Ladislava (27 let): Kalorické Tabulky mi hlídají, abych nejedla zase málo

Moje cesta k vyvážené a plnohodnotné stravě byla hodně dlouhá a trnitá.

Vedla přes několik poruch příjmu potravy, několik let v depresích, neustálé přibírání a shazování váhy i nespočet všemožných diet.

Neberu to ale jen negativně. Úspěšně jsem vystudovala obor Technologie potravin a následně Jakosti a zdravotní nezávadnosti potravin na vysoké škole. Momentálně pokračuji šířením informací o prevenci poruch příjmu potravy a edukací mladých o výživě, a to i prostřednictvím projektu Jídlem k radosti. A doufám, že to je stále jenom začátek. Mám velké plány. Aby to ale dávalo smysl, je třeba začít vyprávění od píky.

Toho, že se moje tělo nějakým způsobem mění, jsem si poprvé všimla na střední škole. Navštěvovala jsem poměrně náročné gymnázium, bydlela na internátě a domů jezdila jen na víkend. Většinu času jsem strávila nad učením.

A to byla první podstatná změna, protože na základce jsem lítala každou volnou chvíli venku, do školy a kroužků chodila pěšky. Rodiče navíc nikdy nekupovali chipsy a podobné nesmysly na zaplácnutí, takže ani k těmto věcem nebyl volný přístup nebo se nevešly do kapesného. Babička sice jednou týdně vozívala sladkosti, ale ty jsme si poctivě celý týden se sestrami šetřily.

• Ale na střední to bylo jinak, pohyb prakticky žádný a já začala růst do ženských tvarů – velká prsa, širší boky.

Svou roli sehrálo určitě i to, že jsem měla “štěstí” na třídu plnou krásných a hubených spolužaček, kam jsem se svými výraznějšími křivkami nezapadala. Když se na to podívám zpětně, nebyla jsem vůbec tak tlustá, jak jsem se v té době viděla. Určitě mi nepřidalo ani to, že ještě na základní škole mi byla diagnostikována obsedantně kompulzivní porucha a celé to období jsem strávila na antidepresivech.

Bohužel jsem své myšlenky, obavy a neschopnost přijmout se taková, jaká jsem, začala zajídat. Neomezený přístup ke sladkostem, chipsům, limonádám, v kterých jsem nacházela útěchu, se začal projevovat i na mé postavě. A už to nebyla jen ženská prsa, ale také břicho, což nešlo přehlédnout.

Celé toto období bych popsala jako začátek emočního jedení, které mě provázelo ještě mnohem déle. To bych však nebyla já, abych s tím nezačala něco dělat. A nejlépe tou nejrychlejší a zároveň také bohužel nejhorší cestou.

Na internetu v knihovně jsem si do vyhledávače zadala „Jak co nejrychleji zhubnout“ a vyjelo na mě nespočet článků o výživě a o tom, jak mám ubrat jídla, hodně cvičit, nejíst po šesté hodině atd. Prostě milion článků z NEOVĚŘENÝCH zdrojů a převážně z časopisů pro ženy, které slibovaly nádhernou postavu modelky za 5 týdnů! Dnes už vím, že řídit se čímkoliv z toho byl nesmysl. Dokonce hazard se zdravím.

Skoro jsem nejedla a k náročnému studiu přidala sport. A k tomu bojovala s výše uvedeným psychickým onemocněním. Přesto jsem tímto stylem byla schopná “fungovat” skoro dva roky. Postavu jsem měla nádhernou, vynikl štíhlý pas, kluci se za mnou otáčeli. A já pořád nechápala, proč nejsem šťastná, když to všechny ty články slibovaly.

Místo kýženého pocitu štěstí a sebejistoty jsem byla hodně nemocná a tížil mě pocit nepochopení. Sice jsem chodila k psychiatričce, s kterou jsem řešila, že si přijdu tlustá, i když jsem váhu měla v normě (psychické vyčerpání a omdlévání jsem zatajila), ale ve finále jsem jen jedla prášky a byla nešťastná.

• Zásadní zlom přišel na konci třetího ročníku, kdy jsem skončila v nemocnici, kde do mě nalili litry sacharózy, aby tělu dodali alespoň nějakou energii. Dostihla mě silná angína a celkové vyčerpání organismu.

Po této fázi si moje hypochondrické já uvědomilo, že tohle byl teda průser. A že aby se to znovu nestalo a já znova neskončila na nemocničním lůžku, je třeba to všechno dojíst. A tak jsem během čtvrtého ročníku, v období před maturitou, svoje tělo vůbec hlady netrápila, ale dopřávala mu vrchovatou mírou po večerech bonbóny a čokoládičky. Prostě se to naráz celé otočilo. Tělo bylo vyhladovělé, protože místo adekvátních 1800 kcal přijímalo po celé dva roky jen 800 kcal.

• Přibrala jsem postupně. Maturitu úspěšně zvládla, nastoupila na výšku a nastalo období neustálých párty – hodně alkoholu a nočních fastfoodů, aby byla po probdělé noci energie na učení.

Ten rok bylo jediné moje štěstí to, že jsem se skoro nikdy nemusela nějak přehnaně učit a prospívala jsem s vyznamenáním. Antidepresiva jsem vysadila, lékaře neměla a užívala jsem si vysokoškolský život. Přijímala jsem hodně energie a protože tělo se muselo bát, že začnu zase blbnout, tak si ukládalo sebemenší příjem navíc do zásob na později.

 

Naštěstí jsem na začátku druháku poznala Vojtu (teď už mého manžela). Konečně jsem měla někoho, kdo mě měl rád takovou, jaká jsem byla, a kdo mě zase navedl na cestu pod dohledem psychiatra, protože moje porucha nebyla stále vyřešená (jen já jsem si vsugerovala, že je vše v pořádku a vysadila prášky).

• Upřímně se divím, že to se mnou vydržel, protože já bych se se sebou rozešla už po prvním týdnu. Točila jsem se v kruhu.

Svými neustálými problémy s jídlem jsem si navíc zadělala na alergii na lepek. Úspěšně jsem ale dokončila vysokou školu a začala pracovat. Ale neustále jsem měla problém se sebepřijetím a porovnávala se se štíhlými děvčaty na Instragramu.

Vše se změnilo v září roku 2021. Jeden den jsem se probudila a řekla jsem si, že už mě nebaví být stále s váhou jako na houpačce. Už jsem se nechtěla pár dní snažit, a pak to pokazit s tím, že začnu časem zase znova. Věděla jsem, že tím trápím sebe i partnera.

Místo toho jsem udělala jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě. Začala jsem chodit na terapii. Ze začátku to bylo jednou týdně. Hodně jsem plakala, prožívala znovu všechny ty emoce, křivdy, nepochopení. V průběhu prvního měsíce terapií přišla navíc žádost o ruku, což pro mě byla motivace o to víc na sobě pracovat.

Momentálně mám on-line terapii jednou za tři týdny. Vyřešila jsem si počátek svého trápení, odpustila sobě i lidem kolem sebe a začala se mít ráda. Začala jsem také poctivě brát nastavenou medikaci a momentálně jsem ve fázi úplného vysazování prášků pod lékařským dohledem.

V průběhu této ozdravné doby jsem také pochopila, kdo je skutečně můj kamarád, a bez koho mi naopak bude velmi hezky. Užitečná selekce. Zlepšil se můj vztah k jídlu, kila šla dolů a já poctivě „tabulkuju“, držím se v kalorickém deficitu. Nehledám zkratky, chválím se a stanovuji si kratší cíle pro udržení motivace.

A taky vznikl můj projekt Jídlem k radosti.

Pamatujete, jak jsem na začátku psala o článcích, které v podstatě odstartovaly můj několikaletý problém s jídlem a sebepřijetím? Myslím, že kdybych se v tu dobu dostala ke článku, který by mi vysvětlil základní pojmy jako makroživiny a kalorický deficit, ušetřila bych si spousty trápení. A proto se nyní už jako odborník snažím lidi vzdělávat – hlavně ty mladé. Předkládám jim informace, jež jsou vědecky podložené a které pomohly v mojí cestě.

Nepodceňuji ani vliv psychiky a považuji ji za jeden ze stěžejních kamenů úspěšné cesty ke zdravějšímu a lehčímu já. Kalorické Tabulky mi hlídají, abych měla ve stravě hodně bílkovin a vlákniny a abych zase nejedla málo. A věřte nebo ne, ale vlezou se tam občas i mé milované chipsy.

Musím přiznat, že člověk, který si prošel poruchou příjmu potravy, nikdy nebude zcela vyléčen. I já mám dny těžké, kdy se myšlenky točí více kolem něčeho, co se mi na sobě nelíbí. Je potřeba mít v sobě nastavený mindset (pohled na věc), ke kterému je pak snazší se vrátit. A nepropadnout zase do toho nekonečného kolotoče. Uvědomění toho, že to nikdy nebude perfektní, nám paradoxně dokáže v mnohém ulehčit.

V neposlední řadě bych zde chtěla taky poděkovat mojí sestřičce Johance, jejíž nádherné ilustrace provází můj projekt, ale také tento článek. Vážím si toho, že místo aby řekla, že to zbytečně řeším, se mnou posté vše projde. 

ilustrace: Johanka Ilčíková

16.4.2023 Ing. Dokoupilová Ladislava Články, Jak zhubnout