Sympaťáka Honzu jsme v ní sledovali od léta 2019, kdy se k nám přidal a začal sdílet s ostatními členy svou cestu – zamyšlení, pokroky a bezva tipy na výlety a pohybové aktivity.
Na začátku své transformace se prý pokoušel uběhnout 2 km a málem při tom umřel, dnes mu běh dělá velkou radost. Děkujeme za možnost zveřejnit zde na našem blogu jeho vyprávění:
Přesto, že nemám ke sportu žádné dispozice, rád se hýbu. Vždy se hodně nadřu, abych byl alespoň průměrný. Miluji vytrvalostní disciplíny a do mých pětatřiceti jsem najezdil i 15 000 km ročně na silničním kole (můj osobák, se kterým se všude vytahuji, byl 420 km za den).
Pak mě zastavila operace páteře a já se na dlouhých dvacet let vsákl do gauče a vyjedl se na 125 kg, neboť jsem si dopřával, co hrdlo ráčilo. A co hůř – rád jsem při tom popíjel pivo.
Dlouhé roky jsem díky práci trávil v zahraničí: V Americe jsem objevil kouzlo fast foodu, v Turecku silnou kávu, v Číně rýžové víno a naučil se kouřit. K tomu přibyl dost velký pracovní stres kompenzovaný hromadou jídla, leností a plíživě se zhoršujícím zdravotním stavem. Až jednou váha ukazovala 132 kg. Děsilo mě to? Ne. Bylo mi to naprosto jedno.
Změna začala nenápadně. Kolega mi v práci vyprávěl o otci, který drží pravidelné půsty, někdy třeba i týden. Měl jsem zato, že je to nesmysl. Vyhecoval mě tím, že já bych bez jídla nedal ani den. To mě fakt naštvalo a vyprovokovalo dokonce k sázce. Vydržel jsem tenkrát tři dny bez jídla a sázku vyhrál. A jako každý neumětel jsem ten půst ukončil bramboračkou a řízkem s bramborovým salátem. Prostě pako.
Jenže 5 kg dole. Jasně, že ne tuku, ale to jsem tenkrát nevěděl. Díky tomu uzrálo vnitřní rozhodnutí, že prostě zhubnu. A tak nastala moje éra přerušovaného půstování – okno na jídlo mezi desátou a šestou. Vůbec mi to nevyhovovalo. Prostě ráno se nenasnídat bylo pro mě něco mezi rafinovaným mučením a hladomorem. To fakt nešlo a určitě by to bylo dlouhodobě neudržitelné.
Ale začal jsem také chodit. Nic jiného jsem v té době se svojí váhou ani nemohl dělat.
Jelikož jsem každému vyprávěl, že teď právě hubnu, byly mi doporučeny Kalorické Tabulky. Zadal jsem do nich svoje údaje a nic dalšího neřešil. A ono to jednoduše fungovalo. Za deset měsíců bylo čtyřicet kilo dole.
Zase jsem vytáhl kolo, tentokrát horské, a pokusil se i o běh. Prostě kardio je mi bližší nežli posilovna. První běh snad po sto letech měl jasný cíl – uběhnout v kuse dva kilometry a přežít. Stalo se, ale vůbec mi to nechutnalo. Další dva měsíce jsem tak na běh nenašel motivaci a dál jezdil na kole.
A pokračoval ve své cestě: Koupil jsem si chytré hodinky. Spousta funkcí a k tomu aplikace, jež vám nastaví zrcadlo a hodně napoví, jak na tom jste s kondicí. Dost mě štvalo, že je to tak hrozné, a pomalu se tedy vrátil k běhu. Jen tak bez ladu a skladu jsem si klusal okolo komína, až jsem objevil v aplikaci tréninkové plány. Vybral jsem si ten na pět kilometrů s cílem jej dokončit. Nic víc jsem neočekával. Jenže pak se to stalo a já běhu prostě propadl.
Vzdálenosti se prodlužovaly, nohy přestaly šílet a dalo se při tom i dýchat. Kondice se začala vracet. Po dvou letech jsem dal svůj první půlmaraton a pak hodně dalších. Do loňského roku byla maximální vzdálenost, kterou jsem dokázal překonat, celých třicet kilometrů. Začal jsem uvažovat o maratonu. V ten moment mi došlo, že jsem se úplně zbláznil, nicméně začal jsem trénovat. Celých šestnáct týdnů dřiny za každého počasí. Dal jsem si to jako novoroční předsevzetí s tím, že den „D“ nastane 27. dubna.
A nastal. Počasí mi přálo, patnáct stupňů a polojasno. Auto jsem zaparkoval u cyklostezky a rozhodl se běžet sedm šestikilometrových okruhů. Občerstvení jsem měl v kufru auta tak, abych se po každém okruhu mohl napít, dát si banán a gel. Byl jsem dost nervózní, a tak nějak jsem nevěřil, že to dám. Nastavil jsem hodinky a pustil se do prvních metrů. O první dvacce bych řekl, že utekla jako voda, aniž by mě nějak zvlášť unavila. Jenže pak přišla první krize. Skoro byla chuť na všechno se vykašlat. K pokračování mě motivovaly vzpomínky na tréninky ve sněhu, v dešti, i na tu překonanou pohodlnost, když se mi někdy nechtělo vyrazit ven.
Najednou se vedle mě objevil kamarád, aby mě podpořil na pár kilometrů. Únava zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a já poznal na vlastní kůži, co to znamená, že maraton je jenom o hlavě. Kamarád mě opustil na třicátém čtvrtém kilometru a já už věděl, že ten zbytek v pohodě doběhnu. Zrychlil jsem. Byla to euforie a pocit, jaký mají jenom tlouštíci po transformaci.
Téma pitného režimu je opředeno poměrně dost často nejrůznějšími mýty, šířenými někdy i lidmi, kteří mají sice lékařský titul – jen v oborech, jež vlastně s výživou nijak nesouvisejí.
Je tedy logické, že každý věří něčemu a že se občas úporně drží při životě i tvrzení, která nejsou tak úplně podložená odborníky.
V dnešní době se stala věda včetně západní medicíny jakýmsi novým náboženstvím, entitou všeobecně přijímanou a uctívanou, proti níž není radno vznést jakoukoli kritiku a polemiku.
Ovšem neměli bychom zapomínat na to, že ani dnešní věda není neomylná – však stále fungujeme jen skrze naše nedokonalé smysly a omezenou inteligenci.
To, jakým způsobem a jak dlouho spíme, má bezesporu vliv nejen na naši produktivitu během dne, ale z dlouhodobé perspektivy i na naše zdraví či nálady.
Jak je to ale s délkou spánku s ohledem na vývoj tělesné hmotnosti, přibírání či hubnutí?
Plavková sezona se neúprosně blíží a naše (nejen zimní) kila mnohým kvůli tomu začínají vadit více, než tomu bylo dříve.
V souvislosti s touhou po zhubnutí do léta bych ovšem zásadně chtěla varovat před „populárními“ krátkodobými dietami a různými „zázračnými“ přípravky, které obvykle nabízejí různí obchodníčci. Jediné, co by bylo ve finále štíhlé, bude totiž vaše peněženka.