Jan: Ze stotřicetikilového tlouštíka maratóncem

Přečtěte si další úžasný příběh odhodlání a pevné vůle z naší skupiny Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami.

Sympaťáka Honzu jsme v ní sledovali od léta 2019, kdy se k nám přidal a začal sdílet s ostatními členy svou cestu – zamyšlení, pokroky a bezva tipy na výlety a pohybové aktivity.

Na začátku své transformace se prý pokoušel uběhnout 2 km a málem při tom umřel, dnes mu běh dělá velkou radost. Děkujeme za možnost zveřejnit zde na našem blogu jeho vyprávění:

Přesto, že nemám ke sportu žádné dispozice, rád se hýbu. Vždy se hodně nadřu, abych byl alespoň průměrný. Miluji vytrvalostní disciplíny a do mých pětatřiceti jsem najezdil i 15 000 km ročně na silničním kole (můj osobák, se kterým se všude vytahuji, byl 420 km za den).

• Pak mě zastavila operace páteře a já se na dlouhých dvacet let vsákl do gauče a vyjedl se na 125 kg, neboť jsem si dopřával, co hrdlo ráčilo. A co hůř – rád jsem při tom popíjel pivo.

Dlouhé roky jsem díky práci trávil v zahraničí: V Americe jsem objevil kouzlo fast foodu, v Turecku silnou kávu, v Číně rýžové víno a naučil se kouřit. K tomu přibyl dost velký pracovní stres kompenzovaný hromadou jídla, leností a plíživě se zhoršujícím zdravotním stavem. Až jednou váha ukazovala 132 kg. Děsilo mě to? Ne. Bylo mi to naprosto jedno.

Změna začala nenápadně. Kolega mi v práci vyprávěl o otci, který drží pravidelné půsty, někdy třeba i týden. Měl jsem zato, že je to nesmysl. Vyhecoval mě tím, že já bych bez jídla nedal ani den. To mě fakt naštvalo a vyprovokovalo dokonce k sázce. Vydržel jsem tenkrát tři dny bez jídla a sázku vyhrál. A jako každý neumětel jsem ten půst ukončil bramboračkou a řízkem s bramborovým salátem. Prostě pako.

Jenže 5 kg dole. Jasně, že ne tuku, ale to jsem tenkrát nevěděl. Díky tomu uzrálo vnitřní rozhodnutí, že prostě zhubnu. A tak nastala moje éra přerušovaného půstování – okno na jídlo mezi desátou a šestou. Vůbec mi to nevyhovovalo. Prostě ráno se nenasnídat bylo pro mě něco mezi rafinovaným mučením a hladomorem. To fakt nešlo a určitě by to bylo dlouhodobě neudržitelné.

• Ale začal jsem také chodit. Nic jiného jsem v té době se svojí váhou ani nemohl dělat.

Jelikož jsem každému vyprávěl, že teď právě hubnu, byly mi doporučeny Kalorické Tabulky. Zadal jsem do nich svoje údaje a nic dalšího neřešil. A ono to jednoduše fungovalo. Za deset měsíců bylo čtyřicet kilo dole.

Zase jsem vytáhl kolo, tentokrát horské, a pokusil se i o běh. Prostě kardio je mi bližší nežli posilovna. První běh snad po sto letech měl jasný cíl – uběhnout v kuse dva kilometry a přežít. Stalo se, ale vůbec mi to nechutnalo. Další dva měsíce jsem tak na běh nenašel motivaci a dál jezdil na kole.

A pokračoval ve své cestě: Koupil jsem si chytré hodinky. Spousta funkcí a k tomu aplikace, jež vám nastaví zrcadlo a hodně napoví, jak na tom jste s kondicí. Dost mě štvalo, že je to tak hrozné, a pomalu se tedy vrátil k běhu. Jen tak bez ladu a skladu jsem si klusal okolo komína, až jsem objevil v aplikaci tréninkové plány. Vybral jsem si ten na pět kilometrů s cílem jej dokončit. Nic víc jsem neočekával. Jenže pak se to stalo a já běhu prostě propadl.

Vzdálenosti se prodlužovaly, nohy přestaly šílet a dalo se při tom i dýchat. Kondice se začala vracet. Po dvou letech jsem dal svůj první půlmaraton a pak hodně dalších. Do loňského roku byla maximální vzdálenost, kterou jsem dokázal překonat, celých třicet kilometrů. Začal jsem uvažovat o maratonu. V ten moment mi došlo, že jsem se úplně zbláznil, nicméně začal jsem trénovat. Celých šestnáct týdnů dřiny za každého počasí. Dal jsem si to jako novoroční předsevzetí s tím, že den „D“ nastane 27. dubna.

A nastal. Počasí mi přálo, patnáct stupňů a polojasno. Auto jsem zaparkoval u cyklostezky a rozhodl se běžet sedm šestikilometrových okruhů. Občerstvení jsem měl v kufru auta tak, abych se po každém okruhu mohl napít, dát si banán a gel. Byl jsem dost nervózní, a tak nějak jsem nevěřil, že to dám. Nastavil jsem hodinky a pustil se do prvních metrů. O první dvacce bych řekl, že utekla jako voda, aniž by mě nějak zvlášť unavila. Jenže pak přišla první krize. Skoro byla chuť na všechno se vykašlat. K pokračování mě motivovaly vzpomínky na tréninky ve sněhu, v dešti, i na tu překonanou pohodlnost, když se mi někdy nechtělo vyrazit ven.

Najednou se vedle mě objevil kamarád, aby mě podpořil na pár kilometrů. Únava zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a já poznal na vlastní kůži, co to znamená, že maraton je jenom o hlavě. Kamarád mě opustil na třicátém čtvrtém kilometru a já už věděl, že ten zbytek v pohodě doběhnu. Zrychlil jsem. Byla to euforie a pocit, jaký mají jenom tlouštíci po transformaci. 

redakce

www.kaloricketabulky.cz