Romana (minus 38 kg): Císařovna tančící v dešti
Je odpoledne a já sedím v kavárně, ve které si dopřávám ledový čaj bez cukru. Mnozí z těch, jež mě znají, by se nad tím hned zarazili – bez cukru? Spousta z nich mě již léta neviděli, a tak nevědí, že jsem nedávno prošla nejen fyzickou proměnou.
Ale to už trochu předbíhám, vezmu to od začátku, i když příběh bude trochu delší.
Od dětství jsem byla řekněme mladší verzí Fiony, kterou vlastní rodina vykrmovala proto, aby před státními úřady vypadala, že se má dobře, neb rodičové procházeli rozvodem a několikaletým soudním procesem svěření do péče a ani dětskému lékaři asi nepřišlo nic zvláštního na 15letém téměř stokilovém dítěti.
Léta běžela, během střední školy se mi během stresového období povedlo tak „nějak samo“ shodit asi 20 kg, což byl takový „úspěch“ zadarmo. Stres přešel a já poznala svého životního partnera, se kterým nastalo období „blahobytu“, díky čemuž jsem během cca roku byla zase zpět na startovní čáře, vlastně ještě hůř než kdy dřív. Přidalo se ke mně dalších 15 kg. V tu chvíli mi ze sebe samotné nebylo dobře, táhlo se to se mnou a nevěděla jsem, jak z toho kola ven.
Po dvou letech přišla nějaká rodinná trápení, hodně jsem pracovala, jedla „rychlovky“ a dostupná jídla, pracovala na „kariéře“, nestíhala se věnovat partnerovi, který také nebyl s naším aktuálním fungováním spokojen. Jelikož však láska hory přenáší, tak jsem se poprvé opravdu vědomě rozhodla se sebou něco dělat, abych nezůstala do konce života sama jak ta Baba Jaga v chaloupce uprostřed lesa, protože kdo by měl zájem o 113kg Fionu? Zpětně v původním důvodu, proč se sebou začít něco dělat, vidím značné ne-sebevědomí, kterým jsem trpěla, aniž bych si to v daném reálném čase uvědomovala. Nakonec si však říkám, že nějaký spouštěč k tomu „něco se sebou dělat“ musí vždy přijít, ať už je jakýkoliv.
Na Facebooku jsem objevila paní, která s Kalorickými Tabulkami změnila svůj život. Ve své skupině kromě své kuchařky nabízela také sestavení jídelníčku. Přiznám se, že jsem si tenkrát ten zázračný jídelníček „na míru“ nechala sestavit a až nyní zpětně vidím, jak pošetilé toto rozhodnutí bylo. Jídelníček jsem nebyla schopna dodržovat, protože obsahoval složité recepty (a já tenkrát neuměla upéct ani kuře) a hlavně nereflektoval to, co mé tělo opravdu potřebovalo.
Nevzdala jsem to. Jelikož jsem si zároveň s jídelníčkem zakoupila od paní také kuchařky s jejími (jednoduššími) recepty, tak jsem to poprvé zkusila „po svém“. Zamířila jsem také poprvé na Inbody. Chvíli se mi dařilo, bavilo mě vyvařovat (i když jsem jídla více méně točila s drobnou obměnou dokola), přidala jsem cvičení na kruhových trénincích, zbavila jsem se asi 15 kg. Pak se ale stresové období uklidnilo a sklouzla jsem zpět do „komfortní zóny“ a postupně vše nabrala zpět.
V té chvíli se asi zapojil osud a já otěhotněla. Nazývám to osudem, jelikož bez této zkušenosti bych byla nejspíše navždy lapena v kruhu Fiona-Popelka-Fiona-Popelka-Fiona. Během těhotenství se konalo další přibírání, které se „ustálilo“ v listopadu 2021 před porodem na nějakých 125,5 kg. Doteď se proklínám za to, že jsem to nechala zajít tak daleko. Jelikož jsem byla dost objemná a těhotenství bylo rizikové (byla mi diagnostikována preeklampsie), přišel náš poklad na svět o 6 týdnů dříve císařským řezem.
A tak jsem se stala „císařovnou“, čímž začala má (věřím, že již poslední) cesta za skutečným životem. Trpěla jsem jak pes – fyzicky i psychicky. Býti „císařovnou“ je utrpení, v tom jsem měla jasno. Kdo to nezažil, asi 100% nepochopí, co se ženě po císaři všechno může honit hlavou. Přišly výčitky, strach a obavy, zda našemu pokladu budu v životě schopna dát vše, co bude potřeba. Myšlenkám asi moc nepomohlo, že jsem na vše byla celé dny a noci sama, ale náš malý bojovník, který si probojoval cestu do života, mi dodal sílu. Když on zvládl tohle, tak já musím zvládnout svůj úkol – zapracovat na sobě a dopřát nám všem plnohodnotný život.
Dlouho jsem přemýšlela, jak začít, a vzpomněla si na první pokus s Kalorickými Tabulkami. Bylo to teď, nebo nikdy, a tak se z toho stalo (díky Bohu) TEĎ. Vařila jsem – hodně – ve dne, v noci, běhala po bytě mezi kojením, odsáváním mléka, péčí o malého a zapisováním do aplikace Kalorické Tabulky.
Cvičit jsem nemohla, každý pohyb těla byl po císaři bolestivý. Měla jsem problém zvednout se z podlahy, když jsem si na ní se synem hrála. Hrůza. Chlapec rostl, a já mu přestávala stačit – byl pro mě těžký, neudržela jsem jej moc dlouho na rukou, a tak jsem pořídila nosítko. Super nápad! Do chvíle, než mě po pár týdnech začala bolet záda tak, že jsem jej nemohla nosit vůbec. V tu chvíli jsem si řekla DOST, naštvala se a po pěti měsících od porodu usoudila, že teď je ten čas začít se jakkoliv hýbat a nabrat fyzickou sílu, ať to stojí, co to stojí. Problémem bylo břicho, které bylo oslabené, bolavé a ztuhlé, naštěstí se jizva hojila dobře, takže jsem dostala od lékaře zelenou. Trvalo mi ale dlouho, než jsem sebrala odvahu, polkla všechen svůj stud a vrátila se zpět na „bojiště“ do studia, kde jsem dříve chodívala na kruháče.
Zašla jsem znovu na Inbody, procenta tuku zářila rudou barvou (alarmující byl i ten viscerální, jehož hodnotu se neodvážím s nikým sdílet), a tak začal boj. Nebudu lhát, boj to nebyl vůbec jednoduchý. Nejtěžší částí bylo přesvědčit vlastní hlavu a překonat limity, které mé tělo v té době mělo. Motivace však byla silnější.
Jednou z výzev bylo také najít hlídání pro miminko. Ono pracovat na sobě za asistence batolete není úplně ideální, protože nemáte ten potřebný prostor soustředit se chvíli opravdu jen na sebe a na to, co chcete dokázat. Partner byl dost pracovně vytížen, a tak se hlídací tetou stala má kamarádka, které budu za to, že mi umožnila vydat se na tuto cestu, nadosmrti vděčná.
Upřímně to šlo ze začátku ztěžka. Strach, že to nezvládnu, byl velký – o to větší, když tentokrát nešlo jen o můj život, ale přeci o ten náš společný.
Na trénincích jsem si připadala neschopná. Neudělala jsem ani jeden klik, nevyskočila ani jednou na bednu a plank byl utrpením největšího kalibru. Také jsem se ze začátku srovnávala s ostatními – chyba! Teď už takto dávno nepřemýšlím. Důležité je, že jsem to nevzdala. Trpělivá trenérka mi byla oporou a naučila mě, jak cvičit správně a jak se „nebičovat“ za to, že mi něco ještě nejde dle mých představ. Pečlivě jsem plánovala jídelníčky na dva týdny dopředu a opět vařila ve dne v noci tak, aby mi nic nestálo v cestě.
Během pár měsíců jsem shodila 30 kg a byla jsem z toho úspěchu nadšená. Po roce cvičení však přišel úraz, který skončil „jen“ vytaženou vodou z kolene a nařízeným klidovým režimem alespoň na 4 měsíce. A tak přišla „pauza“, během které jsem opět bojovala s hlavou, jelikož jsem měla pocit, že bez cvičení to nemá smysl. Ale vydržela jsem a i přesto, že jsem měla nastaven redukční příjem, jsem váhu alespoň s pomocí Kalorických Tabulek udržovala.
Přiznám se, že jsem ve chvílích beznaděje vcelku často i hřešila, ale naštěstí jsem během tohoto období na Facebooku narazila na skupinu uživatelů Kalorických Tabulek, kde jsem si pročítala příběhy lidí, kteří opravdu dokázali svůj život změnit. Skupina se mi stala také velkou inspirací ohledně jídelníčku a nových receptů, jelikož jsem většinu jídel delší dobu jen točila dokola a už opadlo prvotní nadšení z nových potravin a chyběla mi inspirace.
Skupina Hubneme a jíme zdravě s Kalorickými Tabulkami mi dodala novou sílu a chuť pokračovat v započaté cestě. A tak jsem po nějaké době vytáhla sešit se sepsanými kruhovými tréninky, kterými jsem v předchozím roce prošla, a přizpůsobila jsem si je pro domácí cvičení, jelikož návrat do studia na tréninky nebyl možný (dítko začalo chodit do školky a s tím se k nám domů „nastěhovaly“ námi dosud nepoznané zákeřné viry, které vždy skolí celou rodinu).
V té době jsem začala pracovat na zkrácený úvazek. Návrat do práce a co chvíli nemocné dítko bylo vcelku velkým narušením mého hezky zajetého „systému“, a tak jsem se postavila další výzvě a naučila se přizpůsobit se novým proměnným. Díky tomu, že jsem byla na cestě již delší dobu, jsem se z toho úplně nezhroutila a vše s cestou spojené se stalo více intuitivní. Naučila jsem se tančit v dešti.
A tak jsem tady, dnes o 38 kg lehčí a v „novém“ těle, které je užší o více než tři čtvrtě metru. Jsem vděčná za vše, co mi tato zkušenost dala, a přesvědčená, že se můj život napořád změnil. Ušla jsem kus cesty, která tímto ale nekončí. K vysněnému „cíli“ mi zbývá ještě 15 kg a mám před sebou i další výzvy (třeba návrat na full-time do práce a s tím spojený multitasking).
Ať už výzvy budou jakékoliv, jedno je mi jasné – už si to bez Kalorických Tabulek neumím představit. Můj tanec v dešti bude již navždy díky této aplikaci jednodušší. A tak jsem vděčná a každý den děkuji za to, že mi aplikaci Kalorické Tabulky osud přihrál do cesty.
foto: archiv autorky textu
Chcete zhubnout? Mohlo by se vám hodit:
19.10.2024
redakce
Články, Jak zhubnout
