Katarína Bradáč: Co když víme, jak na krizi, aniž bychom si toho všimli?
Když mě paní redaktorka v souvislosti s koronavirem (COVID-19) požádala jako psychoterapeuta o článek pro blog kaloricketabulky.cz, přemýšlela jsem, kdo ho čte.
A co by bylo užitečné napsat, aby to mělo přínos…
K tématu už toho bylo vyřčeného i napsaného spousta. Pro mne osobně je důležité, když už člověk něco řekne nebo napíše, že to má užitečnou hodnotu nebo kousek inspirace alespoň pro jednoho člověka.
Je možné, že se zcela mýlím, přijde mi však, že tento blog navštěvují právě lidé, kteří umí být důkladní. Důkladní třeba ve způsobu stravování. Například nesní, co jim přijde náhodně pod ruce nebo co by si mlsný jazýček právě přál, ale u výběru potravin přemýšlí a jsou disciplinovaní. A že jsou ochotni z dobrých důvodů jako třeba zdraví, kondice i estetika, vědomě vnést trochu „nepohodlí“ do svého života. Nepohodlí, které nakonec přináší mnohem cennější ovoce, jež mnohonásobně vyváží ztrátu části komfortu. A právě tito lidé mají podle mě v dnešních dnech obrovskou výhodu. A vlastně výrazně nemusí měnit své myšlení, postoje, návyky ani chování. Jako by již měli natrénováno.
Proč je to výhodné? Domnívám se, že dnes je obzvlášť důležité umět zacházet s diskomfortem, umět se vtěsnat do omezení, držet linii. Být důsledný a taky nepolknout cokoliv. Mám předpoklad, že lidé na tomto blogu vědí, že co sami neudělají, to se nestane. Že čekání, až někdo něco zařídí, z nás zdravé lidi neudělá. Vědí, že šizením ošidí tak akorát sami sebe. Umí převzít odpovědnost a postavit se věcem z pozice zralého úsudku. Umí pracovat s informacemi a chovat se zrale. Nejsou právě toto dnes klíčové kompetence?
Nevím, jakou máte zkušenost, ale já jsem před pár dny byla svědkem bezdůvodného sdružování a nerespektování povinnosti nosit roušku. Jak přemýšlí člověk, který si neumí dát dohromady pár tvrdě ověřených a životem vykoupených informací? Stydí se, rebeluje, ještě mu nedocházejí fakta, nepochopil nutnost společného úsilí nebo je to něco jiného? Na druhou stranu mám pochopení pro ty, pro které je disciplína novou disciplínou. Mám pochopení pro to, že není vůbec snadné hnout vlastní myslí. A že je to proces. Žel, dnes od rychlosti osvojit si umění hnout vlastní myslí, závisí zdraví a někdy životy těch druhých.
Důvod, proč vyjadřuji svůj předpoklad o kvalitním mentálním nastavení lidí, kteří pečují o své zdraví a jsou ochotni proaktivně konat a přebírat za své konání odpovědnost, je i ten, že se jim to může zdát tak přirozené, že vlastně ani vědomě neví, co všechno umí. A myslím si, že je důležité vědět o svých kompetencích, schopnostech, o svých silných stránkách. Protože to může zvýšit sebedůvěru a přispět ke klidu. A ten teď všichni potřebujeme. Proto ty kompetence explicitně formuluji.
Na druhou stranu i zodpovědný, proaktivní člověk může podlehnout úzkosti, strachu či panice. Z dlouhodobého hlediska jsou to oslabující stavy s přímým vlivem na imunitu. Tak dovolte pár drobných návrhů, jak si teď udržet mysl a tudíž i emoce v klidu.
Způsob myšlení a to, jak se cítíme, přímo souvisejí. Nejedná se o vyčerpávající celosvětový návod, spíš o pár osvědčených pozorování postavených na selském rozumu:
Nebuďme hrdinové a při prvním příznaku neklidu se svěřme důvěryhodné osobě nebo profesionálovi. Sdílejme, nebuďme sami.
Udržujme základní a velmi jednoduchý režim dostatečného spánku, výživy a pohybu.
Plánujme hezké, milé, obohacující zážitky – stačí i malinkaté.
Alespoň jednou denně udělejme věc, kterou považujeme za smysluplnou.
Kromě péče o sebe nalezněme možnost, jak pečovat o druhého. Zvyšuje to vnitřní odolnost vůči stresu.
Mějme na paměti, že způsob myšlení má vliv na to, jak se cítíme, takže důkladná revize informačních zdrojů je klíčová.
Rovněž umějme rozpoznat vlastní tendence v myšlení, pomáhá to včas rozpoznat, zda propadáme strachu. Je fajn si uvědomit, kde je „bezpečná zóna“ pro myšlenky a udržovat se v ní.
Když už se strach objeví, zužitkujme ho jako informaci, která nám ukazuje, co je pro nás teď nejvýznamnější, prostě ho otočme do jazyka potřeb a ty pak naplňme.
Strach z budoucna je schopnost myslet dopředu. Když už to umíme, mysleme na to, co v budoucnu chceme, místo toho, co nechceme. A místo utápění se v současném problému udělejme pro to jednu malinkou věc.
Uvědomuje si, co všechno jsme už překonali, co umíme, na co se u sebe můžeme spolehnout, mějme vědomou vědomost o svých kompetencích.
Zahrajme si sami se sebou hru a popřemýšlejme, za co všechno můžeme být hluboce vděčni v dosavadním životě a co kvalitního chceme vytvořit do budoucna.
Přesuňme se o půl roku v čase dopředu a podívejme se na sebe jako by zpátky. Popřemýšlejme, co jsme teď dokázali zvládnout a díky čemu.
Dopřejme si denně chviličku ticha a nic neočekávejme, žádné hluboké moudro nebo osvícení. A navzdory tomu dejme prostor ve vnitřním ztišení sami sobě, což už je vlastně kousek zázraku.
Náš mozek umí myslet dopředu i dozadu, jako kyvadlo, které se vychýlí příliš doleva nebo doprava. A umíme se u toho cítit špatně i dobře. Někdy ty negativní emoce jako by přebíraly nadvládu nad naším rozumem. V takové chvíli se vědomě, jako kyvadlo, dostaňme do rovnovážného stavu, do stavu klidu, kdy nejsme ani moc vlevo, ani moc vpravo – čili ani moc v minulosti, ani moc v budoucnosti, ale tady a teď, v tolik zprofanovaném „přítomném okamžiku“. Nechtějme po sobě 100% meditaci a myšlenkové vakuum, jenom pomozme tělu, mozku i emocím se stabilizovat co možná nejvíc na to „tady a teď“. Pomůže nám starý známý trik se zapojením alespoň tří modalit: zraku, sluchu a pocitů na těle (lze přidat čich a chuť) a disciplinovaně projděme 5 věcí, které vidíme, 5 věcí, které slyšíme, a 5 věcí, které cítíme na těle. Když skončíme první kolo, pak to samé, ale věcí bude už jenom po čtyřech. A tak dál, až nám zbude kolo s jednou věcí, kterou vidíme, jednou, co slyšíme, a jednou, co cítíme tělesně. Jednoduché a účinné – mozek se neumí dost kvalitně bát budoucna, když je v přítomnosti.
Buďme zralí, dospělí, nic nepodceňujme ani nepřeceňujme, buďme ohleduplní, solidární, dbejme na základní hygienická a preventivní pravidla. Připomeňme si, že umíme snést nepohodlí a umíme věřit sobě i budoucnosti, i když očekávaný výsledek ještě nenastal.
Budu doufat, že alespoň jeden čtenář našel v tomto textu alespoň jednu malou inspiraci. Pak budu spokojená, že ten čas stál za to.
Pracuje jako postmoderní psycholog, psychoterapeut, lektor, kouč a supervizor ve vlastní soukromé praxi. V práci s klienty využívá znalosti z komplexního psychoterapeutického výcviku “SOLUTIONS FOCUS” – Na řešení orientovaný přístup v poradenství a terapii a mezinárodně certifikovaného výcviku v Dialogické a Kolaborativní praxi zastřešeného Houston Galvestonským institutem a Taoským institutem. Obzvláště si cení výcviky u přímých žáku Miltona H. Ericksona v ericksonovské terapii a hypnoterapii vedené Billem O´Hanlonem, M.S., LMFT (USA) a Robertem McNeillym, MBBS (The Milton H. Erickson Institute of Tasmania, Australia) a výcvik v Solution Oriented Therapy u Billa O´Hanlona. Je mezinárodně certifikovaným koučem v metodě: na řešení orientovaný koučing reteaming®, kterou vytvořili Ben Furman a Tapani Ahola z Finska (Helsinki Brief Therapy Institute Ltd). Využívá principy nenásilné komunikace (Non Violent Communication) a čistého jazyka (Clean Language).
Pracovala na manažerských pozicích a je vicemistryní Evropy ve sportovní střelbě a tyto zkušenosti využívá pro koučink s manažery a vrcholovými sportovci.
Bylo 11. května 2017, měsíc po mých 26. narozeninách. Vážil jsem šílených 152 kilogramů a seděl na recepci fitness Euforie v Praze, v obklopení krásných a vyrýsovaných těl, a čekal na první schůzku s osobním trenérem Vladimírem Hirkou.
Připadal jsem si tam naprosto nepatřičně a trpěl vsugerovaným pocitem, že mě určitě pozorují úplně všichni. Přesto jsem věděl, že je to den, který mi změní život, první krok z cesty dlouhé tisíc mil, o němž kdysi mluvil Konfucius.
