Krev, dřina, pot a slzy aneb Celý příběh proměny mého těla

Bylo 11. května 2017, měsíc po mých 26. narozeninách. Vážil jsem šílených 152 kilogramů a seděl na recepci fitness Euforie v Praze, v obklopení krásných a vyrýsovaných těl, a čekal na první schůzku s osobním trenérem Vladimírem Hirkou.

Připadal jsem si tam naprosto nepatřičně a trpěl vsugerovaným pocitem, že mě určitě pozorují úplně všichni. Přesto jsem věděl, že je to den, který mi změní život, první krok z cesty dlouhé tisíc mil, o němž kdysi mluvil Konfucius.

Jako dítě jsem miloval především televizi a jídlo, což se neukázalo být kombinací vedoucí ke zdravé postavě. Nadváhu jsem měl od raného školního věku a hmotnost každým rokem hrozivě nabývala. Varování dětské lékařky jsem nedbal a obezitu si přenesl do dospělosti.

Ač jsem to nedával znát, trápilo mě to, měl jsem bídnou fyzickou kondici a za svoje tělo se styděl. Dlouho jsem se ale neodvažoval ani snít o tom, že bych mohl s nadbytečnými kily zatočit. Když se později v mém myšlení cosi přepnulo a já pochopil, že klíčem je opravdu „chtít“, naložil jsem si na sebe pro změnu hodně vysoké, až přehnané nároky.

Nechtěl jsem shodit „pár kilo“, chtěl jsem maximum. Sotva jsem poprvé vkročil do posilovny, už jsem si představoval, jak pózuji na jedné z těch perfektně naaranžovaných fotek, na kterých kluci bez trička vystavují svoje vysportované figury. Moje tehdejší idea byla v krátkodobém horizontu utopická. Zkrátka jsem si myslel, že přijdu, zatnu zuby a silou vůle si vezmu to, co chci, jako to my Berani děláváme.

• Markéta Irglová, česká zpěvačka a držitelka Oscara, nicméně říká, že možné je i nemožné. Snad to byla právě moje nezlomná víra v ono „nemožné“, která mě nakonec ke kýženému cíli v nějaké podobě dovedla – byť jsem si tu cestu původně maloval úplně jinak.

Když jsem jel domů metrem ze zmíněné první lekce, chtěl jsem si tu chvíli zapamatovat jako pomyslný bod nula, ze kterého už můžu jít jen nahoru. Nepochyboval jsem o tom, že tak obrovskou hmotnost jako v tento den už pode mnou váha nikdy neukáže.

Začátky nebyly snadné. Pominu-li stres z úvodních návštěv fitka, v němž ve mně pohled na všechny činky a velké stroje vyvolával upřímné zděšení, příjemná historka se neváže ani k prvnímu nákupu po změně jídelníčku. Když jsem obsah košíku vyskládal na pás v supermarketu, pokladní se cynicky ušklíbl a netaktně prohodil: „Žijete zdravě?“

Kupředu mě však hnala euforie plynoucí z vidiny budoucího výsledku. Kila ubývala závratnou rychlostí, okolí nevěřilo, nechápalo, možná v tom někteří hledali zkratky či zázraky, ale jak jsem psal ve svém prvním článku pro Kalorické Tabulky: šlo jen o vyváženou kombinaci stravy, pohybu a intenzity mojí touhy.

Spousta lidí se dodnes diví tomu, že jsem pod vedením Vládi Hirky za 14 měsíců zhubnul 70 kilogramů, když oni nemohou shodit ani pár kil do plavek. Já však říkám, že redukování větší hmotnosti je vlastně snazší – jednak na začátku obvykle stačí i malý impuls k tomu, aby se v těle něco začalo dít, a také máte mnohem silnější motivaci. Pět shozených kil vám život tolik nezmění, ale sedmdesát, to už vaší dosavadní rutinou slušně zamává.

Otevřely se přede mnou nové obzory. Jako pasivního diváka mě sport bavil od dětství, nyní jsem ale konečně přičichl k aktivnímu pojetí a našel v něm zalíbení. Ten úžasný pocit, když ze sebe pohybem vyplavíte všechny starosti všedního dne, mi zachutnal. Vedle dvou tréninků ve fitku týdně jsem začal pravidelně plavat a denně chodit v průměru deset tisíc kroků. Už mi nedělalo problém zdolat schody ani zvládnout vydatný horský výšlap.

Na nový životní styl jsem si zvykl a nepolevil ani po ukončení redukce. Díky Kalorickým Tabulkám jsem totiž získal přehled o nutričních hodnotách v podstatě všech potravin ve svém jídelníčku. A i později, když už jsem tabulky aktivně nepoužíval, jsem si kalorie namátkou počítal alespoň v hlavě.

Těšilo mě kupovat si nové oblečení ve velikostech, o kterých se mi dříve ani nesnilo. Užíval jsem si pohled do zrcadla, z něhož už na mě nehleděl tlouštík, ale štíhlý, pocitově minimálně o deset let mladší chlapík, který se mi zamlouval podstatně více. Jakkoli to ale bylo radostné období, mělo jednu pro mě podstatnou vadu na kráse – kožní převisy v oblasti břicha a prsou. Když jsem doma slušivé nové oblečení svlékl a viděl to, co zakrývalo, dostavovaly se pocity smutku a frustrace. Jako většina lidí, i já jsem chtěl vypadat dobře také v situacích, kdy šaty odkládáme.

V bazénu nebo v šatnách jsem se nadále styděl, jen už ne za „pneumatiky“, ale za jejich viditelné pozůstatky. Někdy jsem přemýšlel, jestli za to hubnutí vůbec stálo, když vytoužený pocit spokojenosti s mým zevnějškem zůstal na půli cesty. Byl to problém, o kterém jsem pro jeho citlivost nemluvil.

Naději jsem hledal v silovém tréninku, který mi pomáhal postavu zpevňovat. Radoval jsem se z každého drobného pokroku a chlácholil se tím, že na tak velký úbytek tělo vlastně vypadá dobře. A když jsem našel správný úhel pohledu a pořídil si šikovně vyfocené selfíčko, na chvíli jsem nabyl dojmu, že je vše dokonalé. Lhal jsem ale sám sobě a to člověka vždy nakonec dostihne. Stavy nespokojenosti se vracely a já si začal uvědomovat, že přirozenou cestou se přebytečné kůže po tak rapidní změně hmotnosti zbavit nelze.

O tom, že se dá problém řešit estetickým zákrokem, jsem samozřejmě věděl, dlouhou dobu to však byla možnost, která pro mě nepřipadala v úvahu. Bál jsem se řezání a plastickou chirurgii vnímal jako synonymum krásy umělé a povrchní. Až na svém vlastním případu jsem si uvědomil, že tento obor má moc zásadně zlepšit kvalitu života, protože pokud jsme spokojeni s tím, jak vypadáme, zrcadlí se to i v našem psychickém a duševním rozpoložení.

Postupem času se pro mě myšlenka na návštěvu kliniky stávala víc a víc přípustnou, až jsem o ní začal se vší vážností uvažovat. Proces vnitřního dilematu probíhal stejně, jako když jsem se v minulosti rozhodoval, zda se pustit do hubnutí – na misky vah jsem také tentokrát pokládal dychtění po vysněné změně a přirozené obavy z drastického vykročení ze svojí komfortní zóny, a navíc i finanční náročnost chirurgických úkonů.

S verdiktem jsem nespěchal a dopřál si na něj dost času, až jsem zkrátka jednoho dne, o Vánocích roku 2019, došel k závěru, že do toho půjdu. Věděl jsem, že kdybych to neudělal, po zbytek života bych si vyčítal, že jsem nenašel dost odvahy vyřešit to, co mě tolik tížilo.

Hledal jsem toho nejlepšího plastického chirurga. Reference mě dovedly k panu primářovi Pavlu Horynovi z Medicom Clinic v Praze. Březnový termín konzultace v roce 2020 sice zhatila první vlna covidu, už v dubnu jsem se ale poprvé ocitl v ordinaci, kde jsme se s chirurgem domluvili na dvou zákrocích v celkové anestezii – nejprve na abdominoplastice břicha a poté na redukci kůže v oblasti prsou. A v červnu už jsem ležel na operačním sále.

O tom, co podstupuji, vědělo naprosté minimum lidí. Učinil jsem tím krok do neznáma, nepamatuji si, že bych byl někdy předtím hospitalizovaný – strach mívám i z tak banálního úkonu, jako je odběr krve. Obavy z toho, jak budu operace i rekonvalescenci snášet, se ve mně mísily s velkými nadějemi, které jsem do zákroků vkládal.

Probuzení po náročné abdominoplastice mi přineslo šok. Z plné kondice jsem se ze dne na den stal „lazarem“. První den jsem nesměl z postele vstát vůbec, ten druhý jsem se v bolestech sotva dohrabal na toaletu. Útěchu jsem hledal ve faktu, že jsem se pro to všechno rozhodl zcela dobrovolně s vírou v budoucí pozitivní zhodnocení. Po dvou dnech na klinice jsem se dále zotavoval doma a krůček po krůčku sílil a nabýval dřívější jistotu. Po týdnu jsem při převazu poprvé pořádně viděl ještě čerstvou a rozsáhlou jizvu a hlavou mi proběhlo, do jaké šílenosti jsem se to pustil. Cestu zpět jsem ale neviděl – na návrat „pod kudlu“ v listopadu téhož roku jsem se vůbec netěšil, jenže vzdát to v poločase jsem prostě nemohl.

Když den druhého výkonu nastal, říkal jsem si, že je to naposledy a výsledek bude stát za to. Operace prsou dopadla výborně, jako problematická se však ukázala oblast středního břicha, kde navzdory předešlé redukci zůstávalo velké množství přebytečné kůže. V den, kdy jsem pochopil, že zákroky nepřinesly předpokládaný výsledek, na mě dolehlo obrovské zklamání. Brečel jsem u písničky Vítr do plachet Marka Ztraceného, která zrovna vyšla, a v jejích slovech jako „až se ztratíš a začneš se bát, můžeš to vzdát, a nebo naopak…“ hledal sílu bojovat dál. Nejtěžší je totiž vést boj, jehož výsledek nemůžete nijak ovlivnit, zbývá vám jen doufat.

Na další „poslední“ operaci jsem šel v březnu následujícího roku, ani po ní však výsledný estetický dojem nenaplnil očekávání. Po třech plastikách v rozmezí devíti měsíců jsem si nejprve nedokázal představit absolvovat to celé ještě jednou, síla přání ale zase jednou zvítězila a v lednu 2022 jsem na operační stůl ulehl počtvrté.

Proces chirurgických úprav trval přes rok a půl a byl pro mě ubíjející. Vysiloval mě stále dokola se opakující sled událostí zahrnující předoperační vyšetření zhruba týden předem, probdělou noc před zákrokem i ranní čekání na výsledek preventivního covidového testu. Nejhůře ze všeho jsem snášel probuzení a první hodiny po anestezii. Dvoudenní hospitalizace, domácí kurýrování, převazy, kontroly – ten pevně daný řád jsem znal už nazpaměť.

Pomáhala mi empatie zdravotní sestřičky Markéty, která měla službu pokaždé, když jsem se na lůžkovém oddělení v Medicomu objevil. To ona mi letos v lednu před mou poslední operací řekla, že věří v dobré konce a že tentokrát to určitě vyjde. Hned po probuzení jsem intuitivně věděl, že je vše v pořádku. Cítil jsem se nezvykle klidně, dokonce jsem ani nehořel zvědavostí vidět, jak asi operovaná oblast – jako pokaždé důkladně obvázaná a chráněná kompresním prádlem – vypadá. Následné týdny ukázaly, že sestřička měla pravdu a já si mohl konečně vydechnout úlevou.

Moje tělo nikdy nebude vypadat úplně stejně, jako kdybych předtím nebyl obézní. Elasticita kůže nemůže být totožná jako u lidí s celoživotně stabilní hmotností. Věřím ale, že doktor Horyna odvedl maximum možného, za což jsem mu vděčný, stejně jako personálu kliniky. A co je hlavní – se současným stavem jsem konečně spokojen.

Když jsem se na jaře po obvyklém dvouměsíčním zotavování vrátil ke sportu, konečně jsem v šatnách nebo v plaveckém bazénu přestal trpět přehnaným ostychem. U vody jsem letos v létě strávil víc času než kdykoliv předtím. Moje jizvy navíc postupně blednou a já si stále víc uvědomuji, jaké proměny jsem dosáhl. Až teď mám pocit, že je kompletní.

Spisovatelka Alena Mornštajnová ve svém bestselleru Hana napsala, že „člověk naštěstí netuší, co ho čeká“. Ta věta byla míněna v souvislosti s mnohem závažnějšími událostmi, než jaké jsem řešil já, přesto si na ni pro její univerzálnost častokrát vzpomenu. Neutekl bych tehdy poprvé z fitka, kdybych věděl…? Těžko říct, každopádně jsem rád, že jsem nevěděl.

Uplynulých pět let mě v mnohém zocelilo. Hezky to shrnul zpěvák a hudebník David Stypka, který již bohužel není mezi námi. V komentáři na Facebooku mi v listopadu 2020 napsal: „Myslím, že sis dal úžasný dárek do života. Nejen v tom, že nosíš po světě o jednoho Pepu míň, ale taky proto, že jsi toho zbývajícího Pepu přesvědčil, že zvládne, cokoliv si zamane.“ Neznal celý kontext, ale naprosto přesně vyjádřil přesně to, co cítím i já sám.

• Rád bych vyzdvihl především zdravotní benefit toho, že jsem se rozhodl s obezitou skoncovat. Přiznávám, že zdraví pro mě tehdy nebylo primárním důvodem, až zpětně jsem si uvědomil, jak moc jsem svému tělu – a nakonec i duši – ulevil.

A co dál? Postupně vybudovaný nový režim mi v životě pochopitelně zůstává. Návštěvy posilovny pro mě dnes nepředstavují obávané „nutné zlo“, ale oblíbenou a příjemnou rutinu. Mezi ostatními cvičícími si už nepřipadám nikterak zaostávající. Po pěti letech úspěšné spolupráce s trenérem Vláďou jsem se rozhodl osamostatnit a pokračovat podle vlastního plánu.

V jednatřiceti letech se cítím být ve své dosud nejlepší formě. Cvičím teď třikrát týdně a vím, že mám stále kam se posouvat. A když si nejsem zrovna jistý rozložením makroživin ve stravě, znovu si občas na chvíli pro kontrolu aktivuji Kalorické Tabulky.

Dalším velmi přínosným impulsem se pro mě staly pravidelné hodiny u fyzioterapeuta Filipa Strakoše, k němuž jsem začal docházet minulý rok, mezi operacemi. Pomohl mi začít napravovat letité špatně zažité stereotypy v držení těla. Našel jsem v něm nejen vnímavého odborníka, ale i skvělého kamaráda.

Říká se, že život nám ty správné lidi posílá do cesty vždy v pravý čas. Když jsem zjistil, že se Filip vedle fyzioterapie se stejnou precizností a citem věnuje i fotografování a tvorbě videí, ožil můj dávný sen o vlastních do půli těla odhalených snímcích. Nebyl jsem si jistý tím, že se před objektivem přece jen nebudu trochu stydět, ale nakonec jsem si společné focení moc užil. Byl to pro mě den D, uzavření kruhu, a z výsledku mám obrovskou radost.

• aktuální foto: Filip Strakoš – Filip Strakoš I foto & videographer / filipstrakos.cz
• starší foto: Petr Tibi, Lucie Levá, Alexandra Laňková

29.9.2022 Josef Martínek Články, Jak si udržet zdraví