila, protože i oni ji chtěli v trvalém zhubnutí podpořit.
4. Také zjistila, že když byla malá holka, tak její maminka zajídala starosti a smutky sladkostmi. Tohle si od ní Andrea převzala a taktéž celý život zajídala emoce a stresy. Tahle změna stála Andreu nejvíce úsilí, protože nestačilo si to jen uvědomit, ale zároveň tento návyk přetransformovat. Zpočátku si místo nájezdu na sladké udělala půllitr černého čaje s medem a citronem – a ten popíjela. Sladká chuť v kombinaci s milovaným čajem ve větším množství jí pomohla se zklidnit a zamezit nájezdům na sladkosti. Ušetřila tak pěknou dávku zbytečných kilokalorií.
5. Když měla na něco silnou chuť (u ní to bylo hlavně sladké), tak začala přemítat nad motivem její chuti. Pokud se jednalo o situaci, že byla ve stresu a potřebovala se sladkým uklidnit (viz předchozí bod), pak zabral zmiňovaný černý čaj s medem a citronem a práce s emocemi. Pokud se jednalo o situaci, že si zpětně uvědomila, že přes den „hůře“ jedla a spíše jí kolísá hladina krevního cukru, pak si místo sladkého dala obvyklé vyvážené jídlo (například svačinu nebo večeři). Chuť na sladké pak přešla. Někdy byly její chutě otázkou ženského cyklu – tam věděla, že si kousek sladkého chce dát. A dala. Občas byly chutě z nudy, jindy jí začaly nahlodávat staré vzorce toho, co léta žila. Tam si sladké odepřela, protože tahle chuť na sladké byla „jen stará myšlenka“, která se hlásila o slovo. Když si v tu chvíli paní Andrea řekla: „ano, milá chuti na sladké, vím, o tobě, ale jsi jen výplod mé mysli“, tak se tato myšlenka rozplynula a chuť vymizela. Pokud i pak chuť si sladkost dát přetrvala, tak si s chutí, klidem a s vědomým vychutnáním každého sousta dopřála. To, že to bylo v daných případech správné (že si sladké dopřála), poznala i tak, že po snězení neměla výčitky svědomí (které ji jinak po konzumaci sladkého přepadaly dost často).
6. Vědomé dopřávání si sladkého jí přivedlo navíc k zjištění, že během svých dřívějších dietních eskapád, kdy si oblíbená jídla nebo sladké zcela odpírala, žila ve stavu, že „hubnutí je za trest“. A s touto myšlenkou také pokaždé hubla: „Hubnutí je za trest a až to skončí, tak se zase odměním“. Nyní, když si občas dopřeje sladké, tak už nemá pocit, že hubnutí je za trest a hubne kontinuálně pomalu, ale trvale.

Uvědomění na závěr:

Celý příběh zní velmi idylicky, ale od paní Andrey vím, že zásadní pro ni bylo pochopit, že nemůže chtít zhubnout celou dávku kilogramů hned teď a navěky. Přestala se soustředit na velké změny. A začala dělat jednu po druhé. Ne ze dne na den a všechny, ale vždy, když měla pocit, že jednu změnu svých návyků zvládla, implementovala do života další. A když měla pocit, že už je pro ni tento krok automatický, tak se vrhla na další. Někdo totiž nezvládne uskutečnit všechny změny naráz a ještě u toho vydržet. Naše stravovací návyky jsou obvykle zažité letité vzorce chování ve stravování – a jejich změna potřebuje svoji pozornost a trpělivost.

foto: cz.depositphotos.com

Tip redakce Kalorické Tabulky

Zaujal vás článek? Autorka spolupracuje dlouhodobě s aplikací www.kaloricketabulky.cz. Její recepty najdete také v knize Kalorické Tabulky – nejlepší recepty, kterou si můžete koupit v našem e-shopu. Ať vám chutná.

25.4.2021 Bc. Martina Rusňáková Korejčková, DiS. Články, Jak si udržet zdraví, Jak zhubnout