Iveta: Naučte se mít rádi sami sebe a nevzdávejte každou „váhovou prohru“

Když mi bylo osmnáct, utekla jsem z domu a odstěhovala se za přítelem. Chtěla jsem být svobodná, nemuset řešit domácí hádky a mít klid na přípravu na maturitu.

Stres u mě vyvolával pocit neustálého hladu, který jsem zaháněla hlavně sladkým, zejména čokoládou, kterou bych mohla jíst snad celý den. Ani jsem si nevšimla, že jsem tak nějak „vyrostla“ na všechny strany.

Moje váha se tehdy z původních 58 kg vyšplhala na 88 kg a konfekční velikost 46 (měřím 173 cm). Ale nijak jsem nevnímala, že by mělo být něco v nepořádku. Prostě byl ze mě kus pořádné ženské. Odmaturovat jsem zvládla v pohodě, ačkoliv jsem dva dny před tím spadla z kola a měla otřes mozku. Ale to už je jiný příběh. Jednou mi, při návštěvě rodičů, matka během rozhovoru řekla: „Ale jsi nám nějak přibrala.“

Ta věta mi zněla v uších, a hlavně v hlavě, hodně dlouho. Prakticky ze dne na den jsem přestala jíst. Ne samozřejmě úplně, ale omezila ho na minimum. Jídlo se stalo mým úhlavním nepřítelem. Jedno jablko denně jsem považovala za dostatečné. Navíc jsem k tomu byla posedlá cvičením Pilates. Denně, hned po probuzení, jsem minimálně hodinu cvičila, pak vypila tak litr vody a šla do práce. Přes den jsem to celkem zvládala, i když mi kolikrát ukrutně kručelo v břiše. Stále jsem všem okolo opakovala, že nemám hlad. Po příchodu z práce jsem zase cvičila tu hodinku a večer před spaním taky. Kila šla rychle dolů.

• Celkem rychle jsem měnila jednu konfekční velikost za druhou.

Konečně se mi také podařilo dostat na jazykovou školu do Brna. Ale ta představa denního studia, které jsem si musela zaplatit sama, mě znovu přivedla do situace, kdy jsem byla permanentně ve stresu. Zvládnu to vůbec? Budu mít z čeho zaplatit podnájem?

Napadlo mě, že mi v tom pomůže brigáda. A protože jsem byla přes den ve škole, chodila jsem na brigádu v noci. Šlo o firmu, jež vyráběla kartony a krabice. Mistr nám přidělil práci a já myslela, že když ji udělám hned, budu pak moct odpočívat. Opak byl ale pravdou. Mistr mi hned dal práci jinou. A ještě jsem si v práci nadělala zlo, protože jsem jim zvedla normy. Po první noční jsem usnula v trolejbuse a dojela až na konečnou. Asi zde nemusím líčit, jak jsem vypadala pak ve škole. Tak tak jsem držela hlavu podepřenou rukama, abych to nezalomila hned. Byla jsem úplně grogy.

S jídlem to bylo pořád stejné. Chudý student zkrátka musí obracet každou korunu. Přes den jsem si dávala jen jednu čínskou polévku. A to muselo stačit. Ve cvičení Pilates jsem nepolevila ani na chvíli, jen na noční bylo tolik pohybu, že tam další výdej byl už zbytečný.

Moje honba za štíhlostí ale pokračovala. Jen jsem se cítila čím dál více unavenější. Byl to neudržitelný zápřah – ve dne škola, v noci práce, nedostatek jídla, spánku, jenž si začal vybírat svou daň. Po dvou měsících klesla moje váha z 88 kg zpět na 58 kg. Ale já pořád neměla dost. A to ani když mi už trčely klíční kosti, vystouply kyčle a místo tuku přišla o svaly. Začaly mi dokonce padat vlasy, lámat nehty a zhoršila se i pleť. Ale já pořád jela dál…

Nakonec jsem jednoho dne skončila v Nemocnici Milosrdných bratří. Zkolabovala jsem a probudila se až na pokoji. Nejdřív jsem myslela, že jsem umřela a jsem už v nebi. U mojí postele seděla františkánka a modlila se. Musím se přiznat, že mě to tehdy hodně vyděsilo. Bolelo mě celé tělo, motala se mi hlava, ale já pořád nechtěla jíst. Druhý den, po nasazení kapaček, se mi udělalo lépe. Čekala jsem na vizitu, abych se dozvěděla, co vlastně se mnou je. Po otevření dveří a vstoupení všech těch „bratrů“ do pokoje mně v tu ránu nic nebylo. Když mi pan doktor sahal na břicho, dotaz „bolí vás to“ jsem jaksi přeslechla a culila se jako blbec. Prostě zastydlá puberta… Nic mě v tu chvíli nebolelo, jen jsem si přála, aby to tak zůstalo napořád, protože jeden chlap byl hezčí než druhý (smích).

Po dvou dnech mi otrnulo, tak jsem hned hledala váhu, abych věděla, zda jsem příliš nepřibrala. Objevila jsem ji na sesterně. Ručička ukazovala 56 kg. Netvrdím, že jsem byla zklamaná, ale měla jsem pocit, že mám tlusté břicho, silná stehna, prostě asymetrická postava, která se přece nikomu nemůže líbit. Jakmile jsem něco v nemocnici snědla, nafouklo se mi břicho a já hned hledala toaletu a způsob, jak to co nejrychleji dostat ze sebe ven. Připadala jsem si strašně tlustá. Myslela jsem si, že se na sesternu chodím vážit tajně, ale celou dobu o mně věděli.

Co den, to kilo dole, ani doktor nevěděl, čím to je. Když váha ukázala 52 kg, začal mě lékař pérovat. Jestli prý chci umřít, jestli chci mít někdy děti, protože jsem přišla o menstruaci, a začal mi nabízet, že mě pošle k psychologovi. Já odpověděla, že žádný problém nemám a že se mu to jenom zdá. Podepsala jsem revers a ještě týž den odešla z nemocnice.

Byla jsem opravdu vychrtlá a vypadala jako kostitřas, ale já to tak nevnímala. Přišla jsem si dokonalá, protože místo velikosti 46 jsem si kupovala oblečení 36/38. Připadala jsem si díky tomu ohromně sexy. Ale nikdo jiný to tak neviděl. Pleť jsem měla našedlou a snažila se to zakrýt tunami BB krému, ruce hubené jako špejle. Padaly mi vlasy. Dnes už vím, že jsem tehdy vlastně vypadala jako onkologický pacient.

Okolí si samozřejmě myslelo, že jsem vážně nemocná, ale já je pořád přesvědčovala, že je vše v nejlepším pořádku. Fikaně jsem dokázala skrývat, jak rychle dostávám jídlo z těla ven. Signalizovala to snad jen zvýšená spotřeba zubní pasty, která měla maskovat odér zvratek. A možná falešný úsměv na tváři, aby nebylo poznat, že už mi fakt není dobře. Lidi, kteří mě dlouho neviděli, jsem svým vzhledem děsila. A přestože mi i rodiče říkali, že jsem moc hubená, já stále v uších slyšela ONU osudovou větu.

Takto jsem to vydržela asi deset let. Váha mi lítala v rozmezí 52 až 55 kg. Kolikrát jsem za těch x let zvracela, bych už nespočítala. Až s novým mužem přišla změna – a to i když jsem byla, jak se u nás říká „ani rici ani cici“. Můj muž byl prvním chlapem v mém životě, s kterým jsem váhu neřešila. A postupně bylo na oblečení vidět, že mám zase o nějaké to kilo navíc. Několikrát jsme se s mužem pokoušeli držet dietu. Podle krevních skupin, pak jsme zase jedli jenom „tukožroutskou“ polévku, váha stále nahoru a dolů.

Nakonec na mě na Facebooku vyskočily Kalorické Tabulky. Začátek byl super – kolečka se zelenala, jen jsem nemohla „dohonit“ vlákninu a sacharidy. Zaplatila jsem si plnou verzi PREMIUM a zděsila se, kolik cukru za den sním. Do té doby jsem neřešila, co jím, o složení potravin nemluvě. Jen jsem se snažila podpořit naše zemědělce.

Pilates jsem vyměnila za chůzi, hlavně s našimi třemi jezevčíky. A vyhledala jsem výživovou poradkyni, která mi sestavila jídelníček na míru. S Kalorickými Tabulkami jsem se díky jejich skupině Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami naučila nemít hlad a mohla jsem si dopřát občas i nějaký ten zákusek nebo dortík. A hlavně se naučila mít ráda sama sebe.

S ostatními členy skupiny se v podstatě dělíme o každodenní chléb. Většinou se „objednávám“ na snídani, oběd nebo večeři, protože jejich pokrmy vypadají tak lákavě, že by se za ně nemusel stydět ani kuchař z Michelinské restaurace. Občas vtipně hecují, dávají užitečné rady, ale hlavně nikdo nikoho do ničeho nenutí. Jeden druhému se snaží být nápomocen, tu radou, tu odkazem na nějaký článek nebo tip.

Dnes už vím, že člověk se musí naučit poslouchat svoje tělo, vědět co jí – vyváženě se stravovat. Jednou jsem si na stůl vyskládala svoji celodenní stravu a vyvalila jsem bulvy. Ale nevzdávám to. Jednou nahoře, jednou dole, ale aktuálně s pravým úsměvem na tváři.

Svět se přece nestane jiným proto, že budu mít o pět kilo míň nebo víc, ne? Je dobré si umět ze sebe dělat i legraci a já s oblibou žertuji o svém těle. Hlava na krku, aby mi do něj nepršelo, ramena jako ragbista, to z osmileté rekonstrukce domu. Prsa stále blíže k zemi (přece jen ta zemská přitažlivost funguje), ale podprsenka to zachraňuje. Pas, tak ten se mi někde ztratil, ale pupek vidět jde, když si ho myji. Boky – tak ty jsem přejmenovala na madla lásky. Co na tom, že se mi občas stěhují až k ramenům. Zadek jako štýrský valach, to už moje babička říkávala: „Široká prdel je základ rodinného štěstí.“ Nohy celkem rovné, stehna, že bych mohla louskat vlašáky, lýtka, že by mi i atleti záviděli, velikost nohy 39. Tak asi v pohodě, ne?

No já v pohodě jsem. Nehroutím se z kila navíc. Podle rady mé nejlepší přítelkyně jsem zařadila nový denní rituál. V koupelně kouknu do zrcadla a řeknu: „Čau kočko, dneska ti to sekne, jsi kus.“  Hned se cítím lépe a celý den mám veselejší. Svým úsměvem a náladou dokážu nakazit spoustu lidí a hodně se mě jich ptá, na čem ujíždím a kde beru pořád tolik energie. Jsem ráda, že jsem nepodlehla démonu zvanému „porucha příjmu potravy“, byla by mne škoda! Vím, že je to vážné téma, které poznamená mnohé na celý život, někteří mu dokonce podlehnou, ale je potřeba před tímto problémem neutíkat, neobracet se k němu zády.

Rady závěrem

• Ať pro chlapy, či pro holky, na kalorie tu jsou „Kalorické Tabulky“.
• Chceš-li býti v údivu, koukni na „Tvého pomocníka na výživu“.
• Naučte se mít rádi sami sebe, nevzdávejte každou svou „váhovou“ prohru, buďte prostě sami sebou.

foto: cz.depositphotos.com a autorka článku

Poznámka redakce Kalorické Tabulky

Děkujeme paní Ivetě za možnost zveřejnit její upřímnou výpověď. Jsme velmi vděčni za komunitu, která vznikla kolem naší aplikace. Solidárnost lidí je opravdu dojemná a každý osobní příběh, který se k nám dostane, dává naší práci smysl.

28.9.2023 redakce Články, Jak si udržet zdraví