O kaloriích nevážně

Když jsem si kdysi střídkou chleba vytřel z talířku i vodu z párku, manželku, rodem od Poděbrad, to velmi udivilo. „U nás na Moravě si holt jídla vážíme,“ děl jsem tehdy.

Nevím, jestli je to dáno množstvím válek, jež se přes Moravu přehnaly (to máte samé bitvy tří císařů, a pak nemůžete ani zorat pole, abyste nenarazili na kosti vojáků), ale na Moravě se prostě nic nevyhazuje. S vyhazováním jídla do koše jsem se ostatně setkal až po přestěhování do Prahy. Zde asi lidé moc hladomory netrpěli, když takto činí.

Každý rok je to stejné. Několik měsíců pracně shazuji čtyři kila, hlídám si sacharidy a tuky, a pak do toho přijde vánoční období. Nejprve jedu s dětmi za mými rodiči na Moravu. A tam, uznáte, se nedá jíst střídmě, zvláště ne o Vánocích. Obzvláště mé oblíbené kakaové rohlíčky nemohu nechat ležet ladem.

Do toho si připočtěme řízky a bramborový salát speciálně pro syny, ale samozřejmě i pro dospělé. O tom uzeném a slivovici bych už ale raději pomlčel, stejně jako o těch klobáskách, co táta schovává na zimu. Případně o těch povidlových koláčích, achich ouvej.